úterý 26. dubna 2011

Kočičí Princ - Surprise 4

,, Takže, Ofelie..." Nadechl se Pierre a tlesknul rukama, poté si je vzájemně protřel. ,, Nějaké nofinky? Co kouzlo? Ukázalo se už?" Zajímal se a odkládal si hromadu lejster vedle sebe na zem, zvědavě přitom vzhlédl, očekávajíc odpověď. Ta však byla v nedohlednu. Ofelia byla zavrtaná mezi rameny a nevěděla jestli se má cítit zahanbeně, nebo se tím chlubit a tím i tak ukázat svou neschopnost.
,, Abych pravdu řekla, Mistře...ještě se neukázalo, odmítá se mi jakkoli zjevit." Přiznala s polknutím a nechtěla slyšet, co se od něj dozví tentokrát.
,, Skutečně non?" Vytřeštil oči a narovnal se, svraštil zamyšleně obočí. ,, Ale to pšece není možné! Jsem si jist, še se má otevšít každou chvíli. A vskutku se neprojefily žádné změny?" Vyptával se dál a upíral zrak na ampuli, visící Ofelii u pasu.
,, Nemůžeme cvičit i bez něj? Teorií znám víc než dost Mistře, prosím!" Zažadonila a pokoušela se nějak napravit svou chybu.
,, Podle prafidel..ne...a podle šádu tohoto sfěta také ne, je to příliš nebezpečné." Varoval ji, ačkoli by ji velice rád vyhověl.
,, Pravidel? Myslela jsem, že kromě univerzitních věcí, magie a její využívání pravidla nemá. Tedy...nikdy jsem se tím pořádně nezabývala." Přiznala a udivila se, když ji Mistr Pierre vyzval, aby se vedle něj posadila na velkou mramorovou lavičku ve stínu. Jakmile se posadila, na klínu se jí usadil její malý přítel, který okamžitě s vrněním usínal.
,, Poslyš Ofelie, vy nižší studenti patrrně nevíte nic o historii sfěta magie, je to tak?" Zadíval se na ni zvláštním pohledem, v němž se nedalo vyčíst, na co Mistr právě myslí. Možná přemýšlel o lítosti nad tak chudými dětmi z ulice, nebo si říkal něco jiného...Všechno ale směřovalo k jedinému cíly.
,, Prafidla jsou velice důležitá...kdo je nedodrržuje, dopadá tak jak dopadá. Jen hrrstka těch...excuse moi, že to tak nazvu...VYVOLENÝCH může takto rriskovat, ale i tak to není nic pšíjemného." Krátce se zadíval na své ruce v kožených hnědých rukavicích a s pousmáním se k ní zase vrátil.
,, Abych se pšiznal, nesouhlasím s těmi norrmami, které nastavilo Konsilium. Zahrávají si s ohněm, stejně jako Havran. I já jsem zaplatil příliš mnoho za to, abych mohl využívat magii, ale s Velmistryní Forgovou se usilovně snažíme o bezpečné využívání magie. Na to jsou ty skleněnky a ampule, v nichž se uchovávají." Mávnul rukou směrem k jejímu pasu a odmlčel se.
,, Aha...a...kouzla sídlí i jinde?" Zeptala se s údivem v hlase.
,, Oui....tady..." Dotkl se svého hrudníku na místě srdce. ,, Pšímo tady...Žlutý magický proud...základní, jež nazýváme Lícen, prrochází do těla pšímo pšes duši a mág ho tak plně může využít. Doporručovalo se vždy v malé míře, ale nikdo na to nebere ohled. Jsem asi jediný, kdo si uvědomil následky a už rraději nečaruji jinak, než přes lektvary a skleněnky."
,, Aha." Přikývla. ,, O tom slyším vskutku prvně, nenapadlo mě, že proto mě můj Mistr Sirithus učil pouze teorii."
,, Je to sice nesmysl, ale oprrafdu je lepší, umět méně z magie, než fíce." Poradil jí a vstal. ,, Můžeme něco fyzkoušet, aby se tvoje kouzlo probralo. Myslím, že se mu prrostě jen nechce..Ohohoo!" Zasmál se hlubokým vtipně znějícím smíchem a postavil ji vedle sebe.
,, Vyndej ho, musí se cítit stísněně." Požádal ji a sledoval, jak bere opatrně do rukou skleněné pouzdro, otevírá ho a nechává si nad dlaní levitovat modrou skleněnku, která se skoro až radostně rozletěla, opisujíc modře zářící kolečko.
,, Kouzla se můžou cítit stísněně?" Pozvedla obočí a musela si přiznat, že momentálně nerozumí ani slovu svého Mistra.
,, Áno! To jsi nefěděla?" Svraštil znovu obočí a nakrčil svůj francouzský mušketýrský knírek. ,, Kouzlo je také živý orrganismus, jenž parrazituje na svém hostiteli svým vlastním specifickým způsobem. Kouzla mohou být legrrační a neškodná, jiná zase jak jsem již upozorrňoval nebezpečná a zlomyslná. Například živel ohně, kterrý se skrrývá v RRudém proudu, nazývaný Séfírr - odtud nazván složitý oborr jen prro ty nejvlivnější šlechtice, který jej mohli využívat - Sefírriiské umění. Je velmi...zábafně nebezpečný." Ušklíbl se ironicky a ze svých vlastních ampulí, kterých mu viselo kolem pasu na koženém pásku snad tucet, vyňal větší rudě žhnoucí skleněnku. Ta se na jeho dlani na rozdíl od Ofeliina kouzla, roztančila tak divoce a zanechávala za sebou rudou dráhu, která připomínala právě plamínky ohně.
,, PLÁPOLEJ!" Poručil kouzlu a to se rozletělo do vzduchu a skleněnka se ztratila ve změti plamenů ozařujících přítmí na nádvoří. Byla to taková nádhera! Tak nepřekonatelná nespoutaná nádhera přesto vyzařující naprostý respekt z té ohromující síly.
,, Toto fskutku není ohýnek na zahrádce pši opékání těch hrozných věcí ...špekáčků. Toto je kouzlo...stšípek z Aspektu ohně." Učil ji a sám se od té podívané nedokázal odtrhnout, svou myslí však udržoval, aby kouzlo nepřeskočilo vytyčené hranice.
,, Aspekt ohně?" Přerušila jeho fascinující představení a on se na ni obrátil s kývnutím. ,, Každý magický prroud musí někde končit. Modrý prroud - tvoje kouzlo, má povahu vody samozřejmě...šíká se mu Crrystalis a ten končí v hlubinách oceánů až ve skrrytých jeskyních, kde podle legend sídlí jakýsi vodní Aspekt. Podle současných studií jde jen o jakýsi vodní orb...jen tak mimochodem... Šekl jsem, že tvoje kouzlo je vodní, ale nepočítej, že budeš ovládat třeba zrovna živel vody, to by byla jen obyčejná obecná definice. Voda umí mnohé, není to JEN VODA...pamatuj, tvoje kouzlo bude mít základ z živlu vody...ale povahu může mít zcela odlišnou."
,, Rozumím...pokračujte Mistře, prosím." Pobídla ho, aby ji dál učil.
,, Já napšíklad neovládám samotný živel ohně, prrotože to nejde...onen sám živel je skrrytý prrávě v Aspektu ohně, sídlícího v sopkách. Moje konkrétní kouzlo je drračí dech, nebo také fénixův let. Není to obyčejný oheň. S tímto plamenem dokážu mnohé...mohu se pšemístit z místa na místo, letět vzduchem jako jiskra a další fascinující věci."


- TO BE CONTINUED...


Pozn.aut: Velice mě mrzí, že vás na pár dní opustím...jedu se školou pryč, tak prosím o trpělivost do dalších dílů...Doufám, že to zvládnete lépe než já, protože já už se z pomyšlení, že se budu válet v hotelu v cizí zemi, schovávám pod svou teplou peřinu v posteli xD

pondělí 25. dubna 2011

Kočičí Princ - Surprise 3

Uběhlo několik dní a Ofelia si začala zvykat na studentský režim. Vracela se sice po práci v dolech do univerzity unavená a často usínala na hodinách, avšak byla nanejvýš spokojená s tím, co jí nabídli. Živořilo se jí tentokrát přece o něco lépe. Mohla se vyskytovat na obvykle zakázaných místech smetánky, jakožto studentka oblíbeného Sira Pierra, který jí po hodinách učil zatím obezřetně teoriím, protože modrá skleněnka stále nehodlala otevřít své tajemství a plně se ukázat Ofelii, která netrávila zbytek dne jinak, než že přemýšlela nad oním skrytým kouzlem.
  Blížil se říjen a slunce už přece jen začínalo slábnout na své energie a ozývaly se první výkřiky chladna, po ulicích se častěji plazily cáry mlhy a stromy už začínaly plně žloutnout.
 S tímhle přicházela další překvapení v podobě méně úmornější práce, než bylo dolování. Sir Pierre ji nadobro uvolnil z takové dřiny a pověřil ji svým poslíčkem, takže právě proto se procházela po Rosesii zcela volně. Donášela vzkazy, jindy nějaké balíčky ale sem tam i pytel různobarevných skleněnek, které posléze měla přenést od Mistra Ferrise.
  Jež tvořil tato záhadná pouzdra na magické střípky z magických proudů.
  Pokaždé když stála u pat jeho vysokého stolu, protože Mistr byl až úctyhodně vysoký a protáhlý, sledovala jeho precizní práci.
  Až poté, když posoudil, že je kouzlo dostatečně připraveno, poslal ji, aby zásilku roznesla po domech bohatýrů, jejichž děti si nešikovně přebírali kouzla a spíš se tomu troufale usmívali, než aby to brali vážně. Nikdy nedokázala pochopit, jak si takové pocty neváží, ale jakmile občas zahlédla za jejich zády polici, v jejíž každé mezeře bylo jakési akvárium a v něm se vznášely další zářící skleněnky, pochopila, že pro ně, už to takový zázrak rozhodně není.
  Nezbývalo ji však nic jiného, než poděkovat většinou se nevrle tvářícím dámám, co jí předávali pár stříbrných pencí a zase se odporoučet do ústraní, kde neustále dohlížela na své kouzlo.
  Každou noc posedávala před svým domem a na dlani si důkladně prohlížela svůj levitující poklad se zmateným černým kocourem po boku, který po skleněnce občas máchnul packou ve snaze si s ní hrát, ale jakási síla jeho packu pokaždé odmrštila stranou, jakoby odmítala, aby se jí dotýkal někdo jiný.
,, Dej si pozor. Nevíš, co by ti to mohlo způsobit." Varovala ho vždy s tajemným tónem v jejím pištivém dětském hlásku a poplácala ho s útěchou po hlavě, přičemž pokaždé sklopil uši dozadu a nevěřícně na ni hleděl.
,, Mistr De Saint podle mě začíná být netrpělivý, měla bych na to přijít, co nejdříve..říkal...nebo spíš upozorňoval." Povzdechla si a nechala si kouzlo přistát na dlaň, obklopila ho prsty a poté jej bezpečně uschovala do malé skleněné ampule zasazené do dřevěných okrajů, kde se kouzlo opět vzneslo a točilo se do kolečka.
,, Na druhou stranu, není se čemu divit, když jsem tak rychle vystoupala na výsluní bez jakékoli snahy, asi to budu mít těžší později." Uvažovala nahlas a pokrčila rameny s hlubokým " zív". ,, Měla bych jít brzo spát, zítra mě čeká další mandala, kterou musím vyřešit..." Postavila se na nohy a prohlédla si svého chlupatého přítele. ,, Vidíš, vlastně jsem na tohle ani nepomyslela. Že by to po mě měli chtít znovu!" Vyděsila se náhle.
  ,, Nejspíš to nezvládnu a jim dojde, že do mě vkládali mnoho zbytečných nadějí." Další pokrčení ramen, pravděpodobně byla smířená s tím, že nemá nejmenší šanci, vyřešit ten těžký úkol znovu, ale nehodlala se tím zabývat celou dobu. Byla zvyklá padat a zase se zvedat. Pořád tu však byla určitá víra, že to nebyl jen odhad. Znovu se usadila, tentokrát ke stolu a s šálkem čaje, který tam nechala ráno a nestihla ho uklidit, se dala do dalšího přemýšlení. ,, Třeba to nebyla náhoda, je sice fakt, že Lícenská magie mi dělá problémy ale...něco jsem v tu chvíli tušila, jako bych věděla jaké symboly a kam umístit. Není to zvláštní kočičko?" Podívala se s úsměvem na kocoura a ten se už stáčel do klubíčka na její posteli, připraven ke spánku.
,, Ach jo, no jo, vy kočky...Klidné lenošení." Dopila studený čaj a vydala se do postele za ním, jen si svlékla vrchní pláštík a halenu, kterou měla pod tím si nechala, protože neměla příliš mnoho oblečení, všudy všeho jen pár kusů a halenu jednu.
  Zalezla si pod potrhanou deku a dala kocourovi dobrou noc, líbnula ho na ouško a zavrtala se do tvrdého polštáře. Jinému, hlavně z těch vyšších vrstev, by se spalo dozajista špatně...ale Ofelie usnula okamžitě ponořená do svých kouzelných snů, kouzelnějších a méně představitelných, které v tomto světě byly zcela nemožné. Nemusela si představovat magii, protože ta prostupovala celým jejím světem, byla podpěrným základem i růstu listů na stromech, pohybu vzduchu a jeho konzistence, proudila všude a jen některé proudy z ní, mohli být využity lidmi....
  Zdálo se jí něco zcela odlišného, o mluvících kočkách chodících po dvou nohách, o velkých černých ptácích, kteří se v letu ztráceli v hlubinách noci a poletujících hvězdách zlobící svou neposedností tři různě velké měsíce v úplňku, přičemž všichni pohromadě se ve skutečnosti dali pozorovat jen zřídka.

Sny se jí zdály dlouhé, ale spánek krátký, protože sotva, co se ponořila do snů, náhle se probírala a budilo jí mňoukání jejího černého přítele, vzbudilo jí houkání starých dřevěných hodin s rozbitou figurkou vojáčka s trumpetou, který troubil falešně, ale co se týkalo probuzení, byl v tom přeborník.
  S unavenýma očima se s táhlým zívnutím protáhla a pokoušela se vylézt z postele, když však pohnula nohama pod potrhanou dekou, vyhnala nespokojeného protestujícího kocoura. Ani se nenasnídala, protože se opozdila, jen se navlékla do studentské uniformy a vyrazila svižným krokem k univerzitě s přítelem na ramenou. Neobtěžovala se ho ze sebe dostat, stejně by se nejspíš nepustil a tak se ocitla na nádvoří i s ním, čekajíc na začínající hodinu s Mistrem Pierrem De Saint, jehož viděla brzy přicházet arkádovou vnější chodbou, hluboce začteného v tlusté knize a zamračeného. Jakmile si jí však povšimnul, pokýval hlavou a přívítal ji, sám vypadal dosti unaveně a očividně neměl moc klidný spánek. Jeho jindy načervenalé tváře byly nyní vybledlé a zvrásněné.
,, Bonjour, slečno Ofelie." Pozdravil ji jazykem dosti podobný naší francouzštině, přesto proneseným úplně jinak, ale stejně elegantně. ,, Jsem rrád, še jsi pšišla..." Krátce sklouzl pohledem na kapesní hodiny u jeho pasu a pravil: ,, Sice nejsi příliš vzorrná, ale naštěstí, jsem měl nějaké jednání. Můžeme tedy rrovnou začít, jestli ti to nefadí." Jeho oznámení spíš znělo jako prosebná žádost a jí nezbývalo nic jiného než jen kývnout a zeptat se, až bude vhodnější chvíle.


- TO BE CONTINUED...

neděle 24. dubna 2011

Kočičí Princ - Surprise 2

Hraběnka Forgová jen mlčky přikývla a zarytě se na Ofelii dívala.
,, Proč jste si mě zavolali?" Sklopila pokorně oči a pokoušela se na sobě nedát znát určitou stydlivost, která jí barvila tváře do rumělce.
,, Prrotože...!" Vložil se do toho s hektickým tónem Sir Pierre. ,, Jsi ta nejlepší studentka, jakou kdy unifersita viděla! Skoro nikdo, krromě těch nejzkušenějších, nedokážou fyluštit tuto složitou rofnici, jakou ti zadal tfůj Mistr."
,, A proto, tě chceme patřičně ocenit." Doplnila jej a rozevřela dlaň na níž se leskl do kulata zpracovaný modrý krystal: ,, Víš, co tohle je?" Zeptala se jí a opět se do ni vpíjela svým pohledem.
Ofelie nevěděla, co by na to měla říct, celá se třásla a nebyla schopna rozvázat svůj jazyk.
,, Abych pravdu řekla, vlastně ne." Pokoušela se odpovědět co nejslušněji, ale vzhledem k tomu, že s ní příslušníci šlechty mluvili po jejím, nemusela se tolik obávat svého vyjadřování.
,, Je to velice zajímavá věcička slečinko!" Syknul po ni Mistr Berder: ,, Už jsem vás o tom učil!" Napomenul ji, což nebyla tak docela pravda. Mistr velice rád přeskakoval základy, aby od nich měl už konečně pokoj.
,, Je to tvé první kouzlo, které můžeš oficiálně použít. Právo dostat tuto poctu mají pochopitelně jen děti šlechty, ale protože jsi projevila tak zarážející výkon, rozhodli jsme se po dlouhé poradě s ostatními Mistry, že nějaké neškodné kouzlo bychom ti ke studiu k dispozici dát mohli. Má to ale jednu podmínku, nemůžeš ho používat pořád. Mimo školu pokud možno vůbec."
 Kývnula na srozuměnou. ,, A copak je to za kouzlo?" Dodala otázku.
,, To nevím." Přiznala slečna Forgová, jakoby to byla naprostá samozřejmost...tohle však byla pravda.
,, Nikdo nefí, jaké dostane kouzlo..." Jal se vysvětlování Sir Pierre. ,, Jen podle zbarvení skleněných kuliček fíme, jakou povahu má kouzlo. Modrrá znázorňuje spíše užitečnou magii vycházející z modrého proudu magie. Jen majitel zjistí, co v jeho rukách vlastně leží."
,, Ale...Ale..." Polknula nejistě a prohlížela si kuličku, která se nad její dlaní vznesla, hned jak ji dostala do rukou. ,, Jak se ho naučím používat?"
,, Od toho jsou tady soukromé hodiny, které nabízíme po tvé práci v dolech a po hodinách v univerzitě." Řekl nepříliš ochotně Mistr a raději se již vzdálil, aby povinnost soukromých hodin nepadla na jeho hlavu.
,, A šídím je já." Vložil se do toho s úsměvem Sir Pierre, hrdě si ji prohlížejíc.
,, Ah, je mi velkou ctí, že mě budete učit!" Vyhrkla Ofelie a okamžitě mu vysekla další poklonu, v takovém mžiku se dozvědět tolik věcí pro ni bylo víc než překvapením, ale nemohla si stěžovat. Rázem se její bídný život proměnil v jakousi světlejší naději, neušmudlanou od uhlí a každodenního neférového zacházení ze strany některých Mistrů.
,, Ne, mou ctí bude učit takofouto studentku." Odpověděl a uklonil se jí skoro až na zem. ,, S nofou rreformou, kterou podporuji já a zde slečna Forgová, jež by měla prrojít schválením co nejdšíve, bychom se už měli fíce starat o chudé studenty na naší unifersitě, aby časem našli kouska uplatnění. Když jim je díky původu často odebírráno." Nevěřila vlastním uším, Sir Pierre mluvil o nějaké politické reformě, čemuž příliš nerozuměla, ale vždy to znamenalo něco nového, nějakou novou naději. Nadšeně zamrkala a znovu jim hluboce poděkovala.
  ,, Co mám nyní za úkol?" Chtěla vědět, ale slečna Forgová nad ní mávla rukou a řekla: ,, Máš volno, seznam se s kouzlem a po víkendu se dostav do kabinetu za Sirem Pierrem, vyložíš mu podrobnosti ohledně kouzla a dáte se do učení. Můžeš jít, děkujeme ti za tvůj čas."
  Rozloučili se s ní a ona se musela zvesela a se značnou úlevou rozběhnout pryč z nádvoří, aby s jásavým:
,, Hurá!" proletěla celou ulici a skočila si za pár pencí na zmrzlinu, jejíž stánek byl vzdálen jen několik metrů a podávala si v takovémto měsíci, protože září bylo stejně horké jako letní měsíce. Po cestě si svlékla alespoň čepec, který si založila do brašny u pasu a zastavila se u malého stánku. Natáhla se k dřevěné pokladničce, od níž vložila pár stříbrných a nahlásila: ,, Kopeček jahodové prosím."
  Jakmile dostala křupavý kornout s vrchovatým kopečkem jahodové, obrátila se od obchodníka a pohlédla za domy na lesknoucí se moře, které ozařovaly paprsky slunce.
  Do široka se usmála a vydala se k vzdálenému molu, přičemž ji ale po cestě vyrušilo zamňoukání černého známého kocoura, který se na molu posadil vedle ní a otočil k ní chlupatou hlavu, jakoby se ptal, co je nového.
,, Představ si, ocenila mě univerzita! Za ten trest, co jsem dostala včera na hodině!" Začala mu vyprávět a ukazováčkem mu nabrala kousek zmrzliny, kterou mu nechala olízat. Kocour ji zaujatě poslouchal, zvlášť zaujatě při pasáži, kdy vyprávěla o záhadném hraběti na festivalu a poté se líně protáhl a posadil se jí na klín. Pro Ofelii tím dnem začalo něco zcela úplně nového...


- TO BE CONTINUED...

pátek 22. dubna 2011

Kočičí Princ - Surprise

Náhlý spánek, který přivítala s otevřenou náručí, jí uchvátil do svých spárů tak brzo, že když se ráno probouzela, stěží si pamatovala na včerejší den.
  Matně si vybavovala včerejší trest a ještě matněji si u posledního dobrého šálku čaje vybavovala na události z festivalu, jediné, co skýtalo nějakou naději, byl dnešní úklid promenády a náměstí.
  Urovnání stánků, pomáhání kupcům sbalit nepotřebné zboží a hlavně, jejím velkým cílem bylo také vrátit masku s patřičnými omluvami a jednou jedinou výmluvou, jak ze sebe pokud možno neudělat zloděje.
  Kousla si šťavnatého croissantu, který jí před chvíli donesla ona postarší paní, bydlící o kousek dál a starající se o její potřeby, které by jako dítě nemusela zvládnout.
  I přes vynikající chuť croissantu jí však zneklidňoval svinutý pergamen, zatím neotevřený, pokojně ležící kousek od ní, svázaný zlatavou stuhou a výraznou rudou pečetí s trojúhelníkem v kruhu s několika menšími čtverci po stranách. Byl to znak univerzity jak jinak. Několikrát se nadechla a pořádně si ještě svlažila hrdlo teplým čajem, než se odvážila natáhnout k onomu vzkazu ruku. Roztřeseně pečeť rozlomila, rozvázala zlatavou stuhu a rozvinula pergamen. Nejprve bázlivě semknula víčka s křečovitým výrazem v obličeji, ale poté sebrala všechnu svou odvahu a začala s dalším hlubokým procítěným nádechem číst.

Vážená studentko Ofelie...
Rádi bychom Vás uvítali ve čtyři hodiny na nádvoří univerzity, kde si s Vámi chceme důkladně promluvit. S potěšením Vám rovněž oznamujeme, že Vaše práce jakožto služebná ve službách Barona Queeksacka už nebude potřeba, zvyšujeme vám díky tomuto nabytému volnu hodiny pilného studování.

S pozdravem Sir Pierre De Saint, zástupce Velmistra slečny hraběnky Forgové.


Nezmohla se ani na oddechnutí, jen udiveně zírala na drsný povrch pergamenu s elegantním písmem napsaným zeleným inkoustem. Vůbec ji nenapadlo, ani v těch nejšílenějších vyfantazírovaných snech, že by snad dostala někdy uznání od univerzity...ba naopak, děsila se toho, co mohla za včerejší práci dostat, očekávala výprask a dočasně prospěšné práce pro univerzitu.

Konečně se z šoku vzpamatovala, polknula a dojedla svou skromnou snídani, zběsile poklidila stůl a nádobí ledabyle naházela do dřevěného vědra naplněného vodou.
 Svlékla ze sebe otrhanou špinavou noční košili, která jí sahala až na zem a navlékla se urychleně do školní uniformy. Vyběhla z domu a ani se neohlédla na vyhladovělé kočky čekající u jejího domu na svou ranní dávku mléka.
  Dostala se ven ze své ulice, zahnula za další roh a minula malé schodečky jednoho z luxusnějších domů, ozvalo se tiché mňouknutí a černý kocour zanechal vyhřívání před dveřmi. Seskočil elegantně tři schody a rychlím cupitáním, se jí rozhodl dohnat. Univerzita se nenávratně blížila, najednou pro malou Ofelii měla zcela jiný význam a blíštila se mezi už tak vytříbenými udržovanými domy jako drahokam vsazený do překrásného náhrdelníku, čekající na svého nositele. Nevěděla, co si od toho přesně má slibovat, nervozita sice neustupovala, ale určité nadšení jí přece jen nenechávalo mysl klidnou. Co jí tak osobně mohou Mistrové a samotná Velmistryně asi tak chtít? Celá zmatená, těsně před vstupním obloukem skoro klopýtla a odporoučela se k zemi, ale rovnováha se jí vrátila zavčas. Pohodila vlasy, ještě se oprášila a urovnala, jakoby se bála, že bude působit zanedbaně.
  Pokoušela se zklidnit dech, když už v dálce slyšela bavící se hlasy, přičemž jeden z nich zněl značně cizinecky. Nebyla to ona perfektní řeč, jakou znala, dotyčný měl viditelné problémy s některými písmenky a velice často je změkčoval.

,, NO DOFOLTE PANE! To dítě má rrozhodně talent, a jestli jej 'odláte jen tak pšehlížet, prrosím! Ale já se rrozhodně postarrám o jeho studium! To mi fěšte!" Rozčiloval se onen hlas patřící vysokému urostlému muži se světlými vlasy spletenými do culíku s černou stuhou zakončenou malou mašlí, jejíž konce spadaly až na límec překrásného modrého kabátce se zlatými knoflíky a prošívanými šerpami na rukávech. Stál k příchozí Ofelii, kterou zatím všichni přehlíželi zády, a ve svém horečném halekání pokračoval a vztekle prskal na muže jménem Sirithus Berder - Ofeliin namyšlený napudrovaný mistr. Se znechucením se od muže s výrazným důrazem na písmeno R, odtahoval a máchal svým bílým po okrajích vykrajkovaným kapesníkem.
,, Musela to být náhoda, že se jí to podařilo vypočítat! Nevidím v tom žádný zázrak!" Hájil svoje negativní názory.
,, Pánové." Zvýšila svůj krákoravý hlas vysoká žena s krátkými černými vlasy s fialovým odleskem, oblečena do majestátního vyšívaného červenofialového roucha, ukazujíc přitom rukou v černých kožených rukavicích směrem k Ofelii, která si připadala ještě menší, než byla ve skutečnosti.
,, Ah!" Světlovlasý muž, kterého odhadovala jako zmíněného Pierra De Sainta, se na ni pomalu otočil a odhalil hranatou pohlednou tvář s krátkou bradkou a knírkem na konci nepatrně zatočeným a s očima jasně zelenýma. Jeho obličej se doslova rozzářil a s hlasitým: ,, Fítej děfče!" Jí uvítal na nádvoří univerzity. Sirithus Berder neřekl nic, jen na ni chladně shlížel a myslel si své. Ona vysoká žena, Velmistryně Forgová na ni hleděla s jedním pozvednutým obočím a rukama v bok.
,, Tak ty jsi Ofelie?" Zeptala se a v jejích očích se zablesklo něco, co by se dalo dokonce přirovnat k hrdosti. Ofelie neváhala, z vypozorované etikety a přirozené vděčnosti jim vysekla hlubokou poklonu.
,, Nech si ty zdvořilosti holko hloupá!" Pokáral ji Mistr stojící stranou a rukama složenýma na prsou.
,, Ššš!!" Napomenul ho pohoršeně se tvářící Sir Pierre.
,, Umh...Smím-li mít otázku..?" Vyhrkla tiše Ofelie, občas těkající pohledem z jednoho významného muže na druhého a nevěděla, komu by měla věřit v její " talentovanosti", jestli věčně skeptickému a povýšenému Mistrovi nebo zástupci Velmistra...Siru De Saint. Ale raději, to nechala na odpovědi, která měla přijít ze strany hraběnky Forgové...

- TO BE CONTINUED...



pondělí 18. dubna 2011

Kočičí Princ - Drop of Milk 7

Pozornost na záhadném hraběti nezůstala bohužel dlouho, přítomní samým uchvácením a studem se brzo otáčeli jinými směry k další zábavě a zanechali Ofelii na nesnesitelných rozpacích, postávala nepřítomně za zády Fausta a čekala, co se bude dít.
  Třeba odradil toho Sira Skalfarda jen proto, že jí sám chce vyhubovat, protože si ji vyhlédl už dříve, nebo v tom snad bylo něco jiného? Ta chvíle pravdy byla právě tady, začal se na ni pomalu ohlížet přes rameno. Už čekala naštvaný zamračený výraz povýšeného hraběte, ale výraz, který ji odhalil, vypovídal o něčem úplně jiném. Nepatrně se pousmíval, skoro až pobaveně jako nějaký poblázněný mladík, kterým vlastně byl, ani jeho vousaté tváře nemohli zakrýt relativně mladou tvář.
,, Musím ti pogratulovat, jsi první ošuntělé dítě, co si trouflo jít na tržiště v období festivalů. Máš kuráž!" Ohodnotil její situaci, ačkoli to ona sama nepovažovala za bůh ví jaký výkon...Vlastně si až nyní uvědomovala dopad toho, co udělala! Absolutně zapomněla na své vychování a za takovou nerozvážnost si spíš opravdu zasloužila pohlavek.
,, Pogratulovat? A-Ale pane, nemám právo se zde pohybovat a jako odvahu bych to tedy příliš nezdůrazňovala, i vy byste mě měl odtud okamžitě odvést!" Ohradila se zprvu třesoucím se hláskem, ale netrvalo dlouho a z předchozího šoku se ihned hbitě vzpamatovala. Vztyčila hlavu a raději, aby na sebe nestrhávala nějaké nové nevraživé pohledy, nasadila si zase masku.
,, Jako zlobivé kotě, které má ale smysl pro čest. Nuže dobrá, jak si přeješ. Ale ber to ode mne jako laskavost, že tě odvádím do bezpečí. Nerad bych viděl, aby se něco stalo kotěti, jako jsi ty. Tedy, chtěl jsem říct dítěti."
 Nabídl ji gentlemansky ruku a chvíli čekal, než Ofelie překoná svou nedůvěřivost. Nabídnutou ruku sice přijala, ale zrovna přátelsky nepůsobila.
,, Kde jste se tady vůbec vzal? A co to bylo za povídačku, co jste tomu Sirovi...Sirovi...Ska..."
,, Co jsem tomu Sirovi Skalfardovi řekl?" Doplnil ji, aby ji ušetřil námaze při vyslovování toho děsného jména, které bylo v Liberisu velice oblíbené a často užívané pro šlechtice.
,, Ále, něco jsem si vymyslet musel, aby se nestala nějaká ohavná nehoda. Zdejší šlechticové, jak zjišťuji jsou velice nevraživý ke všemu a ke všem, co jsou jen o stupínek níž, než oni samotní..."
,, Takže nejste zdejší?" Vyptávala se ho zvědavě a procházela s ním zrovna jednu užší uličku, už méně zdobenou, patřící spíše méně významným obchodníkům, ale byla velice prosvícená nažloutlým příjemným světlem z luceren tradičně lemujících cestu a strážící každý práh u dveří kde se líně povalovaly dobře najezené kočky a chystaly se ke spánku.
,, Nejsem, ale koček tu máte požehnaně jako u nás." Zasmál se zvesela a jako malé ztřeštěné dítě ihned přiklekl k menší bílo-černé kočce, která ležíc na boku, zvedla znaveně hlavu a s vrněním mu ji vnutila pod dlaň.
,, Co to má s tím, odkud jste, společného?" Zamrkala nechápavě, ale přiklekla k němu a začala drbat spíše ještě kotě za dlouhýma chlupatýma ušima.
,, U nás je plno koček, tolik, že tě následují na každém rohu. Proto jsem se tady zastavil, upoutala mne tahle mírumilovná zvířátka a festival byl také velice zajímavý podnět...Ah! A odpusť mi mé chování, ještě jsem neodpověděl na tvou předchozí otázku. Pocházím z daleké země jménem Derinberg, z města Kenvarx. Je to hodně vlivná země..." Zamyslel se a zadíval se kamsi na tmavnoucí nebe na vykukující hvězdy, přitom se podrbal ve vousech a ukazováček si podržel v malém ďolíčku na bradě, zamračil se zamyšleně.
,, Emh, promiňte hrabě, že se tak ptám. Ale...Kde je Derinberg?" Zmateně se zeptala a začervenala se nervozitou, sice byla malé dítě, ale většina dětí v jejím věku už měla přehled o městech a zemích v Caliris Patronu - zkráceně jejich svět nazývali Calirisem nebo Patronem.
,, Ty skutečně netušíš kde je Derinberg a Kenvarx? Je to jižně od Santberesu..." Pokoušel se ji napovědět, avšak její výraz mluvil za vše, bylo to marné...Sundal si nervózně cylindr a po způsobu šlechty si otřel čelo bělostným kapesníkem, složeným v jeho náprsní kapse fraku.
,, Santberes? Říká ti to něco?" Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou a tázavý odlesk v jejích očích.
,, Jak vidím, moc často na univerzitu nechodíš je to tak? To je divné, u nás v Kenvarxu si dávají velice dobrý pozor na vzdělání i té nejnižší vrstvy. Neměla bys pracovat tak často, jak lze vidět z tvých ušpiněných tváří, měli by vás nechat řádně studovat!" Prohlásil s nejvyšší čestností, jaká z něj snad už lépe číšit ani nemohla, postavil se rázně a nechal kotě odpočívat.
,, Bohužel, u nás je to jinak pane." Pokrčila výmluvně rameny a poté zajela očima k daleké věži s fialovým podsvícením hodin a překvapeně vydechla:
  ,, Ah! To je hodin! Omluvte mě hrabě, ale musím jít! Zítra budu muset jít brzo na tržiště, abych pomohla s úklidem po festivalu. Je mi líto, třeba se ještě uvidíme. Mockrát děkuji za záchranu a za to, jak jste na mě byl hodný!" Poděkovala mu spěšně a než se hrabě vzpamatoval, už utíkala uličkou pryč a mizela za rohem. Neměla ani příliš čas přemýšlet déle nad tím, kdo onen záhadný šlechtic byl, protože byla zahalena úlevou od opadajícího stresu z předchozí situace se Sirem Skalfardem.
  Míjela svítící okna domů a blížila se do tmavších pohaslých uliček zahalených opět jak jinak štiplavým nepříjemným kouřem, v patách jí po chvíli byl i onen líný upřímně koukající černý kocour.


- TO BE CONTINUED...

středa 13. dubna 2011

Kočičí Princ - Drop of Milk 6

Ofelie úplně ztuhla, nezmohla se na jediný pohyb, jen s vykulenýma očima sledovala počínání toho zmoženého muže.
  Hlasitě kašlal a prsty jí zarýval do pravého ramene, u úst si neustále držel bílý nyní už strašidelně narudlý kapesník, do kterého přibývaly další krvavé fleky.
,, Omlouvám se, že Vás obtěžuji, mladý chlapče." Zachrchlal sípavým hlasem a stále k ní nevzhlédl. ,, Potřebuji jen krátkou oporu. To víte ta zatracená magie." Řekl tlumeným hlasem skrze zmuchlanou látku krajkami olemovanou látku.
,, N..Nic se neděje pane." Vyklouzlo z ní rychle ustrašeným tichým hláskem, vůbec nevěděla co si má v takové situaci počít. Neznala slovní obraty vyšší společnosti, neuměla se mezi nimi chovat, neznala pravidla té správné etikety a neuměla odhánět nějakým elegantním způsobem nežádoucí pozornost. Kdyby byla skutečný šlechtic, určitě by se jí nezamlouvalo, že se o ní někdo opírá.
  Dotyčný si ale její neschopnosti a podivného vystupování zjevně nevšiml a stále se o ni opíral, pokoušel se polykat nežádoucí krev v ústech, aby ji neplival na všechny strany, ale příliš se mu to nedařilo.
  Ústa masky se začala barvit do tmavě rudé a muž se začal pomalu dusit, klopýtl od ní a chytil se za krk.
  Hlasitý kašel později přerušil i tu nejhlasitější muziku znějící z promenády a všichni přítomní se podívali tázavě tím směrem.
 Tohle bylo pro roztlučené srdíčko Ofelie příliš, hlasitě polkla, a když se chtěla obrátit a zmizet, nedovolilo jí to naléhavě alarmující svědomí. Nechtěla jen tak přihlížet agónii a možné smrti tohoto vysoce postaveného muže ale zároveň jeho zdravotní stav nebyla schopna pochopit.
,, Magie?" Říkala si pro sebe s bázlivou tázavostí a nedokázala si připustit, že by za něco takového mohla magie, ne ne , to nebyla pravda určitě se zmýlil.
   Raději k němu ale přiskočila, aby uchovala svou iluzi důležitosti ve společnosti a pokoušela se jeho kašel nějakým způsobem zastavit.
  Když už se muži podlamovali kolena a všichni kolem hrůzou omdlévali - zvláště dámy - a páni s hrůzou přihlíželi s jen mužovým oslovením na rtech: ,, Sire Skalfarde!"
  Jenže Sir je už dávno neslyšel, v bezvědomí ležel bezmocné Ofelii v náručí a hruď se mu ještě párkrát otřásala kašlem, bylo jasné, že nastával jeho konec.
  Svírala ho pevně, a ačkoli jej neznala, oči jí pod maskou vlhly, v rukou jí umíral jakýsi Sir Skalfard a ona nebyla schopna tomu zabránit.
  Už začala propadat beznaději, když mu sundala masku a do úst nalévala džbán s vodou, který našla stojící opodál u občerstvení, a zjevně to nemělo žádný účinek.
  Ale jakmile kašel ustal, hrudník se už ani nepohnul, najednou se ozvalo prudké vydechnutí lapající po dechu a Sir prudce otevřel oči, spolu s kapkami vody a krve vychrchlal jakýsi neidentifikovatelný zakrvácený chuchvalec a prudce se posadil. Chytil se překvapeně za ústa a další krev už nevyšla, šlehl pohledem zvědavě po džbánu s vodou a poté po svém zachránci.
,, Mladý muži, vy jste mne uzdravil! Ale obyčejná voda....musíte mít neuvěřitelnou...počkat!" Zarazil se hned ve chvalořečení a zabodl do mladíka - tedy do naší Ofelie - své uhrančivé podezíravé oči.
,, Vy nevládnete žádnou magií!" Sykl znechuceně a rychle se sbíral na nohy, aby na ni ukázal svým špičatým ukazováčkem, hlasitě se rozkřičel na celé kolo: ,, Co tu dělá hloupý student z univerzity?! Tenhle festival je jen pro mágy a vy ním nejste!" Vyštěkl a jal se popadnout ji za lem límce. Ofelie vykřikla a pokusila se mu vytrhnout, na místo toho mu ale pod prsty vklouzl její obličej a on ji s prudkým trhnutím odtáhnul.
,, Ha! Jak jsem říkal! Obyčejná prostá holka, co dokonce vypadá jako malý chlapec! Jak nestydaté! Měla byste nosit alespoň otrhané dívčí šaty!" Stěžoval si na její výchovu a hodlal ji přitáhnout za ucho k sobě a přísně ji vyhubovat.
  Jenže než se k tomu odhodlal, cestu k ní mu zastoupil jakýsi vysoký muž v černém fraku, s černým motýlkem uvázaným u límečku bílé košile a s cylindrem zaraženým do čela, odkud vylézaly prameny černých podlouhlých vlasů stažených do elegantního culíku a s úhledně upravenými kotletami na mladé tváři.
,, Je to moje služebná a moje drahá společnice, chtěl jsem, aby se trošku porozhlédla po tomto tržišti pane, a jediné právo na potrestání mám já." Ozval se jeho hluboký ale i jemně znějící hlas mladíka s odhodlaným výrazem ve tváři se vší ctí oponující Siru Skalfardovi, který se tváři jako nějaké kyselé ovoce.
,, A pokud vím, právě vám zachránila život před jistou smrtí." Připomněl mu a s mírným potěšeným úsměvem, sledoval jeho pobledlou náhle zamlklou tvář. Ještě chvíli trvalo, než se Sir Skalfard uvolil k nějakému slovu.
,, A vy jste kdo pane? Že si semnou troufáte takto mluvit?!" V jeho obličeji se dalo poznat, že příchozímu absolutně nevěří, hlavně když ho nikdo z nich neviděl přijít.
,, Jsem..." Hrdě se zatvářil, vysekl mu hlubokou poklonu, přičemž sňal z hlavy cylindr, kterým kolem sebe máchl a zastavil ho po svém boku: ,, Hrabě Faust Diesemberg! K vašim službám Sire!" Z galantností a ctností, vycházející z pouhého představení se mnohým dámám v okolí opět zatočila hlava a s výdechy padaly svému doprovodu do náručí.
,, Hr-Hrabě Faust Diesemberg?!" Vypískl skoro a musel mu taktéž vyseknout hlubokou zahanbenou poklonu.
,, Omlouvám se za svůj výstup pane! Stydím se za to a mrzí mne to.." Poté se obrátil na zmatenou zaraženou Ofelii stojící ve stínu hraběte a skrze semknuté rty procedil: ,, Převelice vám děkuji za záchranu, máte...zvláštní talent." Poznamenal a poté se co nejrychleji vydal kolem stánků pryč.

- TO BE CONTINUED...

pondělí 11. dubna 2011

Kočičí Princ - Drop of Milk 5


Prodírala se opatrně kolem stánků. Vyhýbala se bystrým zrakům bavící se společnosti. Nechtěla se prozradit díky svému sporému otrhanému šatstvu, prozrazující, že do této vrstvy rozhodně nepatří a potrestána být nechtěla. Také se obávala možného označení za zlodějinu, kdyby se náhodou ospalý obchodník probral natolik a poznal, že mu jedna z masek schází.
  Proto se držela u stěn a spoléhala na stíny. Přitom si skoro vůbec nevšímala, že ji kocour věrně následuje, ačkoli si klestil cesty poněkud, pro člověka riskantním terénem - vysokými kluzkými střechami.

  Nevšímala si ho, protože byla lapena úchvatností této majestátní scény, která se před ní odehrávala.
  Tolik rozličných masek, barev, do vzduchu vylétaly jiskry ohňostroje, sem tam se mezi překrásnými vějíři zalesklo i několik prskavek nebo velkých lízátek, v ručkách půvabných bohatých dětí.
  Nemohla dělat nic jiného, než zírat a tiše závidět...i když jí prosté obyvatelstvo hrubým chováním naznačovalo, že jsou šlechtici pouhou zlobou pro tento svět, ona se k těmto hanám na aristokraty nemohla přidávat.
  Byla fascinována jejich společenskými způsoby, ačkoli některé považovala za přízemní, hloupé ba dokonce směšné. To ale pořád neměnilo nic na tom, že si mohli užívat tohoto bezproblémového života, bez zbytečných překážek, které neustále zažívala. Musela se nad tím až vesele nepatrně strojeně pousmát, opírala se ramenem o zakulacenou stěnu a měla ruce složené na prsou, tak ráda by k nim patřila.

Z uvažování nad tím, co " kdyby", ji vytrhl postranní hlouček dvou mužů a třech žen, nedaleko ní, který se s halasným smíchem o něčem zrovna bavil, nevěnovali jí sice pražádnou pozornost, ale byla u nich příliš blízko a pohnout jinam se nemohla. Nezbývalo nic jiného, než být zticha a nedobrovolně poslouchat jejich rozhovor, což bylo značně nepříjemné a neslušné vůči vyšší vrstvě, natož vůbec k lidem celkově.

,, Slyšela jsem, že Havran zase někoho chytil!" Zasmál se mladý ženský hlas skrytý pod stříbrnou lesklou škraboškou s pery po stranách a s dlouhými vlnitými tmavými vlasy spadajícími až k zavazování překrásného krajkovaného rudého korzetu.
,, Havran? O kom to mluvíte dámy?"
  Ohlédl se na ně muž ve složitém několika vrstveném plášti s nabíranými rukávy, zahalujícím i jeho vyboulené pozlacené kalhoty, na hlavě mu vládl trojboký klobouk se zlatým perem a díval se na ně uhrančivýma očima skrz bělostnou masku, jejíž jedna část tváře byla posázena blyštivými diamanty.
  ,, Ale jděte!" Mávla pobaveně druhá dáma, která se pod množstvím krajek, průsvitných látek a pod skvostnou červeno-černou strakatou maskou doslova ztrácela. ,, Neříkejte mi, že neznáte Havrana!"
,, Lituji slečno, ale o takovém...JMÉNU," odmlčel se a nechal vyplynout pyšně svůj důraz na podivnost oslovení dotyčného, o němž se právě bavili. ,, Jsem jaktěživ neslyšel, jsem až z dalekého Liberisu, tam máme své záhadné muže činů." Zakončil se znechuceným tónem a musel si přiložit bělostný kapesník k pootevřeným ústům své masky, hlasitě do něj zakašlal, až to nepěkně znělo.

Tichá ani nedutající Ofelie se nad jeho nezvykle nezdravým kašlem nepatrně zamračila, ale stále se přidržovala na stejném místě, nohy měla v punčochách sražené k sobě, tak aby se jí netřepala kolena a ruce měla přiražené k tělu, zády se lepila na zeď, jak nejvíce mohla. Jejich rozhovor nerušeně pokračoval.

,, Havran...taktéž Baron Havran je úchvatný a hlavně ten pravý muž činů! Slyšela jsem, že vykonává nejlepší práci pro Konsilium! Jeho schopnosti jsou kolosální!! Navíc se okolo něj povídá tolik překrásných věcí!" Nechala se unést tmavovlasá žena a pod maskou zamrkala svýma velkýma hnědýma očima.
,, Ale také i plno nepěkných věcí slečno." Ozvala se třetí žena v méně složitém kostýmu, měla na sobě jen bílý lesknoucí se plášť s kápí, zpod níž zářila nafialovělá nepříliš zdobená maska. ,, Říká se o něm tolik špatných věcí, že já být vámi dámo, dám od něj ruce pryč!"
  Ohnala se odmítavě vějířem a poté se vydala se svým mlčenlivým společníkem, druhým mužem, který měl podobně laděný kostým, jako jeho žena, k fontáně, aby si dali krátký tanec mezi ostatními páry.
 Zanechali tak pokašlávajícího muže a dvě dívky za sebou, s Ofelii nedaleko, která víc a víc propadala nervozitě.
  I zbylí hlouček se pomalu začal rozpadat a hrozilo, že jedna z odcházejících dívek si jí co nevidět všimne a určitě osočí ze špehování, ale co by bylo mnohem horší, kdyby zjistili kým je! Trest by okamžitě ze zbičování stoupl na něco mnohem bolestivějšího. Ale obezřetnější patrně nebyla, neustále zahloubaně přemýšlela nad těmi věcmi, o nichž se skupinka bavila.
,, Co je Konsilium? A kdo je Havran? Nikdy jsem o nich neslyšela." Na chvíli od dění spustila svůj pohled a zadívala se nad sebe, na střechu, kde u komína seděl kocour, který se opět tvářil, jakoby se ho nic z toho netýkalo.
  Samozřejmě, že malé dívence nemohl poskytnout ani jednu malou odpověď, tedy....jednu věc ji poskytnul. Tiše zasyčel, vztekle se nahrbil a srst na hřbetu zpozorněla, přesně ve chvíli, kdy se dívčina drobného ramene dotkl onen pokašlávající a dusící se šlechtic!

- TO BE CONTINUED...

neděle 10. dubna 2011

Kočičí Princ - Drop of Milk 4

Vzbudilo ji hlasité bušení hole s kovovým koncem, narážejícím přísně do parketové podlahy z velice tmavého dřeva. Trhnula sebou a protřela si unaveně oči, ani nevnímala pohoršené upomínky na její chování z úst jejího mistra.
  Nikdo se na ni neohlížel, jak bylo ve společnosti obvyklé, tohle byly stejně jenom otrhané děti, stejné jako byla ona a doléhala na ně ta samá únava jako právě teď na ni.
,, Slečno Ofelie! Vzhledem k vašim výsledkům, musím konstatovat, že si nemůžete dovolit poléhávání na lavici!" Káral ji vysoký muž s blonďatými vlasy svázanými černou stuhou, výraznýma zelenýma autoritativníma očima a ostře řezanou tváří. Na sobě měl dlouhý kabát vínově červené barvy s několika sponami na zádech a podél knoflíků, byl to tradiční oděv všech vyučujících a po jeho ruce samozřejmě nesměla chybět hole, která rozhodně nesloužila k opoře.
,, Omlouvám se Mistře." Zamumlala pokorně a znovu se v lavici narovnala, tiše zamručela a zamračila se. Mistr byl jako většina z vyšších vrstev, a proto nikdo z takovýchto lidí necítil soucit k prostým dětem, vstávajícím s prvním náznakem rozednění, zkrátka...nikdo je nešetřil.
,, Ne, pouze omluva mi nestačí!" Práskl holí o stůl a pyšnými kroky v bělostných punčochách a černých střevících kráčel po dřevěných schůdcích až k ní. ,, Uděluji ti trest, abys pochopila, že spát během výkladu je neslušné!"
  Svraštil své úzké světlé obočí a orlí nos pozvedl hrdě do výše, uchopil ji v bílé rukavici za zápěstí a pod ruku ji nekompromisně vsunul papír s dalším teoretickým výpočtem: ,, Tohle vypočítáš do konce hodiny! A jestli tam budeš mít chybu, budeš to zkoušet tak dlouho, dokud neuspěješ!"
 Ofelia věděla, že odporovat mistrovi je zbytečné, ale přece jenom se neubránila drzému výrazu při pohledu na jeho opudrované narůžovělé tváře.
  Povzdechla si, sklopila hlavu k příkladu, ale ještě svého Mistra zastihla, než se k ní obrátil zády úplně:
,, Ale...Pane...tohle jsme se ještě neučili!" Namítla skoro úzkostlivě a zoufale.
,, No tak se alespoň pokusíš být napřed ty nevzdělanče! A vy ostatní! Pokračujte ve svém zápisu nebo vás čeká stejný trest!" Okřikl menší šepotání ve třídě a vrátil se na své místo ke katedře, přitom je všechny bedlivě pozoroval, přičemž se častokrát zastavil na bezradně se tvářící Ofelii.

Seděla tam dlouho, už celé odpoledne, její bezradnost neměla koncí a navíc byla nervózní ze samoty, jediným přítomným byl stále trpělivě čekající Mistr, který si však stejně čas od času neodpustil nějakou tu nepříjemnou poznámku: ,, Tak copak? Zřejmě tu budeš muset sedět do zítřka. Vy otrhanci, nemáte na nic mozek." Poklepal si přitom s výsměšným úšklebkem na spánky. ,, Upřímně nechápu, proč vás my aristokrati vůbec financujeme. Ach ano, jen díky několika vlivným slovům Ofelie, se můžete alespoň trochu vzdálit od prostých lidí...Jen díky vlivným slovům!" Zopakoval důrazně, přičemž se nahnul blíž ke stolu, jakoby jí chtěl zahnat do úzkých ještě víc.
,, Já vím Mistře a neskonale si toho vážím." Zašeptala spíš pro sebe než pro něj, navíc....vděčnost prostého obyvatelstva byla knížatům a baronům lhostejná.
,, Ah!" Utřela si čelo zapocené od neustálého soustředění a zírala bez přestání na nažloutlý pergamen s nákresem kruhu, v němž bylo po stranách několik znaků, které ještě neznala.
 ,, Jsem ten nejsvědomitější žák, ale i přesto mě za jednou jedinou malou chybu bude takhle trestat. Ti namyšlení šlechticové!" Zaklela si pro sebe snad poprvé v životě a přitom jí něco napadlo.
  Nejistě sáhla po bílém peru namočeném v inkoustu a seřezanou špičkou se odvážila nakreslit první čáru písmena, které jak si myslela, mělo patřit vedle oblého znaku skládajícího se s menšího oblouku a dvou teček pod ním.
  ,, Už abych byla venku!" Pokračovala ve svých tichých nevyslyšených stížnostech a obrátila hlavu směrem k naoranžovělému světlu vycházejícího za podlouhlou školní budovou, uzavírající školní nádvoří za oknem.
,, Ofelie!!" Ozvalo se další okřiknutí a prásknutí holí o zem.
,, Ano, ano Mistře, plně se na to soustředím!" Pokoušela se obhájit a zase upřela zrak na pergamen, ve skutečnosti už byla v koncích, dokončila rovnou čáru na konci zohnutou směrem dolů, kterou přetínala svisle další nicméně už klikatá čára, koutkem oka ale stále pozorovala nádherný západ slunce, když v tom jí do zorného pole skočil nějaký rozmazaný malinký černý stín, sedící na otřískaném starém parapetu.
  Ty velké modrošedé oči okamžitě poznala, rozzářila se jí tvář a beze slov pohnula rty, aby naznačila svému malému roztřepenému příteli pozdrav. Kocour se ale akorát protáhl a znovu se posadil, naklonil hlavu na stranu, jakoby si prohlížel její práci.
,, No jo, ty prašivče. Ty jsi tam venku a můžeš si pobíhat, kde chceš, ale já tu musím sedět a počítat tyhle nesmysly!" Zavrčela podrážděně a opět přejela perem po pergamenu, poté vzhlédla ke katedře a nevěřila vlastním očím.
  Mistr hluboce spal a chrápal, což u něj bylo nezvyklé, jak se o něm tradovalo, kvůli opravám testů byl schopen vydržet až do té nejhlubší noci. Že by jen tak usnul při hlídání jejího trestu se jí nechtělo věřit, nicméně práci měla hotovou...tedy...nejspíš.
  Pokrčila rameny, vstala a tichými krůčky se ocitla u jeho stolu, natáhla se ke kraji a jen tak tak na vyvýšenou plochu dosáhla, vsunula svou práci Mistrovi pod ruce a pak co nejrychleji a nejmazaněji vyběhla ze třídy. Byl to zvláštní okamžik, připadala si jako plíživec, což zrovna dělala...plížila se. Plížila se po vyzdobených spletitých chodbách než našla východ, cestou k němu se ale musela vyhnout několika dalším Mistrům, kteří spolu v hloučku komunikovali.
  Proklouzla však snadno, díky svému malému vzrůstu, natáhla se na špičkách a sevřela pozlacenou růžemi zdobenou kliku prosklených dveří, otevřela je a vyběhla přes školní nádvoří, prošla pod šedým kamenným obloukem a ocitla se s hlubokým úlevným výdechem v jedné z úzkých uliček, neváhala ani vteřinu a vyrazila domů.
  Pokračovala by v rychlé chůzi i nadále, kdyby za sebou však neuslyšela tiché cupitání. Prudce se otočila ve strachu, jestli na ni náhodou Mistr neušil past a teď ji nasupeně sleduje, nicméně, místo vysoké útlé postavy osoby, tam opět seděl onen kocour.
,, Máš hlad? Ale já už žádné mléko nemám, běž domů. Další mléko bude až v pondělí, ulov si nějakou myš! Copak nejsi kočka?" Povytáhla obočí a otočila se k němu celým tělem, přidřepla si a nastavila dlaň, okamžitě do ní mazlivě vrazil hlavou a studeným čumákem jí zastudil mezi prsty.
,, No jo, zase ta tvoje přítulnost. Vážně jsem nečekala, že kočky budou tak společenské. Ta většina u mého domu se povětšinou drží zpátky."
  Vzala ho do náručí a posadila si ho na rameno, ve školní ušmudlané a onošené uniformě vypadala jako čarodějnice z pohádek: Malý čepec s dlouhým otrhaným pávím perem a přichycenou dlouhou stuhou visící až dolů s potrhaným pláštíkem přehozeným přes rameno, skrývající našedivělou košili s volánky a úzké chlapecké černé kalhoty s punčochami a střevíci. No dobře, úplně jako čarodějnice nevypadala, neměla špičatý klobouk ani koště, ale ona si ráda představovala jiné světy, i přesto, že zde vládla velice mocná energie...magie. Kocour hlasitě zavrněl, bílými vousky se otřel o její tvář a ocas jí složil okolo krku, pohlédl směrem ke škole a pak skoro káravě na ni.
,, No tak, odejít jsem musela. Jinak bych šla spát až s rozedněním! Nemáš ponětí, co mi Mistr dal za ..."úkol"!" Obhajovala se před ním, jakoby to byl její nejlepší přítel...kterého znala však neuvěřitelně krátce. Prohlížela si vzdálenou majestátní budovu výuční univerzity a na chvíli se pozastavila nad zašlou krásou její architektury.  U každého většího podlouhlého okna, které symbolizovalo polohu kabinetu, byl miniaturní kulatý balkonek s pozlaceným zábradlím s balustrádou.
  Okna byla vyzdobena smaragdovou a modrou mozaikou znázorňující určité znaky ze zaklínadel a omítka zářila lehce narůžovělou barvou, nyní však zanesenou několika sazemi.
  Střechy byly kopulovité a prosklené, pod takovými místy se většinou nacházely knihovny a prosklené střechy sloužili jako hlavní zdroj světla, aby se nemuselo plýtvat s elektřinou. Skoro jí až začalo mrzet, že tak podle utekla a porušila svoje slušné způsoby, o nichž však měl její Mistr značné pochyby. Zavrtěla hlavou a podrbala kocourka za ušima.
,, Ty jsi mi ale ďáblík, co jsi tam vůbec dělal?" Odpovědí jí však bylo jen tiché mňouknutí.
,, No tak fajn, seženu ti něco k snědku, protože jsi nejspíš zapříčinil usnutí Mistra. Hehe, to by byla vážně sranda. Určitě jsi kouzelná kočka." Zasmála se pobaveně a vyrazila do širších uliček, směrem k trhu, ačkoli věděla co tím riskuje, nicméně doufala, že uniforma univerzity jí zajistí alespoň trošku bezpečí. I tak však nemizel pocit nejistoty, u tržiště pro vyšší vrstvu byla poprvé, procházela širokou ulicí s mramorovým dlážděním, které se lesklo i v té nejhlubší noci a odráželo obraz všech návštěvníků. Okolo byly vysoké černé lucerny pohupující se na kovových sloupech znázorňující šlahouny nějakých popínavých rostlin, ještě ale nebyly v plné záři, slunce stále ještě bdělo na obloze.
,, Tyhle ulice ještě zůstaly krásné." Špitla směrem ke svému malému příteli: ,, Kdysi to takhle bylo krásné všude, ale jednoho dne to prostě zmizelo...Víš? Nikdo neví proč, a co se stalo, ale jedno je jisté...měla v tom prsty jak jinak magie."
  Zamračila se nepatrně a rozešla se po zatím klidné a tiché ulici dál, ale už z dálky slyšela hlasy bujarého tržiště, které bylo v plném proudu, navíc se zdálo, že na náměstí u slonovinové fontány právě propuká nějaký festival bohatýrů, pochopitelně o takových akcích prostí lidé ani nesměli vědět. Natož se tam vyskytnout, i přestože vstup na tržiště zakázán nebyl.  Brzy se vymotala z postraní i tak velice a překvapivě prostorné uličky, lemované řadou honosných potemnělých domů - všichni se nejspíš už dávno procházeli po promenádě a užívali si příjemné houslové hudby, rozléhající se po širokém okolí.
  Pozdě si malá Ofelie uvědomila, že se ocitla ve špatnou dobu na špatném místě, stánky sice zářili leskem činného prodeje, ale jenom ty, které byly plné sladkostí, slaných pochoutek, prskavek, ohňostrojů a hlavně nádherných zdobených masek.
  Ofelia vykoukla zpoza rohu, div že nespadla do prvního úzkého kanálu, který vedl podél uličky z druhé strany.
  Vydechla úžasem, když jí do očí spadl třpyt prvního ohňostroje, co jí ale uchvátilo nejvíc, byl pohled na kupícící se smetánku v nádherných šatech a ještě krásnějších maskách.
  Jako slepé, nebo jen troufalé dítě se vrhla k prvnímu stánku, skryla se do stínu jedné z křiklavě rudých markíz a natáhla ruku ke spadené bílé škrabošce, která jen tak opuštěně ležela pod prohýbajícím se dnem židle, na níž seděl obtloustlý obchodník. Město pomalu zalíval první temný závoj příjemného svěžího večera a ona si v duchu natěšeně říkala: ,, Ty jsi mi kocourku snad přinesl trošku zábavy..." A nasadila si neohroženě masku.


- TO BE CONTINUED....

středa 6. dubna 2011

Kočičí Princ - Drop of Milk 3


Krátce se pousmála, každou z nich pohladila a přivítala, poté se vydala do svého rozpadajícího se domečku, odkud jim z vědra plného mléka nalila do otlučených hliněných misek.
  Každá z nich se na svou misku hned hladově vrhla, kromě jedné černé o mnoho větší kočky s velkýma zářivýma modrošedýma očima.
  Posedávala na pařezu, který tam zbyl po useknutí mohutného stromu, aby vznikl prostor pro další tovární budovu, pozorovala ji upřeně a pohazovala huňatým ocasem.
  Trpělivě čekala, na rozdíl od vyhladovělých oprášených koček, od nichž se lišila vlastně i svou vizáží. Nebyla otrhaná, ani nijak zašpiněná, srst měla heboučkou, lesklou a podlouhlou.
  Ofelia se neubránila dalšímu úsměvu, vzala poslední z misek, co doma schovávala pro sebe na jídlo a nalila do ní zbytky mléka.
  Položila misku na pařez, uctivě se vzdálila, aby ji náhodou nevyplašila a sledovala, jak se nahýbá nad miskou a lačně kmitá hrubým jazýčkem kapky vlahého mléka. Ani se nedivila její žízni v tomhle ještě relativně horkém období a s úzkými uličkami, v nichž se proháněl horký dým z vysokých cihlových komínů, jen přidávalo na už tak hrozné a nepříjemné teplotě.

  Rosesia už byla taková, bylo to sice nevelké městečko, spíše venkovského původu, ale vzhledem k poloze k surovinám jako bylo právě uhlí, bylo ideálním místem pro potřeby průmyslu. Nikdo příliš nevěděl, kromě těch vyvolených a bohatších, co se v těch obrovských kolosálních budovách vlastně vyrábí, jeden starý pán, kterého viděla na ulici žebrat, tvrdil, že prý nějaké součástky. Což by odpovídalo malé rozloze továren v Rosesii, nicméně, co vyráběla v tom případě největší továrna světa ve velkoměstě Senectra? A vůbec, co to jsou součástky?
  Ofelia se zamyšleně podrbala ve svých uhlím ušpiněných kdysi světlých hnědých vlasech a zelenýma očima zrovna zkoumala za hřbetem černé chlupaté kočky jeden ze vzdálených komínů. Ačkoli nežila v dobách údajného vrcholu, sama měla pocit, jakoby se něco neskutečně změnilo. Rychle a náhle, jakoby jen někdo lusknul prsty a všechno staré bylo pryč.
,, Hmm...Možná bych se měla zítra ve škole zeptat Mistra, co si o tom myslí. Ale..pryč s tím. Ještě bych dostala výprask za časté dotazy." Řekla si pro sebe šišlavým hláskem a pohledem se znovu vrátila k tomu vyhladovělému zvířeti:  ,, Ty asi nejsi kočička co? Podle mě jsi kocour, protože jsi větší než ostatní a máš moudřejší pohled."
   Mluvila ke kocourovi a opatrně si přisedla na pařez vedle něj: "Můžu?" Kocour se stejně jako ona uvelebil na kusu mrtvého dřeva a zřejmě mu vůbec nevadila její společnost. Líně se protáhl, nahrbil se až se mu srst naježila a pak jí s vrněním vrazil pod ruku svou hlavu.
 Byl opravdu společenský, ani trochu se jí nebál, hlasitě vrněl, skoro až broukal a nechal se od ní drbat za ušima.
,, Takový bezstarostný život...," řekla si pro sebe a hlazením po hlavě mu sklopila uši. ,, Já musím pořád jen pracovat, ale občas bych se chtěla také jen tak natáhnout na střechu a vyhřívat se. Vy kočky máte opravdu štěstí." Zasmála se tiše a potom vstala a vydala se domů, ačkoli ji kocour zvědavě následoval.
 Zastavila se u dveří a otočila se na něj.
,, Ne, dovnitř nemůžeš... Ráda bych tě tam vzala, ale asi by se ti tam nelíbilo." Odstrkovala ho opatrně nohou, ale naštěstí se kocour posadil na otrhanou rohožku a koukal na ni, potom hlasitě zamňoukal a odběhl, zmizel mezi dalším houfem koček, které ho následovali do vzdáleného úkrytu na střeše sousedního opuštěného domu.

Jen se za nimi dívala a pak otevřela oprýskané kdysi na růžovo natřené dveře a vešla dovnitř, jako obvykle ji přivítal chlad, který v domečku vládl, nemohla si totiž příliš dovolit plýtvat dřevem na oheň a tak topila jen v těch nejtěžších chvílích.
  Na několika místech bylo neskutečně vlhko a vlivem děravé střechy měla v koutech menší kaluže vody - hodně špinavé vody -, opodál měla malou skromnou pec a přes malou místnůstku zase menší cihlový krb pokrytý vrstvou sazí a prachu, její malinká postel se pak tísnila hned u něj a kousek od ní vedly malé točité schody na půdu, kam památně chodila jen na Svátek Zimy.
  Tam nahoře, byla totiž pro ni velice cenná věc.
  Velká truhlice z černého dřeva s pracně vyrytými ornamenty a s několika těžkými již vylomenými zámky a právě za tou krásou se skrývalo několik věcí, o nichž Ofelie nejistě polemizovala, že patří jejím rodičům. Nebyla si však ve skutečnosti jistá ničím, ani si příliš nevzpomínala na tenhle dům, jen v něm měla jakýsi pocit, že se tu cítí jako doma. Možná to byl prostě jen její toužebný pocit, ale na tom nezáleželo. V takovém světě byla ráda za jakékoli přístřeší.

Unaveně se protáhla, svlékla ze sebe svůj hnědý pláštík, položila ho na háček, který byl značně nakřivo zatlouklý vedle rozbitého zrcadla.
  Ve střepech se prohlédla, pohodila vlasy a oprášila si svou béžovou plátěnou košili, potom zahmatala v kapse u potrhaných kalhot a vytáhla pár mincí, co dostala za dnešní šichtu.
 Hrdě se na ně podívala, ačkoli to byla titěrně malá suma, otřela je palcem od prachu a potom je shrábnula ze stolu do malého cestovního kufříku pod stolem, kde už měla ušetřenou menší hromádku stříbrňáků, na níž vévodil jakýsi zašlý amulet s kdysi modravým povrchem.
  Poplácala svoje bohatství a kufřík pořádně zavřela a zamknula malým klíčkem, který nosila na krku. Potom vstala a zamířila k plotně, kde už od rána stál hrnec s cibulovou polévkou. Byla to její jediná skromná večeře po těžké práci.


- TO BE CONTINUED...

pondělí 4. dubna 2011

Kočičí Princ - Nahlédnutí

Kočičí Princ
Žánr: Mystériozní / Fantasy
Vydání: ?? Ale určitě to časem kniha bude :)

About:

Každý z nás určitě sní každý den, každý večer, každé odpoledne...zkrátka pořád...o jakémsi vzdáleném světě, který není po fyzikálních zákonech reálný nebo vůbec možný. Ale i v zdánlivě nelogické a nepochopitelné směsi, se dá najít reálný odraz toho, že by tento svět mohl být skutečný...Vítejte v království Indigové Aristokracie, Esoeuma a záhadné magie, která je jen pro zasvěcené... Tento příběh, mě napadl jako vždy, z čista jasna...když mi na rameni seděla moje kočka Morty a tak jsem si pohrávala s myšlenkami, o muži, který by ovládal kočky - odtud Kočičí Princ - protože moje kočka(spíš ještě kotě) Morty, mě poslouchá jak kdybych byla její mistr, ale přitom já nelpím na tom, aby mě taková bytost jako je kočka poslouchala :) Nicméně, s touto myšlenkou jsem si hrála delší dobu, u toho jsem se dívala na spoustu inspirativních věcí, jako je překrásné anime Wolf's Rain, vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem si četla Čarodění, sjížděla fotky benátských masek a zrovna včera mě napadl kompletní příběh...Kočičího Prince...

Jak jsem již naznačila, tento příběh se odehrává ve světě plném magie a aristokracie, nobles a plesů, masek a různých karnevalů, zakrývajících zlou a pravou tvář nebezpečné magie smíchané s průmyslovou revolucí. Masek na obličejů významných lidí přibývá a málokdo tuší, co za nimi skrývají...Povede se Faustovi a jeho malé přítelkyni Ofelii rozkrýt tajemství těchto temných zahalených časů?

Odkud zrovna jméno Faust ? Jedním z mých oblíbených příběhů, je právě Goetheho Faust a Mefisto...Nebudu říkat, že je ten příběh pro mě jako dělaný, ale něco do sebe přece jen má. A tato dvojice Faust a Mefistofeles, mě naprosto uchvátila, proto jsem jednoho z hlavních postav pojmenovala právě Faust...

Toť k zajímavostem a náhlednutím :)