Krize

Menší ...(větší) Umělecká krize, nevím, kdy sem něco přidám. V současné době se utápím v naprosté bezmoci...

Ale jakmile si odpočinu, naberu sil a můzu, zveřejním zde upravenou verzi Kočičího Prince...- tradičně se mi tam něco nelíbí :D

Zatím nashledanou..:)

Rozplánování - Detesive

Se vší zoufalostí, kdy si už vážně nevím rady, jsem se rozhodla psát Detesive po kouscích, tedy po příbězích různých charakterů, rozdělených do vlastních příběhů...
Mezi takové chystané příběhy patří například známá dvojice Jack McConelli a Alexandra Starvanová v připravovaném mini příběhu Black Dirty Wolfs nebo ještě známější dvojice Thomas Hastings a Mitsako Yawahari v Tears of Jamaichi
 Pevně doufám, že se mi podaří finální zakončení podat jako knížku v níž se soustředí všechny postavy, což bude doufám, první společný díl ságy o Detesive, která poté skončí po třech dílech.

Toto je snad doufám moje poslední rozhodnutí :D

Buďte trpělivý :)

Král Šarlatových Růží...

Jako had, bídně se plazíš.
Svou hrůzu neztratíš a před nikým se neschováš!
Každý kdo tě spatří, ve strachu od tebe utíká.
Sobeckým a špatným jsi vždycky byl.
 Jako krev krajinou jsi protékal a svým jedovatým dechem kletby rozséval.
Kým jsi?
Čím jsi byl?
Špatným králem nebo pouhou obětí?
 Nebyl jsi odpudivý dříve.
Znals slova lásky a cti.
Dnes však, jako obloha zamračená vězíš nad městy.
Jako zlý duch, co spát nechce.
Bez špetky soucitu, roztříštil si stříbrné klece.
Měl jsi bílou duši, nebo černou byla stále?
Bez špetky soucitu, jsi totiž zavraždil nám skutečného krále.
Možná jsi chtěl jen trošku úsměvů a slz lítosti...
 Kdo by však litoval?
Když ty jsi odmítavě sliboval.
Lásku, cit a vlídná slova.
Odbýval jsi nás, jako rozdivočená voda.
Tvá krev, jedovatou jest, rozlila se do duší.
Zamořils je všechny do jedné.

Jako had, bídně se plazíš.
Svou hrůzu neztratíš a před nikým se neschováš.
Každý kdo tě spatří, ve strachu od tebe utíká.
Sobeckým a špatným jsi vždycky byl.
Jako krev krajinou jsi protékal a svým jedovatým dechem kletby rozséval.
Kým jsi?
Čím jsi byl?
Špatným králem nebo pouhou obětí?
Příběhy sis psával a vlastní duši jsi zaprodal.
Zlem a příšerou jsi často nazýván.
Duchem, co spát nechce.
Zlým bojovníkem, co lhaní nezalekne se.
Popraven budeš, ty šarlatová růže.
Až objevíme tvé skrýše, konec trnům bude.
Znals slova lásky a cti.

Teď neznáš ani špetku soucitu.

Kočičí Princ - Eternal Fire 2

Mohutný výbuch je všechny odhodil do dálky.
Dopadli na prašnou cestu u bočního vchodu univerzity a ještě chvíli se kutáleli po nepatrně strmé cestě dál ke vzdáleným rybářským domkům seskupeným blízko jednoho břehu třpytícího se moře. Za nimi je následovaly kusy nábytku a střepy roztříštěných oken. Chvíli trvalo, než zase nabyli plného vědomí, Sir Pierre hlasitě vykašlával prach, který se mu nepříjemně vtíral do krku.
  Mistr Sirithos vyčerpaně oddechoval a stěží se zvedal, aby si otřel bílým šátkem na hlavě krvácející ranku a zároveň pomohl vyděšené Ofelii na nohy.
,, Jsme pořád moc blízko ohně." Zamumlal neurčitě s pohledem zapíchnutým na tu katastrofu: ,, Ví někdo kde je slečna Forgová?" Odpovědí mu bylo hluboké ticho, dokonce i Sir Pierre se s výmluvným lítostivým výrazem odvracel. Jenže po chvíli k nim dolehlo tiché kuckání a v dálce se pod kusem dřevěných dveří něco pohnulo.
,, MADEMOISELLE!!" Vyhrkl hned Sir Pierre a neváhal, nehleděl na vzdálené prskající jiskry a na žhavý povrch dveří. S naléhavostí je nadzvedl a rychle vytáhl vyčerpané znavené a pošramocené tělo oddechující Velmistryně Forgové.
,, Je v pořádku?!" Zajímala se hned Ofelie a každou chvíli očima těkala k přibližujícím se plamenům.
,, Mhh...M-Musíme odtud." Ozvala se tichým hláskem hraběnka v náručí Pierra, sevřela límec jeho kabátu a pak ukázala kamsi k malým dřevěným člunům.
,, Ale co ostatní?!" Obrátil se na ně prudce Mistr Sirithos: ,, Nemůžeme je jen tak nechat na pospas zhoubě!"
,, Nebojte se...Sire.." Zakašlala slečna Forgová a sápala se zpátky na svoje třesoucí se nohy.
  ,, Studenti jsou v bezpečí a tady naše kouzla nic nezmůžou, snad tomu i měšťané uprchli" odmlčela se, aby si znovu odkašlala: ,, Ta magie je silnější, odolá účinkům skleněnek a je naprosto nekontrolovatelná!! Musí to být někdo, z vyšší vrstvy! Pokud to kouzlo neposlal z dálky, což je dle novodobých teorií zcela nemožné! Musí být někde v blízkosti téhle pohromy!" Zachrchlala a kulhavým krokem za podpory Sira Pierra se vydala k prázdným člunům u malého dřevěného mola. Ještě se však ohlédla zdrceně přes rameno, pohledem pobízejíc neochotně se tvářícího Sir Sirithose. Dlouho váhal, než se podíval vedle sebe na vyděšenou Ofelii...v jeho zraku se zaleskla snad starost?
  ,, Pojď děvče, městu už není pomoci. Jakmile plamen dosáhne továren, je konec..." Řekl si spíš tiše pro sebe a se zahloubaným pohledem ji rychle odváděl pryč k malým člunům.
  Za nimi se ozývaly další hrozivé výbuchy a do vzduchu vyšlehlo pár dalších ohnivých bublin, všude se linul odporný kouřový smrad a saze poletovaly vzduchem, k tomu všemu zářijové slunce nemilosrdně prahlo.


,, Stejně jako jim, se mi nelíbí, s jakým vystoupením jste navštívil město." Odpověděl na jeho otázku nahněvaně známý černovlasý hrabě ve fraku s cylindrem, dlaní v bílých rukavicích obepínající svou dřevěnou lesklou holi.
,, Jste mi jen překážkou...pane.." Zahřměl tichý krákoravý hlas zpod masky s dlouhým nosem. ,, A proto tedy není na vybranou...Musím vás pohřbít spolu s tímhle městem!" Zasyčel vztekle a chystal se na tvrdý a přímý útok, bez jakéhokoliv varování.
  Plameny ze špiček dlouhých prstů vyšlehly jako cukající se hadi a se silným závanem vichru vylétly vstříc kamenně stojícímu hraběti, který se netvářil nikterak překvapeně.
  Útočník jeho klid nebral v potaz, zlomyslně se ušklíbal a nejspíš pociťoval obrovské potěšení z jeho troufalosti ba dokonce jeho hlouposti.
  Čekal cokoli; chabou snahu o útěk, nějaký úskok stranou před nevyhnutelným zásahem...ale tahle podivná scénka ho v poslední chvíli naprosto přimrazila k zemi. Jenom sebou trhnul a obočí mu pod maskou nervózně zaškubalo.
  Kočky hlasitě kvíleli a svým podivným nepříjemným jekotem odháněly plameny zpátky ke svému majiteli. Hrabě se jen tiše usmíval a bedlivě tuto záhadnou scénu sledoval, zatímco rukou šátral ve vnitřní straně fraku ve snaze najít malou kapsičku.

,, Není to zvláštní? Jak tato roztomilá zvířátka bojují o svůj život i o život ostatních? Vaše moc je sice silná, ohnivá vráno..." Promluvil tiše a v rukou pomalu svíral jakousi kulatou lesknoucí se věc.
  ,, Ale vaše magie je příliš troufalá a nespoutaná...neodolá žádnému řádu, proto jak vím, vaše tělo zraňuje..." Jeho slova se nad protivníkovou hlavou vznášela jako dráždivý štiplavý opar. Ucouvnul - skoro proti své vůli - a znovu jej probodl uhrančivýma očima.
,, Ve světě magie existují pravidla, která se nesmí překročit. Copak jste pane? Esoeumus?!" Vyštěkl s posměchem a pomalu rozevíral prsty: ,, Býti tak zoufalí, bych nepřál nikomu...pane. Nebo vám ten čistý proud magie něco přináší? Dle vaší jedné paže soudím, že vám příliš užitku nepřinesla."
  Bedlivě si jej prohlédl a musel se do široka pousmát, když si povšimnul jak sebou zamaskovaný šlechtic nepříjemně škubnul.
 Pod maskou se ozvalo naštvané zavrčení a pláštík zakrývající polovinu jeho těla se stydlivě zavlnil, jakoby nechtěl ukázat hrůzostrašný pahýl, obalený v bělostném rukávu krajkované bílé košile.
,, Vím, že jste oheň vyslal k továrně, což je dozajista konec tohoto města. Ale vašim trikům zde bude alespoň z části konec také!" Havran se musel potlačován nutkavou zvědavostí o pár kroků přiblížit a pohlédnout, co to svírá v rukou: Byla to malá skleněná průhledná kulička, v níž nic nezářilo.
 Jen tiše vibrovala v rukou hraběte a podivnou silou odháněla kočky stranou, aby začala pohlcovat plameny do svého nitra.
V dálce se objevil mohutný výbuch a celé město zachvátili plameny, veškerý hluk, který přicházel z přehřátých továren zmizel a zbyl jen prach a kouř. Ofelie jen matně vnímala obrysy rozbořených alabastrových hradeb obepínajících miniaturní Rossesii.
  Otřela si s potlačováním slz špínu z očí a tváří, aby zahlédla v dálce pod temnými bouřkovými mraky, které rázem po výbuchu připluly ze západu, obrovský stín nějakého okřídleného černého ptáka.
,, Co to..?!" Překvapeně vyjekla a musela si přisednout blíže k přídi člunu, nevšímala si otázek Sira Pierra a Mistra Sirithose; kam že to vlastně hledí.
  Zamračila se a svou pozornost byla nucena obrátit ke vzdálenému kvílení utíkajících různobarevných koček. Svého černého mohutného kocoura v tom chlupatém davu však nezahlédla...




- TO BE CONTINUED....

Inku no shizuki fushi - Nesmrtelnost v kapkách inkoustu

Inku no shizuki fushi - Film na námět krátkého příběhu

Tento projekt je výhradně pro mou cosplay skupinu BakomandoTeam, která se už odhodlala na příští rok zařídit nějaký vlastní film a stvoření onoho příběhu připadlo na mě. Nechci, abyste tento příběh vnímali jako nějaké Anime...protože i přes japonský název a pár jmen, to k Japonským Anime má docela daleko.
Příběh pojednává o věčném souboji se smrtí, kterou svádí mladý Baron Elerias Armander, jehož jedinou životní zábavou je vymýšlet pro zábavu příběhy, v nichž figuruje on a jeho přátelé. Netuší však, že jednou se mu toto stane prokletím. K vášnivému spisovatelství totiž přidává i časté návštěvy divokých večírků smetánky a dojde tak daleko, že si znepřátelí jednoho velmožného politika Lorda Lanea De Gris, který mu dá co proto...hodí mu k nohám rukavici a nezbývá nic jiného, než se utkat v boji, který je Eleriasovi osudným. Umírající v náručí svého přítele Rafaela Daimona, uzavře sobecky dohodu s ďáblem...Ugirimonem, který mu nabídne věčný život, který si utvoří a určí on sám. S jedinou podmínkou, konec nesmí nikdy změnit a musí se smířit, že na každém konci zemře opět v souboji s Laneaem De Gris, nicméně, aby se nový příběh " nahrál", musí jej ukončit v předvečer onoho osudného souboje. S touto úsměvnou podmínkou Elerias souhlasí a jeho nový život se okamžitě rozjede. Žije spokojeně, tak jak si představoval, ale nebyl by to ďábel, kdyby za to nic nechtěl. Celou dobu mu totiž jde o Eleriasovu duši a tak se snaží podmínky všelijak měnit, jednou z nich je, že do příběhu nijak výrazně nesmí zatáhnout své přátele, nedej bože, aby zemřeli a už vůbec se příběh nesmí opakovat se stejným scénářem. Hlavní postavou musí být pouze Elerias a musí se chovat čistě sobecky, jinak jeho duše propadne peklu...o což se Ugirimono velice snaží. Ovlivňuje jeho nejbližší a zároveň se snaží, aby Elerias působil na ostatní jako smyslu zbavený...Ugirimona totiž při soukromém rozhovoru vidí jen Elerias...

Jak tenhle spletený příběh dopadne? Zachrání své nejbližší přátele a příbuzné? Nebo skončí sobcem až do konce jeho mnohonásobného života?

Pravdivá lež - Dějství první

Scéna 1

(vystoupí Lucian a Estele)

Lucian: Estele! Estele! (volá)

Objeví se Estele

Estele: Ano můj pane?

Lucian: Noci mne zle sužují, nemohu spát, nemohu jíst. Studená voda polila mou hlavu, nevolnost mě skličuje. Mám tušení, jako zlá věštba nade mnou vězí.

Na! Estele! Doruč tento dopis do sídla mého přítele, Phillippa!

Estele: Vyplním vaše přání, pane, avšak otázka mi má ústa zavřená nenechá. Proč tak bázlivě se třesete? Jaká zlé tušení vás souží?

Lucian: Obávám se, že naše přátelství brzy zničeno jest!

Estele: Mluvíte zmateně! Oč běží, pane?! Starosti mi děláte! Krůpěje potu mi na čelo vháníte!

Lucian: To vláda mého otce zapříčinila! Zloba ze všech koutů hrne se! Plameny hněvu sebou přinese! Zrazen přáteli a svou rodinou stanu se!

Estele: Vás v noci musel napadnout černý mrak! Taková hrůza! Taková nebezpečná domněnka!

Lucian: (stranou) - Domněnka? Hrůza? Pravdou to jest, zlé tušení se stává skutečností, neb jinak šílencem nazván mohu býti.

Estele: Pane! Někdo přichází! Hlavu vzhůru! Váš dopis doručím bez zpoždění, teď honem honem na nohy!

(Lucian se vzpamatuje, Estele kvapem odchází. Vystoupí královna, služebnictvo a Vévoda Danton)

Královna: Jak nádherný den se venku usmívá! A moje dcera steskem je zklíčená! Jak pak, Luciane?!

Lucian: Já celou noc a den přemítal jsem, bez nápadu na psaní skoro umíral jsem! Jsem v pořádku, matko, není třeba zlatiti zlato!

Královna: Kdys Luciane přestaneš matce svým zjevem lhát! Svou skutečnost není třeba skrývat! Dantone, řekni něco!

Danton: Jsem jen pokorným služebníkem. (stranou) - Nechť Lucian je tím kým chce! Mojí starosti to nepřísluší!

Královna: Nic z vaší strany? V tom případě bez hany, já říkám ti Luciane, knih zanech a venku se na koni projeď! Snad v dívčím šatu sebe někdy zanech!

(Lucian odchází)

Královna: Vdát se, by se měla! Služebnictvo!

(přistoupí služebnictvo)

Královna: Bál připravte, dívčí háv ten nejkrásnější ušijte, Luciana provdáme a na fantazii rázem zapomene!

Dantone? Svou přítelkyni honem zavolejte! Ať štěstí do Lucianovy duše přivolá, než hloupost mou dceru udolá! S dívkou popovídat by si měla! Na klukoviny by zapomněla!

Danton: Jak si přejete královno

(Danton odejde. Vystoupí princezna Isabelle)

Isabella: Jak se daří matko?

Královna: Dobře, dcero! Ale Lucian mi hlavu motá! Svou neposedností a svéhlavostí mé srdce kvůli němu puká! Neposlušné dítko! Malé ptáče z hnízda ještě nevyletělo!

Isabella: Ach! Sestřička moje malá! Nástupnictví na trůn míti měla, svou klukovinu však neodstranila! Provdáme ji matko! Bez odkladů, politiků všude bohatých dost!

Královna: Lord Mentanor dobrým adeptem, dnes na plese s Lucianem za ruku na parketě provedou se!

(Odejdou všichni)





 

- TO BE CONTINUED...

 

Pravdivá lež - Obsah

Asi divadelní hra, daloby se říci....ale já to beru jen jako směsici textů u různých postav...

Lucian Ellery - Sfinxký následovník

Petera Ellery - Královna a Lucianova matka

Isabelle Ellery - Sestra Luciana Elleryho

Delaney Ellery - Otec Luciana Elleryho a Isabelle, manžel královny

Phillipe Latony - vládce Křišťálu, snoubenec Luciana

Susane Talanel - Princezna z Onyxis, Lucianova přítelkyně z dětství

Avery Ravanel - Lucianova pravá ruka

Daven Hunter - Lucianův pokrevní bratr

Estale - služka a důvěrný rádce Lucianův

Vévoda Danton - přítel Lucianův

Lord Mentanor - Strýc Phillipe Latonyho, ostrý kritik Lucianových děl



Caddy Latony - Phillippova sestra, vypovězená princezna

Isidora Latony - Phillippova matka

Ithakos - zvěd Phillippovy matky

Potulní žoldáci, ztracený bard, služebnictvo, hudebníci, stráže a politici

Odehrává se ve Sfinxkém království

 

 

Kočičí Princ - Eternal Fire

Všude bylo ticho, alespoň Ofelie to tak vnímala. Tlačil se na ní Mistr Sirithos a chránil ji vlastním tělem před neznámou hrozbou, která k nim ještě nedorazila.
  Zalehlo ji v uších, viděla skrze malou škvírku mezi ní a Mistrem tříštící se barevné sklo univerzity a konečně v dálce spatřila tu hrůzostrašnou katastrofu.
  Někde uprostřed města vypukl požár a plameny se šířili na okolní budovy. Bouřka sehrávala s blesky a ohněm podivnou podívanou a hřmení bylo jako zlověstné bubny nebo klávesy na klavíru hrající nejnižší tóny. ,, Mistře!!! Co se to děje?!" Zakřičela na něj skrz ten všudypřítomný hluk, ale nemohl ji slyšet i kdyby stokrát chtěl.
 Sám si zakrýval uši před hrozným rachotem, který Ofelie díky dočasnému ohluchnutí nepostřehla.

Plameny šlehali na všechny strany, sápali se po budovách a rychle se uchycovali, zaháněli vyděšené davy lidí hlouběji do města nebo ven před město a rychle se dostávali k nebezpečné časované bombě Rosesie...K nevelkému komplexu továren.
Ofelie nemohla vidět z univerzity onu katastrofu v plné kráse, ale jakoby ji něco otevřelo oči.
  Tam kdesi na promenádě u zničeného stroje se pomalu v ohni zvedala tmavá silueta krytá hustým dýmem a oranžovou září.
  Byla to vysoká mužská postava, zvedající před sebou dlaň, nad níž se vznášel další miniaturní plamínek. S tichým zlověstným zašeptáním pronesla úzká ústa skrze béžovou masku s dlouhým zobákem jakési zaklínadlo a plamínek se doslova rozevřel do řádící prskavky a následně se zvětšil a následoval své " druhy ". Kéž by to jeho řádění bylo všechno...Ne...
Záhadný muž v podivné róbě ověnčený poletujícím černým peřím pozvednul tentokrát obě ruce, přiblížil je k sobě a se soustředěným pohledem lesknoucím se zpoza béžové masky začal vytvářet rotující a zvětšující se ohnivou kouli, kterou poté skoro jako s námahou muže zvedajícího těžký balvan, vyzvedl nad hlavu a s vypětím ji vrhnul do dálky. Koule přeletěla s tmavou čárou za sebou honosné střechy, jež okamžitě padly do dalšího záchvěvu plamenů, a mířila směrem k vzdálené univerzitě.

,, Letí to na nás!" Vykřikla Ofelie, když se probrala z onoho zvláštního šoku, než se však stihnuli vzpamatovat oba dva. Popadli je zase jiné čísi paže v košili s volánky, vytáhli je na nohy a zběsile vedli za sebou. Ozval se silný francouzský přízvuk.
,, Pozorr!! Utočí na nás!" Varoval je Sir Pierre a klikatými chodbami je oba dva vedl pryč z univerzity a pokud možno pryč z města. Cestou míjeli naprostý chaos, po chodbách se zmateně motali s výkřiky ostatní studenti bez vedení Mistrů, jejichž většina se sama pokoušela zachránit. Kdesi u točitých schodů mířících do jedné z věží se motala slečna Forgová a snažila se větší dav studentů uklidnit a odvést. Jinde se zase už z hrůzou dali pozorovat ohořelé padající trámy a padající obrovský zvon, který skřípal nad jednou z univerzitních střech a s hlasitým zvoněním se pomalu řítil skrze dřevěný strop.
,, Kdo útočí?!" Sípal Mistr Sirithus zhluboka popadávající dech.
,, Nemáme nejmenší ponětí pane!" Odvětil rychle Pierre, potom s nimi prudce zabrzdil před padajícím trámem, až to na kluzké mramorové podlaze zašustělo.
 Svižně se ale otočil a zatáhl je do jedné ze tříd, kde máchnutím ruky otevřel jedno z protáhlých vysokých oken kudy mohli vyskočit na nádvoří a utéct jedním z bočních východů.
,, Ten oheň se šíší nezfykle rrychle, navíc jakoby rreagoval na něčí rozkazy. Ten kdo na nás útočí není rozhodně amateur!!" Oddechoval divoce Pierre a táhl je přes nádvoří.
,, Támhle!!" Zakřičela zase Ofelie ve snaze je upozornit na řítící se ohnivou kouli již úctyhodných rozměrů.
,, Pro pána!" Vyhrkl nezvykle vysoce Sir Pierre a nebýt pohotového Mistra Sirithose, zůstal by stát a zírat s pootevřenou pusou. Zatlačil mu do zad a ujal se vedení. Popadl je oba dva za paže a zatáhl je pod jeden z oblouků vyznačujících boční vchod.
  Uslyšeli obrovskou ránu a nebýt magického fialově zářícího štítu, který se kolem nich vytvořil díky nafialovělé skleněnce Sirithose, stali by se dozajista obětí onoho kolosálního výbuchu. Koule s hlukotem narazila do jedné z kopulí a při svém nárazu vytvořila neuvěřitelný výbuch, z něhož se plameny okamžitě destruktivně činili.

,, Nechť je pomsta Konsilia věčná jako tento oheň!" Rozezněl se do širokého okolí temně znějící krákoravý hlas a plameny kolem siluety pomalu ustávali a odhalovali na obdiv svého zamračeného majitele.
,, Havran..." Zamumlal si pro sebe stojící gentleman opodál s holí po boku odhánějící jakousi podivnou neviditelnou vlnou okolní oheň. Vedle něj jakoby nenápadně posedávali kočky olizující si packy a s úkosem dívající se na jejich protivníka.
Oslovený se zamračil pod maskou ještě víc a udělal krok vpřed s vlajícím bílým pláštěm za sebou.
,, Kdo se mi to staví do cesty? Prašivé kočky a jejich milovník?" Sykl s pozvednutým obočím, připravujíc si další ohnivou už o něco menší kouli.



- TO BE CONTINUED...

Jako pád dolů...

Jako pád dolů....

Mi připadá..

Jako pád dolů...

Mi připadá...

Jako pád dolů...

Mi připadá...

Má mysl upadá...

Jako pád dolů...

Ta dlouhá věčnost...

Pachtit se...

Má mysl upadá...

Po kousku odpuštění...

Bez síly vzdorovat zavržení

Pachtit se po odpuštění...

Jako pád dolů...

Mi připadá...

Má duše...ztrácí tichý smysl...

Pachtit se po odpuštění...

Bez síly vzdorovat zavržení...

Má mysl upadá...

Jako pád dolů...

Mi připadá...

Ta dlouhá věčnost...

Hodná zavržení...

Má duše ztrácí tichý...

Smysl po odpuštění...

Bez kouska vykoupení...

Má mysl upadá...

Jako pád dolů...

Mi připadá...

Ta dlouhá věčnost..

Hodná zavržení...

Jen malá touha po odpuštění...

Kočičí Princ - Surprise 7

Zatímco si Ofelie lámala hlavu s další mandalou a nervózně žmoulala prostředek psacího bílého pera, venku se pomalu rozpoutávalo peklo a nenechávalo klidným žádného Mistra, který se zrovna nacházel v univerzitě.
  Nevšímala si toho a raději se plně soustředila na mandalu před sebou. Opět to byly velice složité ornamenty a výjimečně dva již dané Lícenské znaky neznala. Nervózně si skousla ret a vzhlédla směrem ke katedře, která k jejímu údivu byla prázdná a Mistr Sirithus postával opodál a zachmuřeně zíral barevným oknem ven do čertící se bouřky.
,, Mistře..?" Hlesla tiše a bázlivě plná obav, že se na ni Mistr Sirithus nepříjemně oboří, aby nevyrušovala klidnou hodinu.
,, Ano?" Ale bylo onou skutečnou a překvapivou odpovědí.
,, Mohla bych poprosit o menší...radu?" Vysoukala z vyschlého hrdla shrbená před klapáním jeho vysokých bot.
,, Copak slečno Ofelie?" Sklonil se nad ní pomalu ale očima stále těkal směrem k oknům, jakoby nebyl ve své kůži.
,, V tomhle mám zmatek Mistře. Je to Orosis nebo Xintras?" Přejela ukazováčkem po mandale a zastavila se na jednom znaku, o jehož název a původ se tak přela.
,, Orosis, rozhodně Orosis..." Odpověděl po krátkém zamyšlení, které se nejspíše netýkalo jejího úkolu, nicméně přece jen ji odpověděl! Což skutečně znamenalo něco neobvyklého, povětšinou by se na ni totiž obořil se slovy: ,, Copak nepoznáš tak jednoduchou věc?!", avšak nyní buďto chápal její napětí nebo v tom bylo něco úplně jiného...
  Mezi mraky se opět zavlnil táhlý dlouhý namodralý blesk.
,, Děkuji..." Poděkovala a pokračovala ve vyplňování chybějících znaků, sama však pohledem občas zabrouzdala směrem k podmračeným hrůzostrašným mrakům.
,, Tohle není normální bouřka..." Zaslechla jeho tichý šepot adresovaný k sobě samému. Stál neklidně, obrácený zády k její vetché lavici a jeho ruce zachvátil nepatrný třesot. Z dálky se ozval zvuk varovných zvonů...
  Ofelie vytřeštila oči a z jejích úst vzešlo pouhé: ,, Ach!" Když spolu s Mistrem spatřili pronikavou záři, klubající se mezi mraky a blesky a osvěcující vzdálenou promenádu s náměstím.
,, Ofelie!" Bylo poslední, co k ní dolehlo, naléhavý výkřik Mistra a pak jí obklopila tma a ucítila tupý náraz, jak ji čísi paže strhly pod lavici.

****

,, Magické proudy....To je to jediné, co způsobilo veškerý problém v tomto světě... Každý šlechtic, dychtivý získat kousek pro sebe....A Esoeumus...který jim k tomu dal možnost..."

,, Rozkaz z Konsilia, pane..."

,, Rozkaz? Zase ty rozkazy, den za dnem za mnou pokaždé chodí nějaká listina... Zničit, najít, ukrást...Zastavit nebo zabránit. Vše má stejný výsledek..."

Ostré kapky deště nemilosrdně narážely do předního skla a po něm se také namáhavě vezly dolů. Vítr hlasitě skučel a narážel do natažených plechových tyčí a potrhaných plachet zběsile se zmítajících v proudech vzduchu.

  Každou chvíli letecké brýle ozářil záblesk jasného světla a uši pilota ochromil hlasitý zvuk hromu. 

  Neviděl ani na krok, zápasil se zaseknutou páčkou a pokoušel se znovu získat kontrolu nad svým strojem. Všechny snahy byly však marné už před několika minutami, kdy ho obklopil ten podivný mrak z temného peří, nebo co ta ďábelská věc byla zač.

,, Naskoč!! Naskoč!!" křičel zoufalý mužský mladý hlas, nabírající na značné panice. Neustále upíral oči před sebe na páčku a usilovně s ní lomcoval, dokud neuslyšel ten záhadný švitořivý zvuk. 

  Vyděšeně cuknul hlavou do strany a hlasitě polknu, víčka se mu do široka rozevřela a on zase spatřil ten prapodivný mrak. 

 Vzduchem zaznělo hlasité zakrákorání tisíců vran, které se pomalu formovaly za letounem, a svými pařáty ničili jeho povrch.

,, Ne!! NE!!" Ječel pilot a musel si lokty zakrýt tvář. Panel před ním zaskřípěl a olíznul ho malý výšleh plamene. 

  Stroj se s hlasitým skřípáním a skučením rychle řítil na rychle se přibližující obrys malého městečka. Kdesi u pohyblivého ocasu letadla vyšlehl další plamen a ozvala se ohlušující rána, záhadný paprsek oslepil zničeného pilota, s nímž náhle zaházela další rána.

  Něco se tříštilo o plech a zvuk valící se hromady kamení byl až mrazivě nepříjemný. Z dlouhých trubek umístěných pod trupem letadla vyšla pára v doprovodu tichého zasyčení. 

  Přední sklo se při dopadu rozlétlo do stran a vyděšeným krčícím se lidem se odhalilo bezvládné tělo zakrváceného pilota, jehož velice rychle začali pojídat hladové plameny, rozlézající se do všech koutů trosek letadla a lapajících i po chutných kouscích okolních skvostných domů.

,, POMOC!!!" Prolétlo Rosesií a dav zděšených lidí se okamžitě začal z promenády a náměstí klidit pryč.

- TO BE CONTINUED...

Kočičí Princ - Surprise 6

,, Jaképak aha!" Zasmál se hlasitě Faust a tázavě na ni pohlédl, když se začala sbírat se zmateným výrazem na nohy. ,, Pravda pravdoucí to je! Hmh...a kampak jdete, mladá slečno?"
,, Musím zpátky do školy, s Mistrem Pierrem jsem sice skončila dříve, ale čeká mě nákres další mandaly. Mám z toho velké obavy." Odpověděla Ofelie s povzdechem a zakrýt pochybnosti o sobě samé se jí však příliš nedařilo, čehož si okamžitě pohotový hrabě povšimnulm, protože nejistě těkala očima z místa na místo.
,, Proč obavy? Nebylo právě kvůli mandalám určeno, že jsi nadaná dívenka?" Optal se a na chvíli si sundal cylindr, aby si prohrábnul své černé vlasy.
,, Ano, ale spíš se obávám, že za mě hrála náhoda pane. Myslím si, že to ve skutečnosti vlastně neumím a někde se stala chyba. Možná mě obdivujete neprávem." Odvětila nejistá tím, jestli mu toto vůbec může říct, aby neshledal jakési podezření na její osobu, že by snad nějak podváděla.
,, Jestli je to tak či onak, je to jedno. Kouzlo si nevybírá jen tak někoho a rozhodně by se nad tvou dlaní nevzneslo děvče, kdyby nesouhlasilo s vaším nadáním. Mandaly jsou jen obyčejné příklady...avšak ani se nedají pořádně naučit! Je tedy skoro dobře, že jsi to jen tak hádala. Mandala je zákeřná věc, stejně jako celá problematika magie."  Ujišťoval ji  a doupravoval si černou ofinu, která mu neposedně poletovala po čele zmítaná malým vánkem.
 ,, Takže...mě ničím nenařknete, pane?"  Pozvedla obočí překvapeně a začínala o Faustovi opravdu uvažovat jako o nezvyklém cizinci a šlechtici v tak přísném světě jako byl ten jejich. Jeho chování bylo až příliš slušné i kdyby promlouval na dámu modré krve, natož na Ofelii!

,, A proč bych měl? Spíš ti popřeji štěstí, slečinko. Hodně zdaru a pořádně se soustřeď, soustředění tě přivede ke správné odpovědi. Nuže, mám i nějakou práci já... Sbohem slečinko!" Máchl cylindrem na rozloučení a poté si ho znovu posadil na hlavu. Rázným krokem vyrazil od dřevěnného mola jinou ulicí, odbočující pryč od přístavů a tržišť směřující kamsi do nejzazších koutů Rossesie.

,, To už je po druhé, co jsem ho potkala. Hmm a ta jeho pohádka o tom, co tady dělá je dost zvláštní. Přece musel vědět, proč sem jede už předtím, nebo se tu skutečně objevil jen tak a až pak zjistil svůj cíl?" Zamračila se za ním Ofelie přes rameno, jakmile se od něj obrátila a namířila si to hlavní třídou vedoucí přes promenádu oklikou kolem velké kašny znázorňujícího poseidona  až k zadnímu vchodu univerzity.
,, Kdybych tak měla čas se zabývat právě touhle věcí, ale teď mám hlavu plnou těch proklatých mandal!" Postěžovala si pro sebe a namátkou sáhla rukou ke svému boku, nepatrně se zohnula a chtěla pohladit hladkou srst černého kocoura Hraběte, o němž si myslela, že jí celou dobu následuje. Ale opak byl pravdou, nenásledoval.
  Svraštila obočí a rychlými pohyby se začala rozhlížet po bočních ulicích, střechách a rozích krčících se pod okapem.
,, Hrabě?! Hrabě?" Volala a v prvních chvílích, měla silné nutkání vydat se ho hledat, v zápětí však usoudila, že taková myšlenka je zcela zbytečná. Toulat se bylo přece kocouří přirozeností, musela se tedy smířit tím, že své myšlenky bude muset i nadále sdílet sama se sebou samotnou. Musí si přece nějak poradit s onou zlomyslnou překážkou, a jak jí právě poradil hrabě Faust Diesemberg, důležité bylo soustředit se!
  Svěsila ramena, upravila si neposedný lem pláštíku, urovnala klobouk na hlavě a pokračovala v cestě, ačkoli ji v hloubi duše mrzelo, že její jediný přítel nebude hlídat, jako předtím, její počínání.
  Netrvalo dlouho a úzká cestička, kterou odbočila z promenády a kličkovala mezi domy se brzo zapustila do trávníku a mezi nesedícími různě tvarovanými šedými kameny se proplétali malé výhonky menších popínavých rostlin, zakončila u zadního vchodu univerzity kde na ni už netrpělivě čekal Mistr Sirithus.
  Postával s nosem povýšeně vypnutým k nebi, koutkem oka významně zahlídal na hodinky, kterými kontroloval každého opožděného žáka, byť šlo pouze o desetiny minut.
,, Nepřekvapilo by mě, slečno Ofelie, kdyby jste se zdržela ještě déle. Alespoň bych konečně mohl vznésti námitku, že vám jsou doučovací lekce lhostejné...ale vy jste... ", spolknul rozhořčení ze svého zmařeného plánu. ,, ...přišla v ten pravý čas." cedil skrz zuby orámované uzkými bledými rty, které křivil do nuceného úsměvu.
  ,, Mandala vás čeká. A mohu vám prozradit, že je opravdu těžká. Ten kdo nezná pokročilejší základy Lícenské magie, nemá byť sebemenší naději na úspěch." Ustoupil s úštěpačnou poznámkou stranou a nechal ji beze slova vejít na nádvoří k hlavním dřevěným vratům. Bohatě zdobená vrata elegantně doplňovala kamenné zdi starší části budovy v gotickém slohu.
  Mistr se za nervózní dívenkou okamžitě vydal, jen naposledy věnoval nervózní pohled za svá záda a pak s polknutím, tak aby jej Ofelie nezaslechla, vystoupil za ní a svým temným stínem jí zahalil, jako ochranným pláštěm.
  Ozvalo se zavrzání vrat a oba zmizeli přicházející bouři ze zlověstných očí.
  Uběhlo sotva pár minut a Ofelie při psaní na pergamenu, kde byla vykreslena obzvláště složitá mandala s šesti přirozenými symboly - tedy těmi původními - a osmi prázdnými položkami, které zbývalo doplnit, spustil se déšť se silným vichrem v patách a ozval se ohlušující hrom. Nebe proklál dlouhatánský klikatý blesk a zář z něj osvítila menší blížící se tmavý stín připomínající siluetu nějakého ptáka. Bylo však divné, že jiná hejna ptáků se raději zdržovala dál od mraků...



- TO BE CONTINUED...

Já králem stokrát chtěl být

Já stokrát králem chtěl být...

Leč nezbylo nic jiného než v hrobě tlít...

Zapomenut jak pro nic za nic obyčejný hmyz

Já stokrát králem chtěl být...

Leč nezbylo nic než spisovatelem být...

Spisovatelem bez papírů a slov

Jen inkoustů pár kapek v mých světech

kde králem jsem chtěl být...

A byl...

Než vlk však k měsíci zavyl, aby pravdu ve mne vzbudil.

Procházení parky a sály královskými jsem hrdě dil.

Než vlk k měsíci zavyl, aby ve mne pravdu vzbudil.

Kapky inkoustu jsem jen pil v lži topící se.

Nemluvit o tom nikdy více.

Zbyly jen slzy krvavé, bez krále a jeho hrobky truchlivé.

Já králem stokrát chtěl být...

A byl...

 Leč bez ocenění

S prázdným měním v kapse, bez špetky slov na papíře.

Myšlenek bylo plných v díře - v té jámě černé!

Dny však na mne byly perné

Tak větrné a studené...

Já králem stokrát chtěl být...

A byl...

Než ten proklatý vlk zavyl.

 Já králem stokrát byl...

Bez špetky slova na papíře...

Jsem však usnul v oné noře

Bez ocenění...a mění v kapse.

Kralování ukončil jsem předčasně

Svícen praštil mě po hlavě

A já tu pravdu dil

Nikdy jsem v těch světech vlastně nebyl...

Já králem stokrát chtěl být...

A byl...

Než ta myšlenka proklatá nechala se uletět.

Stříbrná Garda Krále Edmonda - Fendridova Bouře 2

Slunce zapadalo za horizontem a posledními paprsky barvilo mraky do červena, jež bedlivě jako oko dravce střežili malou vesničku pod vysokým svahem, na němž se tyčila mohutná stavba gotického šlechtického reprezentativního sídla.

  Obklopeného vzdálenými políčky, loukami a roztroušenými lesíky a farmami, o niž se staral ten zbytek obyvatel, kteří si mohli provoz farmy dovolit. Protože náklady byly poněkud radikální, rolníci dostávali mizernou výplatu, za pole se platily nepřiměřeně vysoké daně panovníkovi a kousek vypěstované úrody, se musel dostat pochopitelně do kapsy těch nejbohatších, nebo hrozilo zabavení polnosti. Navíc ti, kteří měli to „ štěstí“, pracovat nedaleko pánova sídla, museli odevzdávat úrodu jenom jemu a ponechávat si malou mizernou část, z níž se taková 7 členná rodina jen těžko uživila. V té době, mírumilovnou vesničku spravoval velice významný šlechtický rod D’Greu, jehož erb nesl krvavě rudou růži a velice pečlivě vykreslený a ozdobený dračí roh za ní v pozadí. Dračí roh znamenal sílu a moc uzmutí cizího majetku a růže jakýsi ironický projev jejich dobrotivosti… Opak byl ale samozřejmě pravdou, patřili mezi ty nejstarší rody, které se handrkovali o Fendridův trůn a několikrát na něj dosadili svého vládce, Jahrethose D’Greua, který byl však díky jejich smůle zavražděn a sesazen půvabnou ale nemilosrdnou Eleanor z Ravany. Jejich snahy na dlouhou dobu utichli, hlavně ve snaze udržet si vlastní majetek, několik měst, která byla pod jejich rukou, se rozpadala a jejich erb se válel rozmlácený na kusy po ulicích, stejně jako jejich ohořelá vlajka se znakem, tyčí se na hradbách jednoho ze ztracených pevnostních měst Siritis. Jejich vliv slábl a tak jim nezbývalo nic jiného, než se stáhnout k uzurpování menších obcí. Jako byla například tato vesnice nesoucí jméno Pathita, což znamenalo v jejich mnohovýznamovém jazyce rovnou pět možných slov a výrazů. Prvním byla ,, cesta“, což bylo celkem pochopitelné, protože jejich jazyk se zakládal na Starém jazyku lidí směrem na západ Venesity daleko od Fendridova Království, další možný překlad byl: ,, otroctví“, rovněž také jinak řečeno „ Dis Pathita geno“, což v přesném znění znamená ,, ten, jenž není ve své moci“. Zbytek obsahovaly ještě poněkud vulgárnější a provokativnější překlady, například: ,, plazivec“, nebo „ vězni své vůle“ a nakonec snad nejodpornější výraz ,, červ“. Bylo nad nebe jasné, že tak se dříve vesnice rozhodně nejmenovala a D’Greuové vybrali důmyslné slovo, které každého zmate a zároveň donutí přemýšlet, co tím vlastně chtěli říct. Nejspíš to, jak jsou arogantní a všemocní, bylo by nanejvýš hloupé si myslet, že nazvaly Pathitu Pathitou kvůli významu ,, cesta“, ale většina lidí si to přece jen myslela, zřejmě to byl druh jejich rezignace a obrany, nepřipouštět si, že ti drzí ne-lidé mají potřebu je brát jako pouhé bezvýznamné služebníky.

Oni to totiž nebyli vůbec lidé, ale hrůzné přízraky žijících v jeskyních, kam se sluneční světlo dostalo jen stěží, jejich kůže byla vybledlá, až skoro průhledně bílá, jejich vlasy stejně vyžahlé od jakékoli barvy a jejich postava poněkud kostrbatá a protáhlá, jíž u zdánlivě lidského obličeje vévodily dlouhé špičaté elfské uši. Jen málokterý člověk věděl, jak se jejich rasa nazývá…„ Sidhe“(čteno: ,, Ší“) , podle legend pocházející opět ze západu z malého ostrůvku, který trpěl malou Fendridovou bouří po celá staletí avšak nikdy nedošla k vítěznému úspěchu a musela se pokořit sousednímu ostrovu. Jen někteří z nich se od sebe navzájem výrazně lišili, nikdo s jistotou nedokázal říci proč, ale většina z nich byla pravým opakem svých bělostných protějšků. Jejich pokožka byla tmavě šedá s nádechem modré a s černými krátce střiženými havraními vlasy s mnohem mohutnější postavou, která už od prvního pohledu hlásala spíše přednost k síle, než k jejich rychlosti, která byla přisuzována Sidhe. Tomuto odvětví rasy se říkalo „Noa Sidh“, ( ,, Noa Ší“) což obyčejní lidé hovořili jako „ Noanshee“ a byli to zrovna oni, kteří svým albínským protějškům vévodili a byli značně dominantní. Hlavně z toho důvodu, že Sidhe byly hlavně ženy a muži zase Noa Sidhe, skoro stejné, jako v lidském odvětví…tedy z určitého hlediska.

Jednou takovou Sidhe, byla pro D‘Greuskou historii nejmenovaná dívka, které nemohlo být více jak 20 let, důvodem, proč nesměla být nikdy nejmenována, byla jakási nevěra současnému pánu, který patřil jako nezvyklá a ne tak často viděná výjimka do stejného odvětví jako ona, do dějepisných záznamů se zapsal jako šílený vládce milující popravy a mučení. Často je sám vykonával a byl u nich s oblibou přítomen, jeho jméno bylo De Claris D’Greu a k postu panovníka se dostal nepříliš slušným způsobem, tedy krutou otcovraždou, aby tak urychlil svůj postup do vyšších sfér. Jeho otec si totiž během De Clarisovi dlouhé úmorné cesty k nároku na trůn, mohl zatoulat do výstřihu tisíců žen a zplodit dalšího potomka a De Clarise nějakým rafinovaným způsobem odstranit, ač je to jeho prvorozený syn, nejspíš mu tolik nevyhovoval a chtěl si počkat na lepšího následníka. Což se málokterému prvorozenému synovi líbí.

A tak se De Claris dostal na trůn a usedl na něj po boku s jeho milovanou ženou Rynarou D’Greu, s níž se pokoušel několikrát o potomka, protože cítil v zádech chladné ostří dýky svého strýce, který se očividně pokoušel i o svůj kus cti a úspěchu, avšak veškeré pokusy dopadli marně a oni stále jako dvě mramorové sochy shlíželi s pyšným výrazem na obyvatele zkroušené vesnice. Rynara však nikdy nesdílela De Clarisovy výstřelky a lidské pokolení si zamilovala a mezi jejich panovníky neviděla žádný rozdíl od těch, kteří vládli v řadách Sidhe. Nikdy nepatřila mezi ty nemilosrdné ctižádostivé a moci chtivé monstra bez jakéhokoliv soucitu, nezajímala se o tahanice, kdo komu bude vládnout, nesnášela otroctví a často svému služebnictvu dávala volno, nicméně nejen z toho důvodu, že by jí jich bylo líto, ale z určitého sobeckého důvodu, aby se vytrácela za jiným mužem z jejich rodu. Který byl stejně odstrčen jako většina příbuzných, co si nárokovali právo na trůn, do ústraní kam se stáhl dobrovolně, před šíleností De Clarise. Jeho jméno si pamatovala po celou tu dobu, kdy ho poprvé spatřila a tehdy zatím naposled, očaroval ji svýma jedovatě zelenýma očima a na krátko střiženými vlasy s mužnou mohutnou postavou, od níž se odrážel jas měsíce v úplňku, když pracoval na polích v pozdní hodiny. Sympatie měla jen pro něj a jejich zprvu vzdálená láska přerostla v tajné schůzky plné vášnivých nocí a z jedné z takových vzrostla noční můra každého podvedeného panovníka. De Claris se velice brzy na to dozvěděl, že je jeho drahá družka Rynara těhotná.

Kočičí Princ - Surprise 5

Sál byl obrovský a prozářený zářijovým teplým sluncem, bylo už k odpoledni a po dřevěné podlaze líně klouzala tichá melodie vyluzována nepatrným klapáním kláves mohutného klavíru z tmavého skoro až černého dřeva. Hbité úzké prsty obratně klouzaly po hladkém po vrchu kláves a spolu s těmito pohyby se hudba pomalu svažovala do dramatičtějších sfér, stále ale tichá a klidná, ničím nerušivá.
  Dokonce i dotyčný, vysoká postava oblečená v mléčně bílém plášti se zlatavou vestou s modrými průsvitnými knoflíčky s bohatě zdobenými nárameníky s velkým oválným krystalem vsazeným do podivných run ověnčený spoustou černého namodralého peří.
  Tomu všemu vévodil závoj z téhož tmavého peří s hladkou světle béžovou maskou s dlouhým nosem, připomínající zobák, z níž v zamračených důlcích masky vykukovaly temně modré chladné oči. Soustředěně pozorovaly každý pohyb a nenechaly se ničím rušit, ani příchozím poslem, který si v bílé paruce a vyšňořeném oblečení dával uctivý odstup.
,, Pane, přišla vám zpráva z Konsilia..." Dovolil se ozvat tiše, nervózně svírajíc svinutý pergamen. Líbezná hudba však neustala, ani po druhém zdvořilém oznámení, a neustala ani po třetím...až po chvíli, prsty konečně sjely z kláves a oslovený se na svého sluhu úkosem podíval, což působilo ještě přísněji než celá jeho úzká řezaná hranatá tvář s úzkými rty.
,, Ano? Další?" Zahřměl tiše svým krákoravým hlasem, tolik sedícím k jeho vzhledu.
,, Mají naléhavou zprávu. Konsilium bylo narušeno..." než však stihl svému pánu oznámit krátkou rekapitulaci obsahu v onom vzkazu, už pergamen mizel v pánových rukách. Zachmuřeně si ho pročítal a vztekle zasyčel, až se musel sluha zase o kousek vzdálit.
  ,, Neslýchané! Doba na takovou reformu není vhodná!" Nevypadalo, že by z názorů Konsilia byl dvakrát nadšen, ale zároveň nesouhlasil ani s novou skupinou členů Konsilia, která si troufale dala název " Budiči", která neustále orodovala o nová pravidla a zákony...a také reformy univerzitního vyučování a odbourání pracovní tíže na mladé chudé děti.
,, Co si o sobě myslí?! Sangani už jednou rozhodl! Proč....Proč se do toho musejí plést teď." Práskl s pergamenem o hladký povrch klavíru a vztekle rukou přejel po klávesách od nejhlubších tónů po nepříjemně písklavé.
,, Chápu vaše rozzuření pane. Ale povolávají vás zpátky do práce. Nezbývá mi, než s vámi soucítit." Zašeptal tiše jeho věřný sluha a odešel z místnosti.
,, Co také jiného..." Zamručel a uzavřel křídlo klavíru, otočil se do dlouhého vysokého prostorného tanečního sálu a prohlížel si skrze masku vysoká bohatě zdobená okna s nafialovělým nádechem skla. ,, Tuhle špinavou práci...musím udělat jen já. Avšak je mrzuté, že ji musím udělat zrovna, když chci mít klid..." Sešel rázným krokem z vyvýšené podlahy a vydal se k jednomu z otevřených oken, kde vyšel na malý balkónek, na jehož zábradlí se zprvu vrávoravě postavil a poté z něj rychle seskočil. V dálce se na modravé obloze pak zaleskl podivný na ptáka až příliš velká silueta.

****

Mohutný plamen, točící se a vznášející se nad zemí a nad jejich hlavami pomalu ustal a s tichým zasyčením a zábleskem se schoval do červené skleněnky snášející se elegantně na nastavenou dlaň Sira Pierra.
,, To bylo opravdu krásné a poučné, Mistře." Usmála se Ofelie šťastně a začervenala se, když jí Mistr vysekl gentlemanskou děkovnou úklonu.
,, Jsem potěšen učit někoho tak pozorného jako jsi ty. Dlouho jsem neměl tu čest..." Odvětil s úsměvem a zamyšlenýma očima upřenýma do modravé oblohy.
  ,, Je mnoho lidí, kteší si poznání magie fůbec nezaslouží! Když vidívám ty malé rozmazlené caparrty, jak mají po kapsách nejmíň deset skleněnek, s nimiž 'azrardují jako s obyčejnou hračkou...skoro se mi tomu nechce fěšit! Ale jak jsem šekl, co nadělám. Musím se smíšit s tím, že i další generace bude trpět touto nemocí zvanou " příval naprrosté moci". Nikdo jim to konec konců s těmito současnými prafidly ani nezakáže." Povzdechl si znovu a poté se zavrtěním pohlédl na Ofelii.
  ,, To je pro dnešek fše, co jsem ti mohl šíct. Můžeš jít domů jestli chceš, prro dnešek tu stejně není příliš mnoho práce." Zakončil svoje stížnosti, čímž dal najevo i rychlé rozloučení a zase s ustaraným obličejem, sbírajíc hromadu lejster, která odložil, mizel v útrobách univerzity.
,, Nashledanou, Mistře." Adresovala k jeho vzdalující se siluetě a vyrazila z nádvoří do města, kde se hodlala jen tak potulovat se svým věrným přítelem, černým kocourem, jehož po dlouhém rozhodování začínala nazývat "Hrabě". Myslela si, že to na něj dokonale sedí, byl to takový malý mazlivý gentleman v černém fraku a kolikrát si při pohledu na něj zase lámala hlavu s oním hrabětem Faustem Diesembergem, který jí onehdy zachránil na tržnici.
  Bylo to zvláštní, doteď nechápala, proč se jí zastal, ale zároveň už nedoufala, že by se s ním setkala znovu, dokud se neposadila s kornoutem jahodové zmrzliny, kterou koupila za pár centů k molu, pozorujíc lesknoucí se vlnící hladinu moře.
,, Ah, ta malá drzá slečinka z trhu." Ozvalo se za jejími zády a ona sebou překvapeně trhnula, skoro tak rychle, že se jí kopeček zmrzliny málem odporoučel do hlubin chladné vody. ,, T-To jste vy!" Vyjekla překvapeně a stěží se vůbec postavila. Působila dost nemotorně a zaskočeně, jakmile pohlédla dotyčnému do usměvavé tváře a pokoušela se mu vyseknout obrovskou hlubokou poklonu.
,, Nech si ty formality malá slečinko." Mávl nad tím rukou hrabě a s opřením o dřevěnou elegantní hůl s kočičí hlavou na konci se k ní sklonil, protože mu sahala jako každé 11 leté děvče maximálně po kolena, jak byl podivně vysoký.
,, My-Myslela jsem..." Zalapala po dechu a pak zase popadla plynulou řeč. ,, Že jste odjel! Nečekala jsem, že se tu někdo jako vy zdrží tak dlouho. Chci říct! Ah, působím drze! Tedy...chci tím říct, že většina šlechticů přijede jen na festival a poté hned i klidně u prostřed noci nasednou do kočáru a nechají se odvést do Senectry." Vysvětlovala nervózně, se svou mluvou však byla očividně v koncích.
,, Pročpak bych měl odjíždět? Je tu tolik milých lidí, navíc je tu nádherně. Moře voní lahodnými rybami, trhy se prohýbají pod nánosem jídla a kolem rostou nádherné plazivé růže. Nemůžu si stěžovat, rozhodl jsem se zdržet a znovu tě potkat. Slyšel jsem od místní Velmistryně Rosesiiské univerzity, že se začaly rozdávat kouzla ve skleněnkách. Velice důmyslná ochrana." Podotkl a bez jakéhokoliv ohledu na zaprášené molo se posadil na kraj s holinkami, které se napůl ponořily do studené vody. Ofelia se za ním zmateně ohlédla, ale neodpustila si, aby se posadila vedle něj. S údivem vepsaným ve tváři sledovala jeho klidný výraz a zmateně zakroutila hlavou. ,, Vás to nestudí? A...A budete mít špinavé nohavice, voda v tomhle období není moc průzračně čistá!"
,, Kdepak, nejsem zvyklý až na takový luxus, navíc jak vidíš, nosím jen obyčejný frak a cylindr. Nic převratného a skvostného jako zdejší šlechticové." Do široka se usmál a snažil se dát jasně najevo, že mezi zdejší smetánku se rozhodně neřadí.
,, Aha..a..ale..." Raději zmlkla a líznutím spolkla poslední sousto zmrzliny.
,, Dovol, abych se ti představil v plné kráse. Jak už víš, jmenuji se Faust Diesemberg a jsem mistr z Kenvarxské nepříliš rozsáhlé univerzity. Zavolala si mě sem slečna Forgová, abych prověřil tvé schopnosti a pomohl zdejším Mistrům, aktivovat tvé kouzlo." Prohodil směrem k ní, jakoby o nic nešlo.
,, Umh, co prosím? Tedy...chci říct..eh..Jakže? Proč zrovna mě a moje schopnosti? Hih!" Zoufale se zahihňala a opáčila: ,, Nijak význačná nejsem. Ale s tím kouzlem to je pravda, nechce se probudit mrška."
,, S tím si nedělej starosti a co se týče oné náhlé pozornosti. V Konsiliu, což je naše vláda, o čemž takové malé dítě, nejspíš nemá logicky ještě ponětí - což je dobře! Starat se o takové blbosti je holý nesmysl..no tedy..u čeho jsem to skončil...áno! V Konsiliu pomalu prochází nová reforma, že každé nadanější dítě, které studuje z chudé vrstvy na univerzitách, dostane své kouzlo a ty jsi byla na seznamu jako jedna z mála. A jelikož se tě odmítal ujmout jakýkoli sbor mistrů. Ujala se tě slečna Forgová a její zástupce, jehož jsem neměl ještě tu čest poznat a já, abych přispěl s nějakými neznalými poznatky." Zadrmolil tak rychle, nebo alespoň zaskočené Ofelii to tak připadalo, že mu skoro nerozuměla.
 Udiveně zamrkala a zmohla se na tiché: ,, A-ha..."


- TO BE CONTINUED...

My Illustration...

Kočičí Princ - Surprise 4

,, Takže, Ofelie..." Nadechl se Pierre a tlesknul rukama, poté si je vzájemně protřel. ,, Nějaké nofinky? Co kouzlo? Ukázalo se už?" Zajímal se a odkládal si hromadu lejster vedle sebe na zem, zvědavě přitom vzhlédl, očekávajíc odpověď. Ta však byla v nedohlednu. Ofelia byla zavrtaná mezi rameny a nevěděla jestli se má cítit zahanbeně, nebo se tím chlubit a tím i tak ukázat svou neschopnost.
,, Abych pravdu řekla, Mistře...ještě se neukázalo, odmítá se mi jakkoli zjevit." Přiznala s polknutím a nechtěla slyšet, co se od něj dozví tentokrát.
,, Skutečně non?" Vytřeštil oči a narovnal se, svraštil zamyšleně obočí. ,, Ale to pšece není možné! Jsem si jist, še se má otevšít každou chvíli. A vskutku se neprojefily žádné změny?" Vyptával se dál a upíral zrak na ampuli, visící Ofelii u pasu.
,, Nemůžeme cvičit i bez něj? Teorií znám víc než dost Mistře, prosím!" Zažadonila a pokoušela se nějak napravit svou chybu.
,, Podle prafidel..ne...a podle šádu tohoto sfěta také ne, je to příliš nebezpečné." Varoval ji, ačkoli by ji velice rád vyhověl.
,, Pravidel? Myslela jsem, že kromě univerzitních věcí, magie a její využívání pravidla nemá. Tedy...nikdy jsem se tím pořádně nezabývala." Přiznala a udivila se, když ji Mistr Pierre vyzval, aby se vedle něj posadila na velkou mramorovou lavičku ve stínu. Jakmile se posadila, na klínu se jí usadil její malý přítel, který okamžitě s vrněním usínal.
,, Poslyš Ofelie, vy nižší studenti patrrně nevíte nic o historii sfěta magie, je to tak?" Zadíval se na ni zvláštním pohledem, v němž se nedalo vyčíst, na co Mistr právě myslí. Možná přemýšlel o lítosti nad tak chudými dětmi z ulice, nebo si říkal něco jiného...Všechno ale směřovalo k jedinému cíly.
,, Prafidla jsou velice důležitá...kdo je nedodrržuje, dopadá tak jak dopadá. Jen hrrstka těch...excuse moi, že to tak nazvu...VYVOLENÝCH může takto rriskovat, ale i tak to není nic pšíjemného." Krátce se zadíval na své ruce v kožených hnědých rukavicích a s pousmáním se k ní zase vrátil.
,, Abych se pšiznal, nesouhlasím s těmi norrmami, které nastavilo Konsilium. Zahrávají si s ohněm, stejně jako Havran. I já jsem zaplatil příliš mnoho za to, abych mohl využívat magii, ale s Velmistryní Forgovou se usilovně snažíme o bezpečné využívání magie. Na to jsou ty skleněnky a ampule, v nichž se uchovávají." Mávnul rukou směrem k jejímu pasu a odmlčel se.
,, Aha...a...kouzla sídlí i jinde?" Zeptala se s údivem v hlase.
,, Oui....tady..." Dotkl se svého hrudníku na místě srdce. ,, Pšímo tady...Žlutý magický proud...základní, jež nazýváme Lícen, prrochází do těla pšímo pšes duši a mág ho tak plně může využít. Doporručovalo se vždy v malé míře, ale nikdo na to nebere ohled. Jsem asi jediný, kdo si uvědomil následky a už rraději nečaruji jinak, než přes lektvary a skleněnky."
,, Aha." Přikývla. ,, O tom slyším vskutku prvně, nenapadlo mě, že proto mě můj Mistr Sirithus učil pouze teorii."
,, Je to sice nesmysl, ale oprrafdu je lepší, umět méně z magie, než fíce." Poradil jí a vstal. ,, Můžeme něco fyzkoušet, aby se tvoje kouzlo probralo. Myslím, že se mu prrostě jen nechce..Ohohoo!" Zasmál se hlubokým vtipně znějícím smíchem a postavil ji vedle sebe.
,, Vyndej ho, musí se cítit stísněně." Požádal ji a sledoval, jak bere opatrně do rukou skleněné pouzdro, otevírá ho a nechává si nad dlaní levitovat modrou skleněnku, která se skoro až radostně rozletěla, opisujíc modře zářící kolečko.
,, Kouzla se můžou cítit stísněně?" Pozvedla obočí a musela si přiznat, že momentálně nerozumí ani slovu svého Mistra.
,, Áno! To jsi nefěděla?" Svraštil znovu obočí a nakrčil svůj francouzský mušketýrský knírek. ,, Kouzlo je také živý orrganismus, jenž parrazituje na svém hostiteli svým vlastním specifickým způsobem. Kouzla mohou být legrrační a neškodná, jiná zase jak jsem již upozorrňoval nebezpečná a zlomyslná. Například živel ohně, kterrý se skrrývá v RRudém proudu, nazývaný Séfírr - odtud nazván složitý oborr jen prro ty nejvlivnější šlechtice, který jej mohli využívat - Sefírriiské umění. Je velmi...zábafně nebezpečný." Ušklíbl se ironicky a ze svých vlastních ampulí, kterých mu viselo kolem pasu na koženém pásku snad tucet, vyňal větší rudě žhnoucí skleněnku. Ta se na jeho dlani na rozdíl od Ofeliina kouzla, roztančila tak divoce a zanechávala za sebou rudou dráhu, která připomínala právě plamínky ohně.
,, PLÁPOLEJ!" Poručil kouzlu a to se rozletělo do vzduchu a skleněnka se ztratila ve změti plamenů ozařujících přítmí na nádvoří. Byla to taková nádhera! Tak nepřekonatelná nespoutaná nádhera přesto vyzařující naprostý respekt z té ohromující síly.
,, Toto fskutku není ohýnek na zahrádce pši opékání těch hrozných věcí ...špekáčků. Toto je kouzlo...stšípek z Aspektu ohně." Učil ji a sám se od té podívané nedokázal odtrhnout, svou myslí však udržoval, aby kouzlo nepřeskočilo vytyčené hranice.
,, Aspekt ohně?" Přerušila jeho fascinující představení a on se na ni obrátil s kývnutím. ,, Každý magický prroud musí někde končit. Modrý prroud - tvoje kouzlo, má povahu vody samozřejmě...šíká se mu Crrystalis a ten končí v hlubinách oceánů až ve skrrytých jeskyních, kde podle legend sídlí jakýsi vodní Aspekt. Podle současných studií jde jen o jakýsi vodní orb...jen tak mimochodem... Šekl jsem, že tvoje kouzlo je vodní, ale nepočítej, že budeš ovládat třeba zrovna živel vody, to by byla jen obyčejná obecná definice. Voda umí mnohé, není to JEN VODA...pamatuj, tvoje kouzlo bude mít základ z živlu vody...ale povahu může mít zcela odlišnou."
,, Rozumím...pokračujte Mistře, prosím." Pobídla ho, aby ji dál učil.
,, Já napšíklad neovládám samotný živel ohně, prrotože to nejde...onen sám živel je skrrytý prrávě v Aspektu ohně, sídlícího v sopkách. Moje konkrétní kouzlo je drračí dech, nebo také fénixův let. Není to obyčejný oheň. S tímto plamenem dokážu mnohé...mohu se pšemístit z místa na místo, letět vzduchem jako jiskra a další fascinující věci."


- TO BE CONTINUED...


Pozn.aut: Velice mě mrzí, že vás na pár dní opustím...jedu se školou pryč, tak prosím o trpělivost do dalších dílů...Doufám, že to zvládnete lépe než já, protože já už se z pomyšlení, že se budu válet v hotelu v cizí zemi, schovávám pod svou teplou peřinu v posteli xD

Kočičí Princ - Surprise 3

Uběhlo několik dní a Ofelia si začala zvykat na studentský režim. Vracela se sice po práci v dolech do univerzity unavená a často usínala na hodinách, avšak byla nanejvýš spokojená s tím, co jí nabídli. Živořilo se jí tentokrát přece o něco lépe. Mohla se vyskytovat na obvykle zakázaných místech smetánky, jakožto studentka oblíbeného Sira Pierra, který jí po hodinách učil zatím obezřetně teoriím, protože modrá skleněnka stále nehodlala otevřít své tajemství a plně se ukázat Ofelii, která netrávila zbytek dne jinak, než že přemýšlela nad oním skrytým kouzlem.
  Blížil se říjen a slunce už přece jen začínalo slábnout na své energie a ozývaly se první výkřiky chladna, po ulicích se častěji plazily cáry mlhy a stromy už začínaly plně žloutnout.
 S tímhle přicházela další překvapení v podobě méně úmornější práce, než bylo dolování. Sir Pierre ji nadobro uvolnil z takové dřiny a pověřil ji svým poslíčkem, takže právě proto se procházela po Rosesii zcela volně. Donášela vzkazy, jindy nějaké balíčky ale sem tam i pytel různobarevných skleněnek, které posléze měla přenést od Mistra Ferrise.
  Jež tvořil tato záhadná pouzdra na magické střípky z magických proudů.
  Pokaždé když stála u pat jeho vysokého stolu, protože Mistr byl až úctyhodně vysoký a protáhlý, sledovala jeho precizní práci.
  Až poté, když posoudil, že je kouzlo dostatečně připraveno, poslal ji, aby zásilku roznesla po domech bohatýrů, jejichž děti si nešikovně přebírali kouzla a spíš se tomu troufale usmívali, než aby to brali vážně. Nikdy nedokázala pochopit, jak si takové pocty neváží, ale jakmile občas zahlédla za jejich zády polici, v jejíž každé mezeře bylo jakési akvárium a v něm se vznášely další zářící skleněnky, pochopila, že pro ně, už to takový zázrak rozhodně není.
  Nezbývalo ji však nic jiného, než poděkovat většinou se nevrle tvářícím dámám, co jí předávali pár stříbrných pencí a zase se odporoučet do ústraní, kde neustále dohlížela na své kouzlo.
  Každou noc posedávala před svým domem a na dlani si důkladně prohlížela svůj levitující poklad se zmateným černým kocourem po boku, který po skleněnce občas máchnul packou ve snaze si s ní hrát, ale jakási síla jeho packu pokaždé odmrštila stranou, jakoby odmítala, aby se jí dotýkal někdo jiný.
,, Dej si pozor. Nevíš, co by ti to mohlo způsobit." Varovala ho vždy s tajemným tónem v jejím pištivém dětském hlásku a poplácala ho s útěchou po hlavě, přičemž pokaždé sklopil uši dozadu a nevěřícně na ni hleděl.
,, Mistr De Saint podle mě začíná být netrpělivý, měla bych na to přijít, co nejdříve..říkal...nebo spíš upozorňoval." Povzdechla si a nechala si kouzlo přistát na dlaň, obklopila ho prsty a poté jej bezpečně uschovala do malé skleněné ampule zasazené do dřevěných okrajů, kde se kouzlo opět vzneslo a točilo se do kolečka.
,, Na druhou stranu, není se čemu divit, když jsem tak rychle vystoupala na výsluní bez jakékoli snahy, asi to budu mít těžší později." Uvažovala nahlas a pokrčila rameny s hlubokým " zív". ,, Měla bych jít brzo spát, zítra mě čeká další mandala, kterou musím vyřešit..." Postavila se na nohy a prohlédla si svého chlupatého přítele. ,, Vidíš, vlastně jsem na tohle ani nepomyslela. Že by to po mě měli chtít znovu!" Vyděsila se náhle.
  ,, Nejspíš to nezvládnu a jim dojde, že do mě vkládali mnoho zbytečných nadějí." Další pokrčení ramen, pravděpodobně byla smířená s tím, že nemá nejmenší šanci, vyřešit ten těžký úkol znovu, ale nehodlala se tím zabývat celou dobu. Byla zvyklá padat a zase se zvedat. Pořád tu však byla určitá víra, že to nebyl jen odhad. Znovu se usadila, tentokrát ke stolu a s šálkem čaje, který tam nechala ráno a nestihla ho uklidit, se dala do dalšího přemýšlení. ,, Třeba to nebyla náhoda, je sice fakt, že Lícenská magie mi dělá problémy ale...něco jsem v tu chvíli tušila, jako bych věděla jaké symboly a kam umístit. Není to zvláštní kočičko?" Podívala se s úsměvem na kocoura a ten se už stáčel do klubíčka na její posteli, připraven ke spánku.
,, Ach jo, no jo, vy kočky...Klidné lenošení." Dopila studený čaj a vydala se do postele za ním, jen si svlékla vrchní pláštík a halenu, kterou měla pod tím si nechala, protože neměla příliš mnoho oblečení, všudy všeho jen pár kusů a halenu jednu.
  Zalezla si pod potrhanou deku a dala kocourovi dobrou noc, líbnula ho na ouško a zavrtala se do tvrdého polštáře. Jinému, hlavně z těch vyšších vrstev, by se spalo dozajista špatně...ale Ofelie usnula okamžitě ponořená do svých kouzelných snů, kouzelnějších a méně představitelných, které v tomto světě byly zcela nemožné. Nemusela si představovat magii, protože ta prostupovala celým jejím světem, byla podpěrným základem i růstu listů na stromech, pohybu vzduchu a jeho konzistence, proudila všude a jen některé proudy z ní, mohli být využity lidmi....
  Zdálo se jí něco zcela odlišného, o mluvících kočkách chodících po dvou nohách, o velkých černých ptácích, kteří se v letu ztráceli v hlubinách noci a poletujících hvězdách zlobící svou neposedností tři různě velké měsíce v úplňku, přičemž všichni pohromadě se ve skutečnosti dali pozorovat jen zřídka.

Sny se jí zdály dlouhé, ale spánek krátký, protože sotva, co se ponořila do snů, náhle se probírala a budilo jí mňoukání jejího černého přítele, vzbudilo jí houkání starých dřevěných hodin s rozbitou figurkou vojáčka s trumpetou, který troubil falešně, ale co se týkalo probuzení, byl v tom přeborník.
  S unavenýma očima se s táhlým zívnutím protáhla a pokoušela se vylézt z postele, když však pohnula nohama pod potrhanou dekou, vyhnala nespokojeného protestujícího kocoura. Ani se nenasnídala, protože se opozdila, jen se navlékla do studentské uniformy a vyrazila svižným krokem k univerzitě s přítelem na ramenou. Neobtěžovala se ho ze sebe dostat, stejně by se nejspíš nepustil a tak se ocitla na nádvoří i s ním, čekajíc na začínající hodinu s Mistrem Pierrem De Saint, jehož viděla brzy přicházet arkádovou vnější chodbou, hluboce začteného v tlusté knize a zamračeného. Jakmile si jí však povšimnul, pokýval hlavou a přívítal ji, sám vypadal dosti unaveně a očividně neměl moc klidný spánek. Jeho jindy načervenalé tváře byly nyní vybledlé a zvrásněné.
,, Bonjour, slečno Ofelie." Pozdravil ji jazykem dosti podobný naší francouzštině, přesto proneseným úplně jinak, ale stejně elegantně. ,, Jsem rrád, še jsi pšišla..." Krátce sklouzl pohledem na kapesní hodiny u jeho pasu a pravil: ,, Sice nejsi příliš vzorrná, ale naštěstí, jsem měl nějaké jednání. Můžeme tedy rrovnou začít, jestli ti to nefadí." Jeho oznámení spíš znělo jako prosebná žádost a jí nezbývalo nic jiného než jen kývnout a zeptat se, až bude vhodnější chvíle.


- TO BE CONTINUED...

Kočičí Princ - Surprise 2

Hraběnka Forgová jen mlčky přikývla a zarytě se na Ofelii dívala.
,, Proč jste si mě zavolali?" Sklopila pokorně oči a pokoušela se na sobě nedát znát určitou stydlivost, která jí barvila tváře do rumělce.
,, Prrotože...!" Vložil se do toho s hektickým tónem Sir Pierre. ,, Jsi ta nejlepší studentka, jakou kdy unifersita viděla! Skoro nikdo, krromě těch nejzkušenějších, nedokážou fyluštit tuto složitou rofnici, jakou ti zadal tfůj Mistr."
,, A proto, tě chceme patřičně ocenit." Doplnila jej a rozevřela dlaň na níž se leskl do kulata zpracovaný modrý krystal: ,, Víš, co tohle je?" Zeptala se jí a opět se do ni vpíjela svým pohledem.
Ofelie nevěděla, co by na to měla říct, celá se třásla a nebyla schopna rozvázat svůj jazyk.
,, Abych pravdu řekla, vlastně ne." Pokoušela se odpovědět co nejslušněji, ale vzhledem k tomu, že s ní příslušníci šlechty mluvili po jejím, nemusela se tolik obávat svého vyjadřování.
,, Je to velice zajímavá věcička slečinko!" Syknul po ni Mistr Berder: ,, Už jsem vás o tom učil!" Napomenul ji, což nebyla tak docela pravda. Mistr velice rád přeskakoval základy, aby od nich měl už konečně pokoj.
,, Je to tvé první kouzlo, které můžeš oficiálně použít. Právo dostat tuto poctu mají pochopitelně jen děti šlechty, ale protože jsi projevila tak zarážející výkon, rozhodli jsme se po dlouhé poradě s ostatními Mistry, že nějaké neškodné kouzlo bychom ti ke studiu k dispozici dát mohli. Má to ale jednu podmínku, nemůžeš ho používat pořád. Mimo školu pokud možno vůbec."
 Kývnula na srozuměnou. ,, A copak je to za kouzlo?" Dodala otázku.
,, To nevím." Přiznala slečna Forgová, jakoby to byla naprostá samozřejmost...tohle však byla pravda.
,, Nikdo nefí, jaké dostane kouzlo..." Jal se vysvětlování Sir Pierre. ,, Jen podle zbarvení skleněných kuliček fíme, jakou povahu má kouzlo. Modrrá znázorňuje spíše užitečnou magii vycházející z modrého proudu magie. Jen majitel zjistí, co v jeho rukách vlastně leží."
,, Ale...Ale..." Polknula nejistě a prohlížela si kuličku, která se nad její dlaní vznesla, hned jak ji dostala do rukou. ,, Jak se ho naučím používat?"
,, Od toho jsou tady soukromé hodiny, které nabízíme po tvé práci v dolech a po hodinách v univerzitě." Řekl nepříliš ochotně Mistr a raději se již vzdálil, aby povinnost soukromých hodin nepadla na jeho hlavu.
,, A šídím je já." Vložil se do toho s úsměvem Sir Pierre, hrdě si ji prohlížejíc.
,, Ah, je mi velkou ctí, že mě budete učit!" Vyhrkla Ofelie a okamžitě mu vysekla další poklonu, v takovém mžiku se dozvědět tolik věcí pro ni bylo víc než překvapením, ale nemohla si stěžovat. Rázem se její bídný život proměnil v jakousi světlejší naději, neušmudlanou od uhlí a každodenního neférového zacházení ze strany některých Mistrů.
,, Ne, mou ctí bude učit takofouto studentku." Odpověděl a uklonil se jí skoro až na zem. ,, S nofou rreformou, kterou podporuji já a zde slečna Forgová, jež by měla prrojít schválením co nejdšíve, bychom se už měli fíce starat o chudé studenty na naší unifersitě, aby časem našli kouska uplatnění. Když jim je díky původu často odebírráno." Nevěřila vlastním uším, Sir Pierre mluvil o nějaké politické reformě, čemuž příliš nerozuměla, ale vždy to znamenalo něco nového, nějakou novou naději. Nadšeně zamrkala a znovu jim hluboce poděkovala.
  ,, Co mám nyní za úkol?" Chtěla vědět, ale slečna Forgová nad ní mávla rukou a řekla: ,, Máš volno, seznam se s kouzlem a po víkendu se dostav do kabinetu za Sirem Pierrem, vyložíš mu podrobnosti ohledně kouzla a dáte se do učení. Můžeš jít, děkujeme ti za tvůj čas."
  Rozloučili se s ní a ona se musela zvesela a se značnou úlevou rozběhnout pryč z nádvoří, aby s jásavým:
,, Hurá!" proletěla celou ulici a skočila si za pár pencí na zmrzlinu, jejíž stánek byl vzdálen jen několik metrů a podávala si v takovémto měsíci, protože září bylo stejně horké jako letní měsíce. Po cestě si svlékla alespoň čepec, který si založila do brašny u pasu a zastavila se u malého stánku. Natáhla se k dřevěné pokladničce, od níž vložila pár stříbrných a nahlásila: ,, Kopeček jahodové prosím."
  Jakmile dostala křupavý kornout s vrchovatým kopečkem jahodové, obrátila se od obchodníka a pohlédla za domy na lesknoucí se moře, které ozařovaly paprsky slunce.
  Do široka se usmála a vydala se k vzdálenému molu, přičemž ji ale po cestě vyrušilo zamňoukání černého známého kocoura, který se na molu posadil vedle ní a otočil k ní chlupatou hlavu, jakoby se ptal, co je nového.
,, Představ si, ocenila mě univerzita! Za ten trest, co jsem dostala včera na hodině!" Začala mu vyprávět a ukazováčkem mu nabrala kousek zmrzliny, kterou mu nechala olízat. Kocour ji zaujatě poslouchal, zvlášť zaujatě při pasáži, kdy vyprávěla o záhadném hraběti na festivalu a poté se líně protáhl a posadil se jí na klín. Pro Ofelii tím dnem začalo něco zcela úplně nového...


- TO BE CONTINUED...

Kočičí Princ - Surprise

Náhlý spánek, který přivítala s otevřenou náručí, jí uchvátil do svých spárů tak brzo, že když se ráno probouzela, stěží si pamatovala na včerejší den.
  Matně si vybavovala včerejší trest a ještě matněji si u posledního dobrého šálku čaje vybavovala na události z festivalu, jediné, co skýtalo nějakou naději, byl dnešní úklid promenády a náměstí.
  Urovnání stánků, pomáhání kupcům sbalit nepotřebné zboží a hlavně, jejím velkým cílem bylo také vrátit masku s patřičnými omluvami a jednou jedinou výmluvou, jak ze sebe pokud možno neudělat zloděje.
  Kousla si šťavnatého croissantu, který jí před chvíli donesla ona postarší paní, bydlící o kousek dál a starající se o její potřeby, které by jako dítě nemusela zvládnout.
  I přes vynikající chuť croissantu jí však zneklidňoval svinutý pergamen, zatím neotevřený, pokojně ležící kousek od ní, svázaný zlatavou stuhou a výraznou rudou pečetí s trojúhelníkem v kruhu s několika menšími čtverci po stranách. Byl to znak univerzity jak jinak. Několikrát se nadechla a pořádně si ještě svlažila hrdlo teplým čajem, než se odvážila natáhnout k onomu vzkazu ruku. Roztřeseně pečeť rozlomila, rozvázala zlatavou stuhu a rozvinula pergamen. Nejprve bázlivě semknula víčka s křečovitým výrazem v obličeji, ale poté sebrala všechnu svou odvahu a začala s dalším hlubokým procítěným nádechem číst.

Vážená studentko Ofelie...
Rádi bychom Vás uvítali ve čtyři hodiny na nádvoří univerzity, kde si s Vámi chceme důkladně promluvit. S potěšením Vám rovněž oznamujeme, že Vaše práce jakožto služebná ve službách Barona Queeksacka už nebude potřeba, zvyšujeme vám díky tomuto nabytému volnu hodiny pilného studování.

S pozdravem Sir Pierre De Saint, zástupce Velmistra slečny hraběnky Forgové.

Nezmohla se ani na oddechnutí, jen udiveně zírala na drsný povrch pergamenu s elegantním písmem napsaným zeleným inkoustem. Vůbec ji nenapadlo, ani v těch nejšílenějších vyfantazírovaných snech, že by snad dostala někdy uznání od univerzity...ba naopak, děsila se toho, co mohla za včerejší práci dostat, očekávala výprask a dočasně prospěšné práce pro univerzitu.

Konečně se z šoku vzpamatovala, polknula a dojedla svou skromnou snídani, zběsile poklidila stůl a nádobí ledabyle naházela do dřevěného vědra naplněného vodou.

 Svlékla ze sebe otrhanou špinavou noční košili, která jí sahala až na zem a navlékla se urychleně do školní uniformy. Vyběhla z domu a ani se neohlédla na vyhladovělé kočky čekající u jejího domu na svou ranní dávku mléka.

  Dostala se ven ze své ulice, zahnula za další roh a minula malé schodečky jednoho z luxusnějších domů, ozvalo se tiché mňouknutí a černý kocour zanechal vyhřívání před dveřmi. Seskočil elegantně tři schody a rychlím cupitáním, se jí rozhodl dohnat. Univerzita se nenávratně blížila, najednou pro malou Ofelii měla zcela jiný význam a blíštila se mezi už tak vytříbenými udržovanými domy jako drahokam vsazený do překrásného náhrdelníku, čekající na svého nositele. Nevěděla, co si od toho přesně má slibovat, nervozita sice neustupovala, ale určité nadšení jí přece jen nenechávalo mysl klidnou. Co jí tak osobně mohou Mistrové a samotná Velmistryně asi tak chtít? Celá zmatená, těsně před vstupním obloukem skoro klopýtla a odporoučela se k zemi, ale rovnováha se jí vrátila zavčas. Pohodila vlasy, ještě se oprášila a urovnala, jakoby se bála, že bude působit zanedbaně.

  Pokoušela se zklidnit dech, když už v dálce slyšela bavící se hlasy, přičemž jeden z nich zněl značně cizinecky. Nebyla to ona perfektní řeč, jakou znala, dotyčný měl viditelné problémy s některými písmenky a velice často je změkčoval.

,, NO DOFOLTE PANE! To dítě má rrozhodně talent, a jestli jej 'odláte jen tak pšehlížet, prrosím! Ale já se rrozhodně postarrám o jeho studium! To mi fěšte!" Rozčiloval se onen hlas patřící vysokému urostlému muži se světlými vlasy spletenými do culíku s černou stuhou zakončenou malou mašlí, jejíž konce spadaly až na límec překrásného modrého kabátce se zlatými knoflíky a prošívanými šerpami na rukávech. Stál k příchozí Ofelii, kterou zatím všichni přehlíželi zády, a ve svém horečném halekání pokračoval a vztekle prskal na muže jménem Sirithus Berder - Ofeliin namyšlený napudrovaný mistr. Se znechucením se od muže s výrazným důrazem na písmeno R, odtahoval a máchal svým bílým po okrajích vykrajkovaným kapesníkem.

,, Musela to být náhoda, že se jí to podařilo vypočítat! Nevidím v tom žádný zázrak!" Hájil svoje negativní názory.

,, Pánové." Zvýšila svůj krákoravý hlas vysoká žena s krátkými černými vlasy s fialovým odleskem, oblečena do majestátního vyšívaného červenofialového roucha, ukazujíc přitom rukou v černých kožených rukavicích směrem k Ofelii, která si připadala ještě menší, než byla ve skutečnosti.

,, Ah!" Světlovlasý muž, kterého odhadovala jako zmíněného Pierra De Sainta, se na ni pomalu otočil a odhalil hranatou pohlednou tvář s krátkou bradkou a knírkem na konci nepatrně zatočeným a s očima jasně zelenýma. Jeho obličej se doslova rozzářil a s hlasitým: ,, Fítej děfče!" Jí uvítal na nádvoří univerzity. Sirithus Berder neřekl nic, jen na ni chladně shlížel a myslel si své. Ona vysoká žena, Velmistryně Forgová na ni hleděla s jedním pozvednutým obočím a rukama v bok.

,, Tak ty jsi Ofelie?" Zeptala se a v jejích očích se zablesklo něco, co by se dalo dokonce přirovnat k hrdosti. Ofelie neváhala, z vypozorované etikety a přirozené vděčnosti jim vysekla hlubokou poklonu.

,, Nech si ty zdvořilosti holko hloupá!" Pokáral ji Mistr stojící stranou a rukama složenýma na prsou.

,, Ššš!!" Napomenul ho pohoršeně se tvářící Sir Pierre.

,, Umh...Smím-li mít otázku..?" Vyhrkla tiše Ofelie, občas těkající pohledem z jednoho významného muže na druhého a nevěděla, komu by měla věřit v její " talentovanosti", jestli věčně skeptickému a povýšenému Mistrovi nebo zástupci Velmistra...Siru De Saint. Ale raději, to nechala na odpovědi, která měla přijít ze strany hraběnky Forgové...

- TO BE CONTINUED...

Kočičí Princ - Drop of Milk 7

Pozornost na záhadném hraběti nezůstala bohužel dlouho, přítomní samým uchvácením a studem se brzo otáčeli jinými směry k další zábavě a zanechali Ofelii na nesnesitelných rozpacích, postávala nepřítomně za zády Fausta a čekala, co se bude dít.
  Třeba odradil toho Sira Skalfarda jen proto, že jí sám chce vyhubovat, protože si ji vyhlédl už dříve, nebo v tom snad bylo něco jiného? Ta chvíle pravdy byla právě tady, začal se na ni pomalu ohlížet přes rameno. Už čekala naštvaný zamračený výraz povýšeného hraběte, ale výraz, který ji odhalil, vypovídal o něčem úplně jiném. Nepatrně se pousmíval, skoro až pobaveně jako nějaký poblázněný mladík, kterým vlastně byl, ani jeho vousaté tváře nemohli zakrýt relativně mladou tvář.
,, Musím ti pogratulovat, jsi první ošuntělé dítě, co si trouflo jít na tržiště v období festivalů. Máš kuráž!" Ohodnotil její situaci, ačkoli to ona sama nepovažovala za bůh ví jaký výkon...Vlastně si až nyní uvědomovala dopad toho, co udělala! Absolutně zapomněla na své vychování a za takovou nerozvážnost si spíš opravdu zasloužila pohlavek.
,, Pogratulovat? A-Ale pane, nemám právo se zde pohybovat a jako odvahu bych to tedy příliš nezdůrazňovala, i vy byste mě měl odtud okamžitě odvést!" Ohradila se zprvu třesoucím se hláskem, ale netrvalo dlouho a z předchozího šoku se ihned hbitě vzpamatovala. Vztyčila hlavu a raději, aby na sebe nestrhávala nějaké nové nevraživé pohledy, nasadila si zase masku.
,, Jako zlobivé kotě, které má ale smysl pro čest. Nuže dobrá, jak si přeješ. Ale ber to ode mne jako laskavost, že tě odvádím do bezpečí. Nerad bych viděl, aby se něco stalo kotěti, jako jsi ty. Tedy, chtěl jsem říct dítěti."
 Nabídl ji gentlemansky ruku a chvíli čekal, než Ofelie překoná svou nedůvěřivost. Nabídnutou ruku sice přijala, ale zrovna přátelsky nepůsobila.
,, Kde jste se tady vůbec vzal? A co to bylo za povídačku, co jste tomu Sirovi...Sirovi...Ska..."
,, Co jsem tomu Sirovi Skalfardovi řekl?" Doplnil ji, aby ji ušetřil námaze při vyslovování toho děsného jména, které bylo v Liberisu velice oblíbené a často užívané pro šlechtice.
,, Ále, něco jsem si vymyslet musel, aby se nestala nějaká ohavná nehoda. Zdejší šlechticové, jak zjišťuji jsou velice nevraživý ke všemu a ke všem, co jsou jen o stupínek níž, než oni samotní..."
,, Takže nejste zdejší?" Vyptávala se ho zvědavě a procházela s ním zrovna jednu užší uličku, už méně zdobenou, patřící spíše méně významným obchodníkům, ale byla velice prosvícená nažloutlým příjemným světlem z luceren tradičně lemujících cestu a strážící každý práh u dveří kde se líně povalovaly dobře najezené kočky a chystaly se ke spánku.
,, Nejsem, ale koček tu máte požehnaně jako u nás." Zasmál se zvesela a jako malé ztřeštěné dítě ihned přiklekl k menší bílo-černé kočce, která ležíc na boku, zvedla znaveně hlavu a s vrněním mu ji vnutila pod dlaň.
,, Co to má s tím, odkud jste, společného?" Zamrkala nechápavě, ale přiklekla k němu a začala drbat spíše ještě kotě za dlouhýma chlupatýma ušima.
,, U nás je plno koček, tolik, že tě následují na každém rohu. Proto jsem se tady zastavil, upoutala mne tahle mírumilovná zvířátka a festival byl také velice zajímavý podnět...Ah! A odpusť mi mé chování, ještě jsem neodpověděl na tvou předchozí otázku. Pocházím z daleké země jménem Derinberg, z města Kenvarx. Je to hodně vlivná země..." Zamyslel se a zadíval se kamsi na tmavnoucí nebe na vykukující hvězdy, přitom se podrbal ve vousech a ukazováček si podržel v malém ďolíčku na bradě, zamračil se zamyšleně.
,, Emh, promiňte hrabě, že se tak ptám. Ale...Kde je Derinberg?" Zmateně se zeptala a začervenala se nervozitou, sice byla malé dítě, ale většina dětí v jejím věku už měla přehled o městech a zemích v Caliris Patronu - zkráceně jejich svět nazývali Calirisem nebo Patronem.
,, Ty skutečně netušíš kde je Derinberg a Kenvarx? Je to jižně od Santberesu..." Pokoušel se ji napovědět, avšak její výraz mluvil za vše, bylo to marné...Sundal si nervózně cylindr a po způsobu šlechty si otřel čelo bělostným kapesníkem, složeným v jeho náprsní kapse fraku.
,, Santberes? Říká ti to něco?" Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou a tázavý odlesk v jejích očích.
,, Jak vidím, moc často na univerzitu nechodíš je to tak? To je divné, u nás v Kenvarxu si dávají velice dobrý pozor na vzdělání i té nejnižší vrstvy. Neměla bys pracovat tak často, jak lze vidět z tvých ušpiněných tváří, měli by vás nechat řádně studovat!" Prohlásil s nejvyšší čestností, jaká z něj snad už lépe číšit ani nemohla, postavil se rázně a nechal kotě odpočívat.
,, Bohužel, u nás je to jinak pane." Pokrčila výmluvně rameny a poté zajela očima k daleké věži s fialovým podsvícením hodin a překvapeně vydechla:
  ,, Ah! To je hodin! Omluvte mě hrabě, ale musím jít! Zítra budu muset jít brzo na tržiště, abych pomohla s úklidem po festivalu. Je mi líto, třeba se ještě uvidíme. Mockrát děkuji za záchranu a za to, jak jste na mě byl hodný!" Poděkovala mu spěšně a než se hrabě vzpamatoval, už utíkala uličkou pryč a mizela za rohem. Neměla ani příliš čas přemýšlet déle nad tím, kdo onen záhadný šlechtic byl, protože byla zahalena úlevou od opadajícího stresu z předchozí situace se Sirem Skalfardem.
  Míjela svítící okna domů a blížila se do tmavších pohaslých uliček zahalených opět jak jinak štiplavým nepříjemným kouřem, v patách jí po chvíli byl i onen líný upřímně koukající černý kocour.


- TO BE CONTINUED...