Slunce zapadalo za horizontem a posledními paprsky barvilo mraky do červena, jež bedlivě jako oko dravce střežili malou vesničku pod vysokým svahem, na němž se tyčila mohutná stavba gotického šlechtického reprezentativního sídla.
Obklopeného vzdálenými políčky, loukami a roztroušenými lesíky a farmami, o niž se staral ten zbytek obyvatel, kteří si mohli provoz farmy dovolit. Protože náklady byly poněkud radikální, rolníci dostávali mizernou výplatu, za pole se platily nepřiměřeně vysoké daně panovníkovi a kousek vypěstované úrody, se musel dostat pochopitelně do kapsy těch nejbohatších, nebo hrozilo zabavení polnosti. Navíc ti, kteří měli to „ štěstí“, pracovat nedaleko pánova sídla, museli odevzdávat úrodu jenom jemu a ponechávat si malou mizernou část, z níž se taková 7 členná rodina jen těžko uživila. V té době, mírumilovnou vesničku spravoval velice významný šlechtický rod D’Greu, jehož erb nesl krvavě rudou růži a velice pečlivě vykreslený a ozdobený dračí roh za ní v pozadí. Dračí roh znamenal sílu a moc uzmutí cizího majetku a růže jakýsi ironický projev jejich dobrotivosti… Opak byl ale samozřejmě pravdou, patřili mezi ty nejstarší rody, které se handrkovali o Fendridův trůn a několikrát na něj dosadili svého vládce, Jahrethose D’Greua, který byl však díky jejich smůle zavražděn a sesazen půvabnou ale nemilosrdnou Eleanor z Ravany. Jejich snahy na dlouhou dobu utichli, hlavně ve snaze udržet si vlastní majetek, několik měst, která byla pod jejich rukou, se rozpadala a jejich erb se válel rozmlácený na kusy po ulicích, stejně jako jejich ohořelá vlajka se znakem, tyčí se na hradbách jednoho ze ztracených pevnostních měst Siritis. Jejich vliv slábl a tak jim nezbývalo nic jiného, než se stáhnout k uzurpování menších obcí. Jako byla například tato vesnice nesoucí jméno Pathita, což znamenalo v jejich mnohovýznamovém jazyce rovnou pět možných slov a výrazů. Prvním byla ,, cesta“, což bylo celkem pochopitelné, protože jejich jazyk se zakládal na Starém jazyku lidí směrem na západ Venesity daleko od Fendridova Království, další možný překlad byl: ,, otroctví“, rovněž také jinak řečeno „ Dis Pathita geno“, což v přesném znění znamená ,, ten, jenž není ve své moci“. Zbytek obsahovaly ještě poněkud vulgárnější a provokativnější překlady, například: ,, plazivec“, nebo „ vězni své vůle“ a nakonec snad nejodpornější výraz ,, červ“. Bylo nad nebe jasné, že tak se dříve vesnice rozhodně nejmenovala a D’Greuové vybrali důmyslné slovo, které každého zmate a zároveň donutí přemýšlet, co tím vlastně chtěli říct. Nejspíš to, jak jsou arogantní a všemocní, bylo by nanejvýš hloupé si myslet, že nazvaly Pathitu Pathitou kvůli významu ,, cesta“, ale většina lidí si to přece jen myslela, zřejmě to byl druh jejich rezignace a obrany, nepřipouštět si, že ti drzí ne-lidé mají potřebu je brát jako pouhé bezvýznamné služebníky.
Oni to totiž nebyli vůbec lidé, ale hrůzné přízraky žijících v jeskyních, kam se sluneční světlo dostalo jen stěží, jejich kůže byla vybledlá, až skoro průhledně bílá, jejich vlasy stejně vyžahlé od jakékoli barvy a jejich postava poněkud kostrbatá a protáhlá, jíž u zdánlivě lidského obličeje vévodily dlouhé špičaté elfské uši. Jen málokterý člověk věděl, jak se jejich rasa nazývá…„ Sidhe“(čteno: ,, Ší“) , podle legend pocházející opět ze západu z malého ostrůvku, který trpěl malou Fendridovou bouří po celá staletí avšak nikdy nedošla k vítěznému úspěchu a musela se pokořit sousednímu ostrovu. Jen někteří z nich se od sebe navzájem výrazně lišili, nikdo s jistotou nedokázal říci proč, ale většina z nich byla pravým opakem svých bělostných protějšků. Jejich pokožka byla tmavě šedá s nádechem modré a s černými krátce střiženými havraními vlasy s mnohem mohutnější postavou, která už od prvního pohledu hlásala spíše přednost k síle, než k jejich rychlosti, která byla přisuzována Sidhe. Tomuto odvětví rasy se říkalo „Noa Sidh“, ( ,, Noa Ší“) což obyčejní lidé hovořili jako „ Noanshee“ a byli to zrovna oni, kteří svým albínským protějškům vévodili a byli značně dominantní. Hlavně z toho důvodu, že Sidhe byly hlavně ženy a muži zase Noa Sidhe, skoro stejné, jako v lidském odvětví…tedy z určitého hlediska.
Jednou takovou Sidhe, byla pro D‘Greuskou historii nejmenovaná dívka, které nemohlo být více jak 20 let, důvodem, proč nesměla být nikdy nejmenována, byla jakási nevěra současnému pánu, který patřil jako nezvyklá a ne tak často viděná výjimka do stejného odvětví jako ona, do dějepisných záznamů se zapsal jako šílený vládce milující popravy a mučení. Často je sám vykonával a byl u nich s oblibou přítomen, jeho jméno bylo De Claris D’Greu a k postu panovníka se dostal nepříliš slušným způsobem, tedy krutou otcovraždou, aby tak urychlil svůj postup do vyšších sfér. Jeho otec si totiž během De Clarisovi dlouhé úmorné cesty k nároku na trůn, mohl zatoulat do výstřihu tisíců žen a zplodit dalšího potomka a De Clarise nějakým rafinovaným způsobem odstranit, ač je to jeho prvorozený syn, nejspíš mu tolik nevyhovoval a chtěl si počkat na lepšího následníka. Což se málokterému prvorozenému synovi líbí.
A tak se De Claris dostal na trůn a usedl na něj po boku s jeho milovanou ženou Rynarou D’Greu, s níž se pokoušel několikrát o potomka, protože cítil v zádech chladné ostří dýky svého strýce, který se očividně pokoušel i o svůj kus cti a úspěchu, avšak veškeré pokusy dopadli marně a oni stále jako dvě mramorové sochy shlíželi s pyšným výrazem na obyvatele zkroušené vesnice. Rynara však nikdy nesdílela De Clarisovy výstřelky a lidské pokolení si zamilovala a mezi jejich panovníky neviděla žádný rozdíl od těch, kteří vládli v řadách Sidhe. Nikdy nepatřila mezi ty nemilosrdné ctižádostivé a moci chtivé monstra bez jakéhokoliv soucitu, nezajímala se o tahanice, kdo komu bude vládnout, nesnášela otroctví a často svému služebnictvu dávala volno, nicméně nejen z toho důvodu, že by jí jich bylo líto, ale z určitého sobeckého důvodu, aby se vytrácela za jiným mužem z jejich rodu. Který byl stejně odstrčen jako většina příbuzných, co si nárokovali právo na trůn, do ústraní kam se stáhl dobrovolně, před šíleností De Clarise. Jeho jméno si pamatovala po celou tu dobu, kdy ho poprvé spatřila a tehdy zatím naposled, očaroval ji svýma jedovatě zelenýma očima a na krátko střiženými vlasy s mužnou mohutnou postavou, od níž se odrážel jas měsíce v úplňku, když pracoval na polích v pozdní hodiny. Sympatie měla jen pro něj a jejich zprvu vzdálená láska přerostla v tajné schůzky plné vášnivých nocí a z jedné z takových vzrostla noční můra každého podvedeného panovníka. De Claris se velice brzy na to dozvěděl, že je jeho drahá družka Rynara těhotná.
Žádné komentáře:
Okomentovat