úterý 14. prosince 2010

Circus of Ghosts: Příliš smutné město...tak trocha veselí


Byl konec srpna, slunce zapadalo za obzorem a vytvářelo okolí nádech oranžové a jasně žluté s červánky na obloze. Ještě nikdy dřív, město nenavštívila taková krása, přes potemnělé, sychravé a mlžným oparem pokryté ulice, se světlo stěží dostalo k oknům povětšinou zachmuřelých a ztrápených očí.
  Bylo k neuvěření, jak se vzhled města Oriolville, dokázal změnit, když se těžké černé mraky roztrhaly a nahradila je příjemná červeň letního podvečera. Ač však na jednom konci města si užívali vlídného tepla, na druhém konci obyvatele sužoval nesnesitelný vichr, vtíravá mlha a chlad.
  Na dalším konci Oriolville, na třetím v pořadí, protože bylo město stavěno do tvaru čtverce, zase vládlo podzimní klidné počasí, bez jakýchkoliv nepříjemných vlivů způsobujících otravnou rýmu. A na čtvrtém, pak vládlo všechno dohromady, jaro, léto, podzim i zima. Tam kde nyní končil srpen, byl první okruh. Kde se roční období nestřídalo nijak výrazně nebo nadpřirozeně a zrovna tam propukalo veselí. Trhy s orientálním ovocem byly po celém bloku, u každé ulice, která byla blíže prvního centra, jež se nazývalo Smaragdové, podle obrovského stromu rostoucího před radnicí, jehož zelené listy měly jasně smaragdový odlesk a právě na jeho určitých větvích se dalo zpozorovat, kde a jaké období zrovna vládne. Zkrátka a dobře, toto město bylo jiné, než všechny ostatní. Techniku počítačů a mobilních telefonů využívali stejně jako kdekoli jinde, ale mělo určité kouzlo a zároveň své prokletí… Po ulicích pobíhali potulní muzikanti, jako za starých dob a písněmi se loučili s odcházejícím létem, potulné dobře živené kočky se potulovali po vyhřátých střechách a líně se převalovali u několika cihlových komínů banky. Ovzduším prostupovala nádherná vůně vanilky a svlačců. Nic nenarušovalo pokojný a uvolněný odpočinek, ani hluk dětí z domů, stojících mnohem dál od centra, v hloubi rozsáhlých zahrad a parků.
  Právě na jednom z malých útulných a přesto něčím prostorných dvorků s terasou, posedávaly u plápolajícího ohně dvě děti…nebo spíše mladí. Již jim nemohlo být méně než 16 let, dívka a chlapec, kteří působili svou nepatrnou podobou v očích a elegantně špičatém nose určitou příbuzností. Dívka s přitaženými koleny k bradě zírající do plápolajících plamínků, měla dlouhé vlnité vlasy hnědé barvy se zrzavým a blonďatým a červeným melírem, na levé straně nepatrně zkrácené a stočené do elegantního drdolu, z něhož vycházel menší rozcuch. Na sobě měla zelenkavé tílko s džínovou sukní a oranžovými pruhovanými nadkolenkami. Hnědovlasý chlapec vedle ní, byl oblečen do volného modrého trička s různými ornamenty a nápisy a černých kraťasů, momentálně svou společnici mučil nepříjemným drbáním ve vlasech. Oba dva měli překrásné smaragdové oči, stejně jako listy stromu, u radnice. Ve městě přetrvávala o takových očích menší legendární povídačka, takovéto děti, byly předurčeny k velkým věcem a byly to dcery a synové letního období, jejichž úkolem bylo přinášet štěstí. Kéž by na tom bylo něco pravdu, Oriolville i přes množství obyvatel s takto zelenýma očima, stále na svých koncích trpělo značným neštěstím. Důkazem toho byla i samotná velice smutná dívka. Jež se nazlobeně oháněla po chlapci.
,, Michaeli! No tak, tímhle mě akorát podráždíš!“ Stěžovala si a chránila si vlasy, před nechtěným zničením.
,, Jsou to jen vlasy…,“ usmíval se a kamarádsky ji objal. ,, Moje sestra bude v pořádku, nechápu, proč si s tím lámeš hlavu…,“ divil se nad jejím chováním s pozvednutým obočím.
,, Já nevím, v posledních dnech mám takový divný pocit. Prostě si dělám starosti o svou sestřenku a o bratránka, to mi nemůžeš mít za zlé.“  Vysvětlila a upravovala si vlasy do stejného stavu, jak byly učesány poprvé.
,, Vážně si děláš starosti naprosto zbytečně! Já i moje sestra jsme byly vždycky zdraví jak ryba!“
,, Říká se rybička…,“ poznamenala suše, ale rázem své poznámky zanechala a zeptala se ho otázku, o níž doufala, že ji odreaguje od nepříjemné tíživé starosti chatrného zdraví její sestřenice a hrozícímu onemocnění i jejího bratrance Michaela.
,, Už přijel ten cirkus? Nebo jsou tady někde už?“ Na chvíli se zamyslel a vracel se v myšlenkách do dob, kdy se k ránu procházel po náměstí a prohlížel si výpis posledních doznívajících akcí.
,, Měli by tu být každou chvíli, nejspíš přijedou až zítra. Nejsi trošku velká na cirkusová představení?  Navíc jsem slyšel něco o tom, že dávno představení nedělají, jen sem, jezdí relaxovat…“
,, To nevadí, stejně mám ráda vždycky jejich povoz. Je tak pestrobarevný.“ Začala zasněně básnit a svého bratrance tím naprosto skvěle otrávit, takže za chvíli vstal a s výmluvným úsměvem řekl: ,, Promiň, už půjdu domů. Chci si užít ještě i svých kamarádů, než své dětinské sestřenky. Ozvu se, jak je na tom ségra...,“ oznámil a věděl, že ji jeho poslední poznámka děsně namíchne. Což se samozřejmě stalo, ale mohla se jen cynicky zasmát a vyšoupnout ho zadními vrátky zahrady ven.
,, Ahoj!“ rozloučila se s ním, když jí mizel v dálce. Chvíli se však u bělostných nepatrně oprýskaných vrátek, ještě zdržovala. A zamyšleně se dívala kamsi mezi stromy, rostoucí u úzké silnice, její bratranec si z ničeho hlavu nedělal a ani si nemínil dělat. Žil tím typickým teenagerským životem, zatímco ona, byla v úplně jiném světě neustále obklopována inspirujícími podněty ale také neuvěřitelným od mala přirozeným strachem o své příbuzné. No dobrá, možná ne tak přirozeným, dělala si vědu i z obyčejného kýchnutí. Možná neměla tak často trávit v Oriolvillské knihovně, kde četla kdejakou pověst, legendu či báji. Povzdechla si, vrátila se na zahradu a uhasila oheň, poté se vydala zadními síťkou vyplněnými dveřmi vedoucí do útulně velkého domu, po cestě ještě pohladila zívající černou kočku, která se uvelebila na plotě. Vyšla po dvou dřevěných schůdcích, zamířila přes dlouhou chodbu k dalším dveřím, vedoucím do prvního patra, do prázdného bytu. Matka se ještě nevrátila z práce a otec jakby smet, sourozence neměla…tedy…kdysi ano. Ale byla to dlouhá historie a na tu se jí rozhodně nechtělo vzpomínat. Její rodina se s tím těžce vyrovnávala, i ona. Nikdy to na sobě však nedala znát, ukolébávala se představou, že je jedním z těch duchů, co zde zůstali kvůli nevyřízeným účtům a tudíž nehrozí, že by ji snad někdy opustil. Do prázdna tedy jak měla často ve zvyku, hlasitě zavolala veselí pozdrav a prošla kolem bílých zamknutých dveří do koupelny, aby si osvěžila obličej trochou vlažné vody. Ten pokoj samozřejmě patřil jejímu bratrovi Davemu, ale málo kdy tam někdo po jeho smrti vešel. Nebyl čas se však zabývat starou záležitostí, čas musel všechno vyléčit a ona si toho byla až příliš vědoma, začala žít, jako předtím, krom toho nepřirozeného strachu o své blízké, který nikdy nezmizel.
,, Víš, co bys mi teď určitě řekl? Jsi blázen, Limo! Hah, je úplně stejný jako Michael…,“ pousmála se až nad zarážející podobností.
Poté vyšla z koupelny, otírala si ručníkem tvář a kráčela do prosluněného obývacího pokoje se zarážejícím množstvím regálů s tlustými knihami, její otec byl totiž vášnivý spisovatel dobrodružných příběhů a zároveň miloval sbírání takových to knih. Uprostřed stísněného obýváku, se pak krčila malá televize a v rohu blízko oblouku, sloužícího jako vchod do kuchyně a jídelny, stál její skromný počítač. Stěží přeskákala hromadu rozeskládaných sloupců knih válejících se po zemi – otec zřejmě něco třídil – a pootevřela dveře balkónu, aby vpustila do domu trochu studeného večerního vzduchu. Okamžitě jí uvítal přátelský jas posledních paprsků slunce a tmavší modř se začala drát na oblohu s prvními hvězdami, zahánějícími červánky, už byly vidět i hrany měsíce.
,, Za týden končí prázdniny, to zas bude na zabití.“ Podotkla si sama pro sebe s podepřenou bradou, opírajíc se loktem o zábradlí balkónu a zkoumavým pohledem přejížděla po okolních zahradách, svírající jejich dům. Unaveně zívnula a po chvíli se vrátila zpět do místnosti, posadila se na pohodlný lesklý kožený černý gauč a přemýšlela, jak by mohla strávit poslední volné hodiny, než přijedou rodiče. Nenapadlo jí pochopitelně nic kloudnějšího, než to, že si opět otevřela svou oblíbenou knihu, o dvou bratřích, které svazovala a také ničila láska k jedné ženě. Příběh to byl na dívku jejího věku celkem vyspělí a dramatický a smutný, měl však určité kouzlo, které jí uchvátilo a ke čtení konec konců, nepotřebovala žádný doklad, o tom kolik jí je let. Jak říkával její otec, na věku nezáleží, záleží pouze na bystrosti a myšlení. Otevřela si knihu na 36. stránce, kterou měla založenou průsvitnou třpytící se záložkou do tvaru listu, kterou jí kdysi daroval její bratr Dave k 14. narozeninám, od té doby si ji zamilovala na tolik, že ji používala na kteroukoli knížku. Hluboce se začetla, nevnímaje okolní zvuky doznívajícího zpěvu ptáků, nebo muziky vycházející od centra. Příběh ji ponořil do dalekých oceánů, její vlastní fantasie a představovala si další vývoj děje. Během čtení, měla občas několikrát pocit, že město popsané v oné knize, je snad Oriolville. Strom u radnice, záliba v trzích, množství koček – všechno odpovídalo. O to se jí však představovalo lépe a mohla snít jako ještě malé dítě o tom, že žije v magickém světě. Nechtěla vyrůst, ne dokud nemusí, nechtěla se tomu dobrovolně oddat jako Michael a spousta jejich vrstevníků. Kteří by si u čtení tohoto příběhu jisto jistě řekli, že je to jen pitomá náhoda, nebo nějaká obšlehnutá inspirace. Ještěže ona měla představivosti na rozdávání, nebo si ji alespoň nechala z dětství do zásoby, do dospívání.

pondělí 13. prosince 2010

Seznam Příběhů

Detesive - The Black Dawn
Melancholy Da Vista
Carnival of Hours
Message from Daddy
Carnival of Hours: The Soul of Dream
Tamed: Pomsta
Erbos - The Forts of Erbos
Stoka: Věčný žár
Never Wanted to Die
Let's start forget...
  

Detesive - Popis

Detesive...Chmurná atmosféra na sebe dlouho nedala čekat a nalézáme se v San Francisku a zvuky velkoměsta se rozléhají do celého okolí, prosyceného letním sluncem.
To by však v pozadí nemohli stát ONI...Vydejme se tedy hlouběji do tajemného ochranitelského světa Detesive plné strážců a chráněnců, kteří bez sebe nemohou žít bez obav, protože je sleduje jedno velké nebezpečí - Evitise - pravý opak veškerých hodnot, prosazujícícíh se v Detesive Světě. Kdo zvítězí? Talentem překypující lidé nebo snad vynalézaví a učenliví učenci? Kdo zachrání Paříž a zjístí, co se v ní děje za podezřelé věci?
Jaký temný oblak se ukrývá v archívech Detesivské knihovny...?
 
____________________________________________________________________
 
To vše a ještě více se dozvíte po přidávání prvních částí mého nejdelšího a jednoho z nejpromyšlenějších příběhů vůbec, které jsem kdy napsala...


Novinky

Přidala jsem první Rubriku - Příběhy..:)
Naleznete tam vše z mé tvorby k přečtení...
 

neděle 12. prosince 2010

Vítejte...
Tento blog jsem založila  za účelem publikování svých děl - zejména novel a dlouhých příběhů. Pevně doufám, že neodsoudíte můj nezvyklý styl podání Fantasy/Sci-fi/Hororu, vypichuji prostě to netradiční...
Pevně doufám, že se vám bude číst příjemně...:)


JackieOnyxis