Kočičí Princ - Surprise 3

Uběhlo několik dní a Ofelia si začala zvykat na studentský režim. Vracela se sice po práci v dolech do univerzity unavená a často usínala na hodinách, avšak byla nanejvýš spokojená s tím, co jí nabídli. Živořilo se jí tentokrát přece o něco lépe. Mohla se vyskytovat na obvykle zakázaných místech smetánky, jakožto studentka oblíbeného Sira Pierra, který jí po hodinách učil zatím obezřetně teoriím, protože modrá skleněnka stále nehodlala otevřít své tajemství a plně se ukázat Ofelii, která netrávila zbytek dne jinak, než že přemýšlela nad oním skrytým kouzlem.
  Blížil se říjen a slunce už přece jen začínalo slábnout na své energie a ozývaly se první výkřiky chladna, po ulicích se častěji plazily cáry mlhy a stromy už začínaly plně žloutnout.
 S tímhle přicházela další překvapení v podobě méně úmornější práce, než bylo dolování. Sir Pierre ji nadobro uvolnil z takové dřiny a pověřil ji svým poslíčkem, takže právě proto se procházela po Rosesii zcela volně. Donášela vzkazy, jindy nějaké balíčky ale sem tam i pytel různobarevných skleněnek, které posléze měla přenést od Mistra Ferrise.
  Jež tvořil tato záhadná pouzdra na magické střípky z magických proudů.
  Pokaždé když stála u pat jeho vysokého stolu, protože Mistr byl až úctyhodně vysoký a protáhlý, sledovala jeho precizní práci.
  Až poté, když posoudil, že je kouzlo dostatečně připraveno, poslal ji, aby zásilku roznesla po domech bohatýrů, jejichž děti si nešikovně přebírali kouzla a spíš se tomu troufale usmívali, než aby to brali vážně. Nikdy nedokázala pochopit, jak si takové pocty neváží, ale jakmile občas zahlédla za jejich zády polici, v jejíž každé mezeře bylo jakési akvárium a v něm se vznášely další zářící skleněnky, pochopila, že pro ně, už to takový zázrak rozhodně není.
  Nezbývalo ji však nic jiného, než poděkovat většinou se nevrle tvářícím dámám, co jí předávali pár stříbrných pencí a zase se odporoučet do ústraní, kde neustále dohlížela na své kouzlo.
  Každou noc posedávala před svým domem a na dlani si důkladně prohlížela svůj levitující poklad se zmateným černým kocourem po boku, který po skleněnce občas máchnul packou ve snaze si s ní hrát, ale jakási síla jeho packu pokaždé odmrštila stranou, jakoby odmítala, aby se jí dotýkal někdo jiný.
,, Dej si pozor. Nevíš, co by ti to mohlo způsobit." Varovala ho vždy s tajemným tónem v jejím pištivém dětském hlásku a poplácala ho s útěchou po hlavě, přičemž pokaždé sklopil uši dozadu a nevěřícně na ni hleděl.
,, Mistr De Saint podle mě začíná být netrpělivý, měla bych na to přijít, co nejdříve..říkal...nebo spíš upozorňoval." Povzdechla si a nechala si kouzlo přistát na dlaň, obklopila ho prsty a poté jej bezpečně uschovala do malé skleněné ampule zasazené do dřevěných okrajů, kde se kouzlo opět vzneslo a točilo se do kolečka.
,, Na druhou stranu, není se čemu divit, když jsem tak rychle vystoupala na výsluní bez jakékoli snahy, asi to budu mít těžší později." Uvažovala nahlas a pokrčila rameny s hlubokým " zív". ,, Měla bych jít brzo spát, zítra mě čeká další mandala, kterou musím vyřešit..." Postavila se na nohy a prohlédla si svého chlupatého přítele. ,, Vidíš, vlastně jsem na tohle ani nepomyslela. Že by to po mě měli chtít znovu!" Vyděsila se náhle.
  ,, Nejspíš to nezvládnu a jim dojde, že do mě vkládali mnoho zbytečných nadějí." Další pokrčení ramen, pravděpodobně byla smířená s tím, že nemá nejmenší šanci, vyřešit ten těžký úkol znovu, ale nehodlala se tím zabývat celou dobu. Byla zvyklá padat a zase se zvedat. Pořád tu však byla určitá víra, že to nebyl jen odhad. Znovu se usadila, tentokrát ke stolu a s šálkem čaje, který tam nechala ráno a nestihla ho uklidit, se dala do dalšího přemýšlení. ,, Třeba to nebyla náhoda, je sice fakt, že Lícenská magie mi dělá problémy ale...něco jsem v tu chvíli tušila, jako bych věděla jaké symboly a kam umístit. Není to zvláštní kočičko?" Podívala se s úsměvem na kocoura a ten se už stáčel do klubíčka na její posteli, připraven ke spánku.
,, Ach jo, no jo, vy kočky...Klidné lenošení." Dopila studený čaj a vydala se do postele za ním, jen si svlékla vrchní pláštík a halenu, kterou měla pod tím si nechala, protože neměla příliš mnoho oblečení, všudy všeho jen pár kusů a halenu jednu.
  Zalezla si pod potrhanou deku a dala kocourovi dobrou noc, líbnula ho na ouško a zavrtala se do tvrdého polštáře. Jinému, hlavně z těch vyšších vrstev, by se spalo dozajista špatně...ale Ofelie usnula okamžitě ponořená do svých kouzelných snů, kouzelnějších a méně představitelných, které v tomto světě byly zcela nemožné. Nemusela si představovat magii, protože ta prostupovala celým jejím světem, byla podpěrným základem i růstu listů na stromech, pohybu vzduchu a jeho konzistence, proudila všude a jen některé proudy z ní, mohli být využity lidmi....
  Zdálo se jí něco zcela odlišného, o mluvících kočkách chodících po dvou nohách, o velkých černých ptácích, kteří se v letu ztráceli v hlubinách noci a poletujících hvězdách zlobící svou neposedností tři různě velké měsíce v úplňku, přičemž všichni pohromadě se ve skutečnosti dali pozorovat jen zřídka.

Sny se jí zdály dlouhé, ale spánek krátký, protože sotva, co se ponořila do snů, náhle se probírala a budilo jí mňoukání jejího černého přítele, vzbudilo jí houkání starých dřevěných hodin s rozbitou figurkou vojáčka s trumpetou, který troubil falešně, ale co se týkalo probuzení, byl v tom přeborník.
  S unavenýma očima se s táhlým zívnutím protáhla a pokoušela se vylézt z postele, když však pohnula nohama pod potrhanou dekou, vyhnala nespokojeného protestujícího kocoura. Ani se nenasnídala, protože se opozdila, jen se navlékla do studentské uniformy a vyrazila svižným krokem k univerzitě s přítelem na ramenou. Neobtěžovala se ho ze sebe dostat, stejně by se nejspíš nepustil a tak se ocitla na nádvoří i s ním, čekajíc na začínající hodinu s Mistrem Pierrem De Saint, jehož viděla brzy přicházet arkádovou vnější chodbou, hluboce začteného v tlusté knize a zamračeného. Jakmile si jí však povšimnul, pokýval hlavou a přívítal ji, sám vypadal dosti unaveně a očividně neměl moc klidný spánek. Jeho jindy načervenalé tváře byly nyní vybledlé a zvrásněné.
,, Bonjour, slečno Ofelie." Pozdravil ji jazykem dosti podobný naší francouzštině, přesto proneseným úplně jinak, ale stejně elegantně. ,, Jsem rrád, še jsi pšišla..." Krátce sklouzl pohledem na kapesní hodiny u jeho pasu a pravil: ,, Sice nejsi příliš vzorrná, ale naštěstí, jsem měl nějaké jednání. Můžeme tedy rrovnou začít, jestli ti to nefadí." Jeho oznámení spíš znělo jako prosebná žádost a jí nezbývalo nic jiného než jen kývnout a zeptat se, až bude vhodnější chvíle.


- TO BE CONTINUED...