Král Šarlatových Růží...

Jako had, bídně se plazíš.
Svou hrůzu neztratíš a před nikým se neschováš!
Každý kdo tě spatří, ve strachu od tebe utíká.
Sobeckým a špatným jsi vždycky byl.
 Jako krev krajinou jsi protékal a svým jedovatým dechem kletby rozséval.
Kým jsi?
Čím jsi byl?
Špatným králem nebo pouhou obětí?
 Nebyl jsi odpudivý dříve.
Znals slova lásky a cti.
Dnes však, jako obloha zamračená vězíš nad městy.
Jako zlý duch, co spát nechce.
Bez špetky soucitu, roztříštil si stříbrné klece.
Měl jsi bílou duši, nebo černou byla stále?
Bez špetky soucitu, jsi totiž zavraždil nám skutečného krále.
Možná jsi chtěl jen trošku úsměvů a slz lítosti...
 Kdo by však litoval?
Když ty jsi odmítavě sliboval.
Lásku, cit a vlídná slova.
Odbýval jsi nás, jako rozdivočená voda.
Tvá krev, jedovatou jest, rozlila se do duší.
Zamořils je všechny do jedné.

Jako had, bídně se plazíš.
Svou hrůzu neztratíš a před nikým se neschováš.
Každý kdo tě spatří, ve strachu od tebe utíká.
Sobeckým a špatným jsi vždycky byl.
Jako krev krajinou jsi protékal a svým jedovatým dechem kletby rozséval.
Kým jsi?
Čím jsi byl?
Špatným králem nebo pouhou obětí?
Příběhy sis psával a vlastní duši jsi zaprodal.
Zlem a příšerou jsi často nazýván.
Duchem, co spát nechce.
Zlým bojovníkem, co lhaní nezalekne se.
Popraven budeš, ty šarlatová růže.
Až objevíme tvé skrýše, konec trnům bude.
Znals slova lásky a cti.

Teď neznáš ani špetku soucitu.