pondělí 30. května 2011

Inku no shizuki fushi - Nesmrtelnost v kapkách inkoustu

Inku no shizuki fushi - Film na námět krátkého příběhu

Tento projekt je výhradně pro mou cosplay skupinu BakomandoTeam, která se už odhodlala na příští rok zařídit nějaký vlastní film a stvoření onoho příběhu připadlo na mě. Nechci, abyste tento příběh vnímali jako nějaké Anime...protože i přes japonský název a pár jmen, to k Japonským Anime má docela daleko.
Příběh pojednává o věčném souboji se smrtí, kterou svádí mladý Baron Elerias Armander, jehož jedinou životní zábavou je vymýšlet pro zábavu příběhy, v nichž figuruje on a jeho přátelé. Netuší však, že jednou se mu toto stane prokletím. K vášnivému spisovatelství totiž přidává i časté návštěvy divokých večírků smetánky a dojde tak daleko, že si znepřátelí jednoho velmožného politika Lorda Lanea De Gris, který mu dá co proto...hodí mu k nohám rukavici a nezbývá nic jiného, než se utkat v boji, který je Eleriasovi osudným. Umírající v náručí svého přítele Rafaela Daimona, uzavře sobecky dohodu s ďáblem...Ugirimonem, který mu nabídne věčný život, který si utvoří a určí on sám. S jedinou podmínkou, konec nesmí nikdy změnit a musí se smířit, že na každém konci zemře opět v souboji s Laneaem De Gris, nicméně, aby se nový příběh " nahrál", musí jej ukončit v předvečer onoho osudného souboje. S touto úsměvnou podmínkou Elerias souhlasí a jeho nový život se okamžitě rozjede. Žije spokojeně, tak jak si představoval, ale nebyl by to ďábel, kdyby za to nic nechtěl. Celou dobu mu totiž jde o Eleriasovu duši a tak se snaží podmínky všelijak měnit, jednou z nich je, že do příběhu nijak výrazně nesmí zatáhnout své přátele, nedej bože, aby zemřeli a už vůbec se příběh nesmí opakovat se stejným scénářem. Hlavní postavou musí být pouze Elerias a musí se chovat čistě sobecky, jinak jeho duše propadne peklu...o což se Ugirimono velice snaží. Ovlivňuje jeho nejbližší a zároveň se snaží, aby Elerias působil na ostatní jako smyslu zbavený...Ugirimona totiž při soukromém rozhovoru vidí jen Elerias...

Jak tenhle spletený příběh dopadne? Zachrání své nejbližší přátele a příbuzné? Nebo skončí sobcem až do konce jeho mnohonásobného života?

středa 18. května 2011

Pravdivá lež - Dějství první

Scéna 1


(vystoupí Lucian a Estele)
Lucian: Estele! Estele! (volá)
Objeví se Estele
Estele: Ano můj pane?
Lucian: Noci mne zle sužují, nemohu spát, nemohu jíst. Studená voda polila mou hlavu, nevolnost mě skličuje. Mám tušení, jako zlá věštba nade mnou vězí.
Na! Estele! Doruč tento dopis do sídla mého přítele, Phillippa!
Estele: Vyplním vaše přání, pane, avšak otázka mi má ústa zavřená nenechá. Proč tak bázlivě se třesete? Jaká zlé tušení vás souží?
Lucian: Obávám se, že naše přátelství brzy zničeno jest!
Estele: Mluvíte zmateně! Oč běží, pane?! Starosti mi děláte! Krůpěje potu mi na čelo vháníte!

Lucian: To vláda mého otce zapříčinila! Zloba ze všech koutů hrne se! Plameny hněvu sebou přinese! Zrazen přáteli a svou rodinou stanu se!

Estele: Vás v noci musel napadnout černý mrak! Taková hrůza! Taková nebezpečná domněnka!

Lucian: (stranou) - Domněnka? Hrůza? Pravdou to jest, zlé tušení se stává skutečností, neb jinak šílencem nazván mohu býti.

Estele: Pane! Někdo přichází! Hlavu vzhůru! Váš dopis doručím bez zpoždění, teď honem honem na nohy!

(Lucian se vzpamatuje, Estele kvapem odchází. Vystoupí královna, služebnictvo a Vévoda Danton)

Královna: Jak nádherný den se venku usmívá! A moje dcera steskem je zklíčená! Jak pak, Luciane?!

Lucian: Já celou noc a den přemítal jsem, bez nápadu na psaní skoro umíral jsem! Jsem v pořádku, matko, není třeba zlatiti zlato!

Královna: Kdys Luciane přestaneš matce svým zjevem lhát! Svou skutečnost není třeba skrývat! Dantone, řekni něco!

Danton: Jsem jen pokorným služebníkem. (stranou) - Nechť Lucian je tím kým chce! Mojí starosti to nepřísluší!

Královna: Nic z vaší strany? V tom případě bez hany, já říkám ti Luciane, knih zanech a venku se na koni projeď! Snad v dívčím šatu sebe někdy zanech!

(Lucian odchází)

Královna: Vdát se, by se měla! Služebnictvo!

(přistoupí služebnictvo)

Královna: Bál připravte, dívčí háv ten nejkrásnější ušijte, Luciana provdáme a na fantazii rázem zapomene!

Dantone? Svou přítelkyni honem zavolejte! Ať štěstí do Lucianovy duše přivolá, než hloupost mou dceru udolá! S dívkou popovídat by si měla! Na klukoviny by zapomněla!

Danton: Jak si přejete královno

(Danton odejde. Vystoupí princezna Isabelle)

Isabella: Jak se daří matko?

Královna: Dobře, dcero! Ale Lucian mi hlavu motá! Svou neposedností a svéhlavostí mé srdce kvůli němu puká! Neposlušné dítko! Malé ptáče z hnízda ještě nevyletělo!

Isabella: Ach! Sestřička moje malá! Nástupnictví na trůn míti měla, svou klukovinu však neodstranila! Provdáme ji matko! Bez odkladů, politiků všude bohatých dost!

Královna: Lord Mentanor dobrým adeptem, dnes na plese s Lucianem za ruku na parketě provedou se!

(Odejdou všichni)





 

- TO BE CONTINUED...




 



















Pravdivá lež - Obsah

Asi divadelní hra, daloby se říci....ale já to beru jen jako směsici textů u různých postav...


Lucian Ellery - Sfinxký následovník
Petera Ellery - Královna a Lucianova matka
Isabelle Ellery - Sestra Luciana Elleryho
Delaney Ellery - Otec Luciana Elleryho a Isabelle, manžel královny


Phillipe Latony - vládce Křišťálu, snoubenec Luciana
Susane Talanel - Princezna z Onyxis, Lucianova přítelkyně z dětství
Avery Ravanel - Lucianova pravá ruka
Daven Hunter - Lucianův pokrevní bratr
Estale - služka a důvěrný rádce Lucianův


Vévoda Danton - přítel Lucianův

Lord Mentanor - Strýc Phillipe Latonyho, ostrý kritik Lucianových děl



Caddy Latony - Phillippova sestra, vypovězená princezna

Isidora Latony - Phillippova matka

Ithakos - zvěd Phillippovy matky


Potulní žoldáci, ztracený bard, služebnictvo, hudebníci, stráže a politici


Odehrává se ve Sfinxkém království
 




 




neděle 15. května 2011

Kočičí Princ - Eternal Fire


Všude bylo ticho, alespoň Ofelie to tak vnímala. Tlačil se na ní Mistr Sirithos a chránil ji vlastním tělem před neznámou hrozbou, která k nim ještě nedorazila.
  Zalehlo ji v uších, viděla skrze malou škvírku mezi ní a Mistrem tříštící se barevné sklo univerzity a konečně v dálce spatřila tu hrůzostrašnou katastrofu.
  Někde uprostřed města vypukl požár a plameny se šířili na okolní budovy. Bouřka sehrávala s blesky a ohněm podivnou podívanou a hřmení bylo jako zlověstné bubny nebo klávesy na klavíru hrající nejnižší tóny. ,, Mistře!!! Co se to děje?!" Zakřičela na něj skrz ten všudypřítomný hluk, ale nemohl ji slyšet i kdyby stokrát chtěl.
 Sám si zakrýval uši před hrozným rachotem, který Ofelie díky dočasnému ohluchnutí nepostřehla.

Plameny šlehali na všechny strany, sápali se po budovách a rychle se uchycovali, zaháněli vyděšené davy lidí hlouběji do města nebo ven před město a rychle se dostávali k nebezpečné časované bombě Rosesie...K nevelkému komplexu továren.
Ofelie nemohla vidět z univerzity onu katastrofu v plné kráse, ale jakoby ji něco otevřelo oči.
  Tam kdesi na promenádě u zničeného stroje se pomalu v ohni zvedala tmavá silueta krytá hustým dýmem a oranžovou září.
  Byla to vysoká mužská postava, zvedající před sebou dlaň, nad níž se vznášel další miniaturní plamínek. S tichým zlověstným zašeptáním pronesla úzká ústa skrze béžovou masku s dlouhým zobákem jakési zaklínadlo a plamínek se doslova rozevřel do řádící prskavky a následně se zvětšil a následoval své " druhy ". Kéž by to jeho řádění bylo všechno...Ne...
Záhadný muž v podivné róbě ověnčený poletujícím černým peřím pozvednul tentokrát obě ruce, přiblížil je k sobě a se soustředěným pohledem lesknoucím se zpoza béžové masky začal vytvářet rotující a zvětšující se ohnivou kouli, kterou poté skoro jako s námahou muže zvedajícího těžký balvan, vyzvedl nad hlavu a s vypětím ji vrhnul do dálky. Koule přeletěla s tmavou čárou za sebou honosné střechy, jež okamžitě padly do dalšího záchvěvu plamenů, a mířila směrem k vzdálené univerzitě.

,, Letí to na nás!" Vykřikla Ofelie, když se probrala z onoho zvláštního šoku, než se však stihnuli vzpamatovat oba dva. Popadli je zase jiné čísi paže v košili s volánky, vytáhli je na nohy a zběsile vedli za sebou. Ozval se silný francouzský přízvuk.
,, Pozorr!! Utočí na nás!" Varoval je Sir Pierre a klikatými chodbami je oba dva vedl pryč z univerzity a pokud možno pryč z města. Cestou míjeli naprostý chaos, po chodbách se zmateně motali s výkřiky ostatní studenti bez vedení Mistrů, jejichž většina se sama pokoušela zachránit. Kdesi u točitých schodů mířících do jedné z věží se motala slečna Forgová a snažila se větší dav studentů uklidnit a odvést. Jinde se zase už z hrůzou dali pozorovat ohořelé padající trámy a padající obrovský zvon, který skřípal nad jednou z univerzitních střech a s hlasitým zvoněním se pomalu řítil skrze dřevěný strop.
,, Kdo útočí?!" Sípal Mistr Sirithus zhluboka popadávající dech.
,, Nemáme nejmenší ponětí pane!" Odvětil rychle Pierre, potom s nimi prudce zabrzdil před padajícím trámem, až to na kluzké mramorové podlaze zašustělo.
 Svižně se ale otočil a zatáhl je do jedné ze tříd, kde máchnutím ruky otevřel jedno z protáhlých vysokých oken kudy mohli vyskočit na nádvoří a utéct jedním z bočních východů.
,, Ten oheň se šíší nezfykle rrychle, navíc jakoby rreagoval na něčí rozkazy. Ten kdo na nás útočí není rozhodně amateur!!" Oddechoval divoce Pierre a táhl je přes nádvoří.
,, Támhle!!" Zakřičela zase Ofelie ve snaze je upozornit na řítící se ohnivou kouli již úctyhodných rozměrů.
,, Pro pána!" Vyhrkl nezvykle vysoce Sir Pierre a nebýt pohotového Mistra Sirithose, zůstal by stát a zírat s pootevřenou pusou. Zatlačil mu do zad a ujal se vedení. Popadl je oba dva za paže a zatáhl je pod jeden z oblouků vyznačujících boční vchod.
  Uslyšeli obrovskou ránu a nebýt magického fialově zářícího štítu, který se kolem nich vytvořil díky nafialovělé skleněnce Sirithose, stali by se dozajista obětí onoho kolosálního výbuchu. Koule s hlukotem narazila do jedné z kopulí a při svém nárazu vytvořila neuvěřitelný výbuch, z něhož se plameny okamžitě destruktivně činili.

,, Nechť je pomsta Konsilia věčná jako tento oheň!" Rozezněl se do širokého okolí temně znějící krákoravý hlas a plameny kolem siluety pomalu ustávali a odhalovali na obdiv svého zamračeného majitele.
,, Havran..." Zamumlal si pro sebe stojící gentleman opodál s holí po boku odhánějící jakousi podivnou neviditelnou vlnou okolní oheň. Vedle něj jakoby nenápadně posedávali kočky olizující si packy a s úkosem dívající se na jejich protivníka.
Oslovený se zamračil pod maskou ještě víc a udělal krok vpřed s vlajícím bílým pláštěm za sebou.
,, Kdo se mi to staví do cesty? Prašivé kočky a jejich milovník?" Sykl s pozvednutým obočím, připravujíc si další ohnivou už o něco menší kouli.



- TO BE CONTINUED...

Jako pád dolů...

Jako pád dolů....
Mi připadá..
Jako pád dolů...
Mi připadá...
Jako pád dolů...
Mi připadá...
Má mysl upadá...


Jako pád dolů...
Ta dlouhá věčnost...
Pachtit se...
Má mysl upadá...
Po kousku odpuštění...
Bez síly vzdorovat zavržení
Pachtit se po odpuštění...
Jako pád dolů...
Mi připadá...

Má duše...ztrácí tichý smysl...
Pachtit se po odpuštění...
Bez síly vzdorovat zavržení...
Má mysl upadá...
Jako pád dolů...
Mi připadá...
Ta dlouhá věčnost...

Hodná zavržení...
Má duše ztrácí tichý...
Smysl po odpuštění...
Bez kouska vykoupení...
Má mysl upadá...
Jako pád dolů...
Mi připadá...
Ta dlouhá věčnost..
Hodná zavržení...

Jen malá touha po odpuštění...





středa 11. května 2011

Kočičí Princ - Surprise 7


Zatímco si Ofelie lámala hlavu s další mandalou a nervózně žmoulala prostředek psacího bílého pera, venku se pomalu rozpoutávalo peklo a nenechávalo klidným žádného Mistra, který se zrovna nacházel v univerzitě.
  Nevšímala si toho a raději se plně soustředila na mandalu před sebou. Opět to byly velice složité ornamenty a výjimečně dva již dané Lícenské znaky neznala. Nervózně si skousla ret a vzhlédla směrem ke katedře, která k jejímu údivu byla prázdná a Mistr Sirithus postával opodál a zachmuřeně zíral barevným oknem ven do čertící se bouřky.
,, Mistře..?" Hlesla tiše a bázlivě plná obav, že se na ni Mistr Sirithus nepříjemně oboří, aby nevyrušovala klidnou hodinu.
,, Ano?" Ale bylo onou skutečnou a překvapivou odpovědí.
,, Mohla bych poprosit o menší...radu?" Vysoukala z vyschlého hrdla shrbená před klapáním jeho vysokých bot.
,, Copak slečno Ofelie?" Sklonil se nad ní pomalu ale očima stále těkal směrem k oknům, jakoby nebyl ve své kůži.
,, V tomhle mám zmatek Mistře. Je to Orosis nebo Xintras?" Přejela ukazováčkem po mandale a zastavila se na jednom znaku, o jehož název a původ se tak přela.
,, Orosis, rozhodně Orosis..." Odpověděl po krátkém zamyšlení, které se nejspíše netýkalo jejího úkolu, nicméně přece jen ji odpověděl! Což skutečně znamenalo něco neobvyklého, povětšinou by se na ni totiž obořil se slovy: ,, Copak nepoznáš tak jednoduchou věc?!", avšak nyní buďto chápal její napětí nebo v tom bylo něco úplně jiného...
  Mezi mraky se opět zavlnil táhlý dlouhý namodralý blesk.
,, Děkuji..." Poděkovala a pokračovala ve vyplňování chybějících znaků, sama však pohledem občas zabrouzdala směrem k podmračeným hrůzostrašným mrakům.
,, Tohle není normální bouřka..." Zaslechla jeho tichý šepot adresovaný k sobě samému. Stál neklidně, obrácený zády k její vetché lavici a jeho ruce zachvátil nepatrný třesot. Z dálky se ozval zvuk varovných zvonů...
  Ofelie vytřeštila oči a z jejích úst vzešlo pouhé: ,, Ach!" Když spolu s Mistrem spatřili pronikavou záři, klubající se mezi mraky a blesky a osvěcující vzdálenou promenádu s náměstím.
,, Ofelie!" Bylo poslední, co k ní dolehlo, naléhavý výkřik Mistra a pak jí obklopila tma a ucítila tupý náraz, jak ji čísi paže strhly pod lavici.

****


,, Magické proudy....To je to jediné, co způsobilo veškerý problém v tomto světě... Každý šlechtic, dychtivý získat kousek pro sebe....A Esoeumus...který jim k tomu dal možnost..."

,, Rozkaz z Konsilia, pane..."

,, Rozkaz? Zase ty rozkazy, den za dnem za mnou pokaždé chodí nějaká listina... Zničit, najít, ukrást...Zastavit nebo zabránit. Vše má stejný výsledek..."

Ostré kapky deště nemilosrdně narážely do předního skla a po něm se také namáhavě vezly dolů. Vítr hlasitě skučel a narážel do natažených plechových tyčí a potrhaných plachet zběsile se zmítajících v proudech vzduchu.
  Každou chvíli letecké brýle ozářil záblesk jasného světla a uši pilota ochromil hlasitý zvuk hromu. 
  Neviděl ani na krok, zápasil se zaseknutou páčkou a pokoušel se znovu získat kontrolu nad svým strojem. Všechny snahy byly však marné už před několika minutami, kdy ho obklopil ten podivný mrak z temného peří, nebo co ta ďábelská věc byla zač.
,, Naskoč!! Naskoč!!" křičel zoufalý mužský mladý hlas, nabírající na značné panice. Neustále upíral oči před sebe na páčku a usilovně s ní lomcoval, dokud neuslyšel ten záhadný švitořivý zvuk. 
  Vyděšeně cuknul hlavou do strany a hlasitě polknu, víčka se mu do široka rozevřela a on zase spatřil ten prapodivný mrak. 
 Vzduchem zaznělo hlasité zakrákorání tisíců vran, které se pomalu formovaly za letounem, a svými pařáty ničili jeho povrch.
,, Ne!! NE!!" Ječel pilot a musel si lokty zakrýt tvář. Panel před ním zaskřípěl a olíznul ho malý výšleh plamene. 
  Stroj se s hlasitým skřípáním a skučením rychle řítil na rychle se přibližující obrys malého městečka. Kdesi u pohyblivého ocasu letadla vyšlehl další plamen a ozvala se ohlušující rána, záhadný paprsek oslepil zničeného pilota, s nímž náhle zaházela další rána.
  Něco se tříštilo o plech a zvuk valící se hromady kamení byl až mrazivě nepříjemný. Z dlouhých trubek umístěných pod trupem letadla vyšla pára v doprovodu tichého zasyčení. 
  Přední sklo se při dopadu rozlétlo do stran a vyděšeným krčícím se lidem se odhalilo bezvládné tělo zakrváceného pilota, jehož velice rychle začali pojídat hladové plameny, rozlézající se do všech koutů trosek letadla a lapajících i po chutných kouscích okolních skvostných domů.
,, POMOC!!!" Prolétlo Rosesií a dav zděšených lidí se okamžitě začal z promenády a náměstí klidit pryč.


- TO BE CONTINUED...


čtvrtek 5. května 2011

Kočičí Princ - Surprise 6

,, Jaképak aha!" Zasmál se hlasitě Faust a tázavě na ni pohlédl, když se začala sbírat se zmateným výrazem na nohy. ,, Pravda pravdoucí to je! Hmh...a kampak jdete, mladá slečno?"
,, Musím zpátky do školy, s Mistrem Pierrem jsem sice skončila dříve, ale čeká mě nákres další mandaly. Mám z toho velké obavy." Odpověděla Ofelie s povzdechem a zakrýt pochybnosti o sobě samé se jí však příliš nedařilo, čehož si okamžitě pohotový hrabě povšimnulm, protože nejistě těkala očima z místa na místo.
,, Proč obavy? Nebylo právě kvůli mandalám určeno, že jsi nadaná dívenka?" Optal se a na chvíli si sundal cylindr, aby si prohrábnul své černé vlasy.
,, Ano, ale spíš se obávám, že za mě hrála náhoda pane. Myslím si, že to ve skutečnosti vlastně neumím a někde se stala chyba. Možná mě obdivujete neprávem." Odvětila nejistá tím, jestli mu toto vůbec může říct, aby neshledal jakési podezření na její osobu, že by snad nějak podváděla.
,, Jestli je to tak či onak, je to jedno. Kouzlo si nevybírá jen tak někoho a rozhodně by se nad tvou dlaní nevzneslo děvče, kdyby nesouhlasilo s vaším nadáním. Mandaly jsou jen obyčejné příklady...avšak ani se nedají pořádně naučit! Je tedy skoro dobře, že jsi to jen tak hádala. Mandala je zákeřná věc, stejně jako celá problematika magie."  Ujišťoval ji  a doupravoval si černou ofinu, která mu neposedně poletovala po čele zmítaná malým vánkem.
 ,, Takže...mě ničím nenařknete, pane?"  Pozvedla obočí překvapeně a začínala o Faustovi opravdu uvažovat jako o nezvyklém cizinci a šlechtici v tak přísném světě jako byl ten jejich. Jeho chování bylo až příliš slušné i kdyby promlouval na dámu modré krve, natož na Ofelii!

,, A proč bych měl? Spíš ti popřeji štěstí, slečinko. Hodně zdaru a pořádně se soustřeď, soustředění tě přivede ke správné odpovědi. Nuže, mám i nějakou práci já... Sbohem slečinko!" Máchl cylindrem na rozloučení a poté si ho znovu posadil na hlavu. Rázným krokem vyrazil od dřevěnného mola jinou ulicí, odbočující pryč od přístavů a tržišť směřující kamsi do nejzazších koutů Rossesie.

,, To už je po druhé, co jsem ho potkala. Hmm a ta jeho pohádka o tom, co tady dělá je dost zvláštní. Přece musel vědět, proč sem jede už předtím, nebo se tu skutečně objevil jen tak a až pak zjistil svůj cíl?" Zamračila se za ním Ofelie přes rameno, jakmile se od něj obrátila a namířila si to hlavní třídou vedoucí přes promenádu oklikou kolem velké kašny znázorňujícího poseidona  až k zadnímu vchodu univerzity.
,, Kdybych tak měla čas se zabývat právě touhle věcí, ale teď mám hlavu plnou těch proklatých mandal!" Postěžovala si pro sebe a namátkou sáhla rukou ke svému boku, nepatrně se zohnula a chtěla pohladit hladkou srst černého kocoura Hraběte, o němž si myslela, že jí celou dobu následuje. Ale opak byl pravdou, nenásledoval.
  Svraštila obočí a rychlými pohyby se začala rozhlížet po bočních ulicích, střechách a rozích krčících se pod okapem.
,, Hrabě?! Hrabě?" Volala a v prvních chvílích, měla silné nutkání vydat se ho hledat, v zápětí však usoudila, že taková myšlenka je zcela zbytečná. Toulat se bylo přece kocouří přirozeností, musela se tedy smířit tím, že své myšlenky bude muset i nadále sdílet sama se sebou samotnou. Musí si přece nějak poradit s onou zlomyslnou překážkou, a jak jí právě poradil hrabě Faust Diesemberg, důležité bylo soustředit se!
  Svěsila ramena, upravila si neposedný lem pláštíku, urovnala klobouk na hlavě a pokračovala v cestě, ačkoli ji v hloubi duše mrzelo, že její jediný přítel nebude hlídat, jako předtím, její počínání.
  Netrvalo dlouho a úzká cestička, kterou odbočila z promenády a kličkovala mezi domy se brzo zapustila do trávníku a mezi nesedícími různě tvarovanými šedými kameny se proplétali malé výhonky menších popínavých rostlin, zakončila u zadního vchodu univerzity kde na ni už netrpělivě čekal Mistr Sirithus.
  Postával s nosem povýšeně vypnutým k nebi, koutkem oka významně zahlídal na hodinky, kterými kontroloval každého opožděného žáka, byť šlo pouze o desetiny minut.
,, Nepřekvapilo by mě, slečno Ofelie, kdyby jste se zdržela ještě déle. Alespoň bych konečně mohl vznésti námitku, že vám jsou doučovací lekce lhostejné...ale vy jste... ", spolknul rozhořčení ze svého zmařeného plánu. ,, ...přišla v ten pravý čas." cedil skrz zuby orámované uzkými bledými rty, které křivil do nuceného úsměvu.
  ,, Mandala vás čeká. A mohu vám prozradit, že je opravdu těžká. Ten kdo nezná pokročilejší základy Lícenské magie, nemá byť sebemenší naději na úspěch." Ustoupil s úštěpačnou poznámkou stranou a nechal ji beze slova vejít na nádvoří k hlavním dřevěným vratům. Bohatě zdobená vrata elegantně doplňovala kamenné zdi starší části budovy v gotickém slohu.
  Mistr se za nervózní dívenkou okamžitě vydal, jen naposledy věnoval nervózní pohled za svá záda a pak s polknutím, tak aby jej Ofelie nezaslechla, vystoupil za ní a svým temným stínem jí zahalil, jako ochranným pláštěm.
  Ozvalo se zavrzání vrat a oba zmizeli přicházející bouři ze zlověstných očí.
  Uběhlo sotva pár minut a Ofelie při psaní na pergamenu, kde byla vykreslena obzvláště složitá mandala s šesti přirozenými symboly - tedy těmi původními - a osmi prázdnými položkami, které zbývalo doplnit, spustil se déšť se silným vichrem v patách a ozval se ohlušující hrom. Nebe proklál dlouhatánský klikatý blesk a zář z něj osvítila menší blížící se tmavý stín připomínající siluetu nějakého ptáka. Bylo však divné, že jiná hejna ptáků se raději zdržovala dál od mraků...



- TO BE CONTINUED...

středa 4. května 2011

Já králem stokrát chtěl být





Já stokrát králem chtěl být...
Leč nezbylo nic jiného než v hrobě tlít...
Zapomenut jak pro nic za nic obyčejný hmyz
Já stokrát králem chtěl být...
Leč nezbylo nic než spisovatelem být...
Spisovatelem bez papírů a slov
Jen inkoustů pár kapek v mých světech
kde králem jsem chtěl být...
A byl...
Než vlk však k měsíci zavyl, aby pravdu ve mne vzbudil.
Procházení parky a sály královskými jsem hrdě dil.
Než vlk k měsíci zavyl, aby ve mne pravdu vzbudil.
Kapky inkoustu jsem jen pil v lži topící se.
Nemluvit o tom nikdy více.
Zbyly jen slzy krvavé, bez krále a jeho hrobky truchlivé.
Já králem stokrát chtěl být...
A byl...
 Leč bez ocenění
S prázdným měním v kapse, bez špetky slov na papíře.
Myšlenek bylo plných v díře - v té jámě černé!
Dny však na mne byly perné
Tak větrné a studené...
Já králem stokrát chtěl být...
A byl...
Než ten proklatý vlk zavyl.
 Já králem stokrát byl...
Bez špetky slova na papíře...
Jsem však usnul v oné noře
Bez ocenění...a mění v kapse.
Kralování ukončil jsem předčasně
Svícen praštil mě po hlavě
A já tu pravdu dil
Nikdy jsem v těch světech vlastně nebyl...

Já králem stokrát chtěl být...
A byl...
Než ta myšlenka proklatá nechala se uletět.

úterý 3. května 2011

Stříbrná Garda Krále Edmonda - Fendridova Bouře 2

Slunce zapadalo za horizontem a posledními paprsky barvilo mraky do červena, jež bedlivě jako oko dravce střežili malou vesničku pod vysokým svahem, na němž se tyčila mohutná stavba gotického šlechtického reprezentativního sídla.
  Obklopeného vzdálenými políčky, loukami a roztroušenými lesíky a farmami, o niž se staral ten zbytek obyvatel, kteří si mohli provoz farmy dovolit. Protože náklady byly poněkud radikální, rolníci dostávali mizernou výplatu, za pole se platily nepřiměřeně vysoké daně panovníkovi a kousek vypěstované úrody, se musel dostat pochopitelně do kapsy těch nejbohatších, nebo hrozilo zabavení polnosti. Navíc ti, kteří měli to „ štěstí“, pracovat nedaleko pánova sídla, museli odevzdávat úrodu jenom jemu a ponechávat si malou mizernou část, z níž se taková 7 členná rodina jen těžko uživila. V té době, mírumilovnou vesničku spravoval velice významný šlechtický rod D’Greu, jehož erb nesl krvavě rudou růži a velice pečlivě vykreslený a ozdobený dračí roh za ní v pozadí. Dračí roh znamenal sílu a moc uzmutí cizího majetku a růže jakýsi ironický projev jejich dobrotivosti… Opak byl ale samozřejmě pravdou, patřili mezi ty nejstarší rody, které se handrkovali o Fendridův trůn a několikrát na něj dosadili svého vládce, Jahrethose D’Greua, který byl však díky jejich smůle zavražděn a sesazen půvabnou ale nemilosrdnou Eleanor z Ravany. Jejich snahy na dlouhou dobu utichli, hlavně ve snaze udržet si vlastní majetek, několik měst, která byla pod jejich rukou, se rozpadala a jejich erb se válel rozmlácený na kusy po ulicích, stejně jako jejich ohořelá vlajka se znakem, tyčí se na hradbách jednoho ze ztracených pevnostních měst Siritis. Jejich vliv slábl a tak jim nezbývalo nic jiného, než se stáhnout k uzurpování menších obcí. Jako byla například tato vesnice nesoucí jméno Pathita, což znamenalo v jejich mnohovýznamovém jazyce rovnou pět možných slov a výrazů. Prvním byla ,, cesta“, což bylo celkem pochopitelné, protože jejich jazyk se zakládal na Starém jazyku lidí směrem na západ Venesity daleko od Fendridova Království, další možný překlad byl: ,, otroctví“, rovněž také jinak řečeno „ Dis Pathita geno“, což v přesném znění znamená ,, ten, jenž není ve své moci“. Zbytek obsahovaly ještě poněkud vulgárnější a provokativnější překlady, například: ,, plazivec“, nebo „ vězni své vůle“ a nakonec snad nejodpornější výraz ,, červ“. Bylo nad nebe jasné, že tak se dříve vesnice rozhodně nejmenovala a D’Greuové vybrali důmyslné slovo, které každého zmate a zároveň donutí přemýšlet, co tím vlastně chtěli říct. Nejspíš to, jak jsou arogantní a všemocní, bylo by nanejvýš hloupé si myslet, že nazvaly Pathitu Pathitou kvůli významu ,, cesta“, ale většina lidí si to přece jen myslela, zřejmě to byl druh jejich rezignace a obrany, nepřipouštět si, že ti drzí ne-lidé mají potřebu je brát jako pouhé bezvýznamné služebníky.

Oni to totiž nebyli vůbec lidé, ale hrůzné přízraky žijících v jeskyních, kam se sluneční světlo dostalo jen stěží, jejich kůže byla vybledlá, až skoro průhledně bílá, jejich vlasy stejně vyžahlé od jakékoli barvy a jejich postava poněkud kostrbatá a protáhlá, jíž u zdánlivě lidského obličeje vévodily dlouhé špičaté elfské uši. Jen málokterý člověk věděl, jak se jejich rasa nazývá…„ Sidhe“(čteno: ,, Ší“) , podle legend pocházející opět ze západu z malého ostrůvku, který trpěl malou Fendridovou bouří po celá staletí avšak nikdy nedošla k vítěznému úspěchu a musela se pokořit sousednímu ostrovu. Jen někteří z nich se od sebe navzájem výrazně lišili, nikdo s jistotou nedokázal říci proč, ale většina z nich byla pravým opakem svých bělostných protějšků. Jejich pokožka byla tmavě šedá s nádechem modré a s černými krátce střiženými havraními vlasy s mnohem mohutnější postavou, která už od prvního pohledu hlásala spíše přednost k síle, než k jejich rychlosti, která byla přisuzována Sidhe. Tomuto odvětví rasy se říkalo „Noa Sidh“, ( ,, Noa Ší“) což obyčejní lidé hovořili jako „ Noanshee“ a byli to zrovna oni, kteří svým albínským protějškům vévodili a byli značně dominantní. Hlavně z toho důvodu, že Sidhe byly hlavně ženy a muži zase Noa Sidhe, skoro stejné, jako v lidském odvětví…tedy z určitého hlediska.
Jednou takovou Sidhe, byla pro D‘Greuskou historii nejmenovaná dívka, které nemohlo být více jak 20 let, důvodem, proč nesměla být nikdy nejmenována, byla jakási nevěra současnému pánu, který patřil jako nezvyklá a ne tak často viděná výjimka do stejného odvětví jako ona, do dějepisných záznamů se zapsal jako šílený vládce milující popravy a mučení. Často je sám vykonával a byl u nich s oblibou přítomen, jeho jméno bylo De Claris D’Greu a k postu panovníka se dostal nepříliš slušným způsobem, tedy krutou otcovraždou, aby tak urychlil svůj postup do vyšších sfér. Jeho otec si totiž během De Clarisovi dlouhé úmorné cesty k nároku na trůn, mohl zatoulat do výstřihu tisíců žen a zplodit dalšího potomka a De Clarise nějakým rafinovaným způsobem odstranit, ač je to jeho prvorozený syn, nejspíš mu tolik nevyhovoval a chtěl si počkat na lepšího následníka. Což se málokterému prvorozenému synovi líbí.
A tak se De Claris dostal na trůn a usedl na něj po boku s jeho milovanou ženou Rynarou D’Greu, s níž se pokoušel několikrát o potomka, protože cítil v zádech chladné ostří dýky svého strýce, který se očividně pokoušel i o svůj kus cti a úspěchu, avšak veškeré pokusy dopadli marně a oni stále jako dvě mramorové sochy shlíželi s pyšným výrazem na obyvatele zkroušené vesnice. Rynara však nikdy nesdílela De Clarisovy výstřelky a lidské pokolení si zamilovala a mezi jejich panovníky neviděla žádný rozdíl od těch, kteří vládli v řadách Sidhe. Nikdy nepatřila mezi ty nemilosrdné ctižádostivé a moci chtivé monstra bez jakéhokoliv soucitu, nezajímala se o tahanice, kdo komu bude vládnout, nesnášela otroctví a často svému služebnictvu dávala volno, nicméně nejen z toho důvodu, že by jí jich bylo líto, ale z určitého sobeckého důvodu, aby se vytrácela za jiným mužem z jejich rodu. Který byl stejně odstrčen jako většina příbuzných, co si nárokovali právo na trůn, do ústraní kam se stáhl dobrovolně, před šíleností De Clarise. Jeho jméno si pamatovala po celou tu dobu, kdy ho poprvé spatřila a tehdy zatím naposled, očaroval ji svýma jedovatě zelenýma očima a na krátko střiženými vlasy s mužnou mohutnou postavou, od níž se odrážel jas měsíce v úplňku, když pracoval na polích v pozdní hodiny. Sympatie měla jen pro něj a jejich zprvu vzdálená láska přerostla v tajné schůzky plné vášnivých nocí a z jedné z takových vzrostla noční můra každého podvedeného panovníka. De Claris se velice brzy na to dozvěděl, že je jeho drahá družka Rynara těhotná.

neděle 1. května 2011

Kočičí Princ - Surprise 5

Sál byl obrovský a prozářený zářijovým teplým sluncem, bylo už k odpoledni a po dřevěné podlaze líně klouzala tichá melodie vyluzována nepatrným klapáním kláves mohutného klavíru z tmavého skoro až černého dřeva. Hbité úzké prsty obratně klouzaly po hladkém po vrchu kláves a spolu s těmito pohyby se hudba pomalu svažovala do dramatičtějších sfér, stále ale tichá a klidná, ničím nerušivá.
  Dokonce i dotyčný, vysoká postava oblečená v mléčně bílém plášti se zlatavou vestou s modrými průsvitnými knoflíčky s bohatě zdobenými nárameníky s velkým oválným krystalem vsazeným do podivných run ověnčený spoustou černého namodralého peří.
  Tomu všemu vévodil závoj z téhož tmavého peří s hladkou světle béžovou maskou s dlouhým nosem, připomínající zobák, z níž v zamračených důlcích masky vykukovaly temně modré chladné oči. Soustředěně pozorovaly každý pohyb a nenechaly se ničím rušit, ani příchozím poslem, který si v bílé paruce a vyšňořeném oblečení dával uctivý odstup.
,, Pane, přišla vám zpráva z Konsilia..." Dovolil se ozvat tiše, nervózně svírajíc svinutý pergamen. Líbezná hudba však neustala, ani po druhém zdvořilém oznámení, a neustala ani po třetím...až po chvíli, prsty konečně sjely z kláves a oslovený se na svého sluhu úkosem podíval, což působilo ještě přísněji než celá jeho úzká řezaná hranatá tvář s úzkými rty.
,, Ano? Další?" Zahřměl tiše svým krákoravým hlasem, tolik sedícím k jeho vzhledu.
,, Mají naléhavou zprávu. Konsilium bylo narušeno..." než však stihl svému pánu oznámit krátkou rekapitulaci obsahu v onom vzkazu, už pergamen mizel v pánových rukách. Zachmuřeně si ho pročítal a vztekle zasyčel, až se musel sluha zase o kousek vzdálit.
  ,, Neslýchané! Doba na takovou reformu není vhodná!" Nevypadalo, že by z názorů Konsilia byl dvakrát nadšen, ale zároveň nesouhlasil ani s novou skupinou členů Konsilia, která si troufale dala název " Budiči", která neustále orodovala o nová pravidla a zákony...a také reformy univerzitního vyučování a odbourání pracovní tíže na mladé chudé děti.
,, Co si o sobě myslí?! Sangani už jednou rozhodl! Proč....Proč se do toho musejí plést teď." Práskl s pergamenem o hladký povrch klavíru a vztekle rukou přejel po klávesách od nejhlubších tónů po nepříjemně písklavé.
,, Chápu vaše rozzuření pane. Ale povolávají vás zpátky do práce. Nezbývá mi, než s vámi soucítit." Zašeptal tiše jeho věřný sluha a odešel z místnosti.
,, Co také jiného..." Zamručel a uzavřel křídlo klavíru, otočil se do dlouhého vysokého prostorného tanečního sálu a prohlížel si skrze masku vysoká bohatě zdobená okna s nafialovělým nádechem skla. ,, Tuhle špinavou práci...musím udělat jen já. Avšak je mrzuté, že ji musím udělat zrovna, když chci mít klid..." Sešel rázným krokem z vyvýšené podlahy a vydal se k jednomu z otevřených oken, kde vyšel na malý balkónek, na jehož zábradlí se zprvu vrávoravě postavil a poté z něj rychle seskočil. V dálce se na modravé obloze pak zaleskl podivný na ptáka až příliš velká silueta.

****

Mohutný plamen, točící se a vznášející se nad zemí a nad jejich hlavami pomalu ustal a s tichým zasyčením a zábleskem se schoval do červené skleněnky snášející se elegantně na nastavenou dlaň Sira Pierra.
,, To bylo opravdu krásné a poučné, Mistře." Usmála se Ofelie šťastně a začervenala se, když jí Mistr vysekl gentlemanskou děkovnou úklonu.
,, Jsem potěšen učit někoho tak pozorného jako jsi ty. Dlouho jsem neměl tu čest..." Odvětil s úsměvem a zamyšlenýma očima upřenýma do modravé oblohy.
  ,, Je mnoho lidí, kteší si poznání magie fůbec nezaslouží! Když vidívám ty malé rozmazlené caparrty, jak mají po kapsách nejmíň deset skleněnek, s nimiž 'azrardují jako s obyčejnou hračkou...skoro se mi tomu nechce fěšit! Ale jak jsem šekl, co nadělám. Musím se smíšit s tím, že i další generace bude trpět touto nemocí zvanou " příval naprrosté moci". Nikdo jim to konec konců s těmito současnými prafidly ani nezakáže." Povzdechl si znovu a poté se zavrtěním pohlédl na Ofelii.
  ,, To je pro dnešek fše, co jsem ti mohl šíct. Můžeš jít domů jestli chceš, prro dnešek tu stejně není příliš mnoho práce." Zakončil svoje stížnosti, čímž dal najevo i rychlé rozloučení a zase s ustaraným obličejem, sbírajíc hromadu lejster, která odložil, mizel v útrobách univerzity.
,, Nashledanou, Mistře." Adresovala k jeho vzdalující se siluetě a vyrazila z nádvoří do města, kde se hodlala jen tak potulovat se svým věrným přítelem, černým kocourem, jehož po dlouhém rozhodování začínala nazývat "Hrabě". Myslela si, že to na něj dokonale sedí, byl to takový malý mazlivý gentleman v černém fraku a kolikrát si při pohledu na něj zase lámala hlavu s oním hrabětem Faustem Diesembergem, který jí onehdy zachránil na tržnici.
  Bylo to zvláštní, doteď nechápala, proč se jí zastal, ale zároveň už nedoufala, že by se s ním setkala znovu, dokud se neposadila s kornoutem jahodové zmrzliny, kterou koupila za pár centů k molu, pozorujíc lesknoucí se vlnící hladinu moře.
,, Ah, ta malá drzá slečinka z trhu." Ozvalo se za jejími zády a ona sebou překvapeně trhnula, skoro tak rychle, že se jí kopeček zmrzliny málem odporoučel do hlubin chladné vody. ,, T-To jste vy!" Vyjekla překvapeně a stěží se vůbec postavila. Působila dost nemotorně a zaskočeně, jakmile pohlédla dotyčnému do usměvavé tváře a pokoušela se mu vyseknout obrovskou hlubokou poklonu.
,, Nech si ty formality malá slečinko." Mávl nad tím rukou hrabě a s opřením o dřevěnou elegantní hůl s kočičí hlavou na konci se k ní sklonil, protože mu sahala jako každé 11 leté děvče maximálně po kolena, jak byl podivně vysoký.
,, My-Myslela jsem..." Zalapala po dechu a pak zase popadla plynulou řeč. ,, Že jste odjel! Nečekala jsem, že se tu někdo jako vy zdrží tak dlouho. Chci říct! Ah, působím drze! Tedy...chci tím říct, že většina šlechticů přijede jen na festival a poté hned i klidně u prostřed noci nasednou do kočáru a nechají se odvést do Senectry." Vysvětlovala nervózně, se svou mluvou však byla očividně v koncích.
,, Pročpak bych měl odjíždět? Je tu tolik milých lidí, navíc je tu nádherně. Moře voní lahodnými rybami, trhy se prohýbají pod nánosem jídla a kolem rostou nádherné plazivé růže. Nemůžu si stěžovat, rozhodl jsem se zdržet a znovu tě potkat. Slyšel jsem od místní Velmistryně Rosesiiské univerzity, že se začaly rozdávat kouzla ve skleněnkách. Velice důmyslná ochrana." Podotkl a bez jakéhokoliv ohledu na zaprášené molo se posadil na kraj s holinkami, které se napůl ponořily do studené vody. Ofelia se za ním zmateně ohlédla, ale neodpustila si, aby se posadila vedle něj. S údivem vepsaným ve tváři sledovala jeho klidný výraz a zmateně zakroutila hlavou. ,, Vás to nestudí? A...A budete mít špinavé nohavice, voda v tomhle období není moc průzračně čistá!"
,, Kdepak, nejsem zvyklý až na takový luxus, navíc jak vidíš, nosím jen obyčejný frak a cylindr. Nic převratného a skvostného jako zdejší šlechticové." Do široka se usmál a snažil se dát jasně najevo, že mezi zdejší smetánku se rozhodně neřadí.
,, Aha..a..ale..." Raději zmlkla a líznutím spolkla poslední sousto zmrzliny.
,, Dovol, abych se ti představil v plné kráse. Jak už víš, jmenuji se Faust Diesemberg a jsem mistr z Kenvarxské nepříliš rozsáhlé univerzity. Zavolala si mě sem slečna Forgová, abych prověřil tvé schopnosti a pomohl zdejším Mistrům, aktivovat tvé kouzlo." Prohodil směrem k ní, jakoby o nic nešlo.
,, Umh, co prosím? Tedy...chci říct..eh..Jakže? Proč zrovna mě a moje schopnosti? Hih!" Zoufale se zahihňala a opáčila: ,, Nijak význačná nejsem. Ale s tím kouzlem to je pravda, nechce se probudit mrška."
,, S tím si nedělej starosti a co se týče oné náhlé pozornosti. V Konsiliu, což je naše vláda, o čemž takové malé dítě, nejspíš nemá logicky ještě ponětí - což je dobře! Starat se o takové blbosti je holý nesmysl..no tedy..u čeho jsem to skončil...áno! V Konsiliu pomalu prochází nová reforma, že každé nadanější dítě, které studuje z chudé vrstvy na univerzitách, dostane své kouzlo a ty jsi byla na seznamu jako jedna z mála. A jelikož se tě odmítal ujmout jakýkoli sbor mistrů. Ujala se tě slečna Forgová a její zástupce, jehož jsem neměl ještě tu čest poznat a já, abych přispěl s nějakými neznalými poznatky." Zadrmolil tak rychle, nebo alespoň zaskočené Ofelii to tak připadalo, že mu skoro nerozuměla.
 Udiveně zamrkala a zmohla se na tiché: ,, A-ha..."


- TO BE CONTINUED...