Kočičí Princ - Drop of Milk 3

Krátce se pousmála, každou z nich pohladila a přivítala, poté se vydala do svého rozpadajícího se domečku, odkud jim z vědra plného mléka nalila do otlučených hliněných misek.
  Každá z nich se na svou misku hned hladově vrhla, kromě jedné černé o mnoho větší kočky s velkýma zářivýma modrošedýma očima.
  Posedávala na pařezu, který tam zbyl po useknutí mohutného stromu, aby vznikl prostor pro další tovární budovu, pozorovala ji upřeně a pohazovala huňatým ocasem.
  Trpělivě čekala, na rozdíl od vyhladovělých oprášených koček, od nichž se lišila vlastně i svou vizáží. Nebyla otrhaná, ani nijak zašpiněná, srst měla heboučkou, lesklou a podlouhlou.
  Ofelia se neubránila dalšímu úsměvu, vzala poslední z misek, co doma schovávala pro sebe na jídlo a nalila do ní zbytky mléka.
  Položila misku na pařez, uctivě se vzdálila, aby ji náhodou nevyplašila a sledovala, jak se nahýbá nad miskou a lačně kmitá hrubým jazýčkem kapky vlahého mléka. Ani se nedivila její žízni v tomhle ještě relativně horkém období a s úzkými uličkami, v nichž se proháněl horký dým z vysokých cihlových komínů, jen přidávalo na už tak hrozné a nepříjemné teplotě.

  Rosesia už byla taková, bylo to sice nevelké městečko, spíše venkovského původu, ale vzhledem k poloze k surovinám jako bylo právě uhlí, bylo ideálním místem pro potřeby průmyslu. Nikdo příliš nevěděl, kromě těch vyvolených a bohatších, co se v těch obrovských kolosálních budovách vlastně vyrábí, jeden starý pán, kterého viděla na ulici žebrat, tvrdil, že prý nějaké součástky. Což by odpovídalo malé rozloze továren v Rosesii, nicméně, co vyráběla v tom případě největší továrna světa ve velkoměstě Senectra? A vůbec, co to jsou součástky?
  Ofelia se zamyšleně podrbala ve svých uhlím ušpiněných kdysi světlých hnědých vlasech a zelenýma očima zrovna zkoumala za hřbetem černé chlupaté kočky jeden ze vzdálených komínů. Ačkoli nežila v dobách údajného vrcholu, sama měla pocit, jakoby se něco neskutečně změnilo. Rychle a náhle, jakoby jen někdo lusknul prsty a všechno staré bylo pryč.
,, Hmm...Možná bych se měla zítra ve škole zeptat Mistra, co si o tom myslí. Ale..pryč s tím. Ještě bych dostala výprask za časté dotazy." Řekla si pro sebe šišlavým hláskem a pohledem se znovu vrátila k tomu vyhladovělému zvířeti:  ,, Ty asi nejsi kočička co? Podle mě jsi kocour, protože jsi větší než ostatní a máš moudřejší pohled."
   Mluvila ke kocourovi a opatrně si přisedla na pařez vedle něj: "Můžu?" Kocour se stejně jako ona uvelebil na kusu mrtvého dřeva a zřejmě mu vůbec nevadila její společnost. Líně se protáhl, nahrbil se až se mu srst naježila a pak jí s vrněním vrazil pod ruku svou hlavu.
 Byl opravdu společenský, ani trochu se jí nebál, hlasitě vrněl, skoro až broukal a nechal se od ní drbat za ušima.
,, Takový bezstarostný život...," řekla si pro sebe a hlazením po hlavě mu sklopila uši. ,, Já musím pořád jen pracovat, ale občas bych se chtěla také jen tak natáhnout na střechu a vyhřívat se. Vy kočky máte opravdu štěstí." Zasmála se tiše a potom vstala a vydala se domů, ačkoli ji kocour zvědavě následoval.
 Zastavila se u dveří a otočila se na něj.
,, Ne, dovnitř nemůžeš... Ráda bych tě tam vzala, ale asi by se ti tam nelíbilo." Odstrkovala ho opatrně nohou, ale naštěstí se kocour posadil na otrhanou rohožku a koukal na ni, potom hlasitě zamňoukal a odběhl, zmizel mezi dalším houfem koček, které ho následovali do vzdáleného úkrytu na střeše sousedního opuštěného domu.

Jen se za nimi dívala a pak otevřela oprýskané kdysi na růžovo natřené dveře a vešla dovnitř, jako obvykle ji přivítal chlad, který v domečku vládl, nemohla si totiž příliš dovolit plýtvat dřevem na oheň a tak topila jen v těch nejtěžších chvílích.
  Na několika místech bylo neskutečně vlhko a vlivem děravé střechy měla v koutech menší kaluže vody - hodně špinavé vody -, opodál měla malou skromnou pec a přes malou místnůstku zase menší cihlový krb pokrytý vrstvou sazí a prachu, její malinká postel se pak tísnila hned u něj a kousek od ní vedly malé točité schody na půdu, kam památně chodila jen na Svátek Zimy.
  Tam nahoře, byla totiž pro ni velice cenná věc.
  Velká truhlice z černého dřeva s pracně vyrytými ornamenty a s několika těžkými již vylomenými zámky a právě za tou krásou se skrývalo několik věcí, o nichž Ofelie nejistě polemizovala, že patří jejím rodičům. Nebyla si však ve skutečnosti jistá ničím, ani si příliš nevzpomínala na tenhle dům, jen v něm měla jakýsi pocit, že se tu cítí jako doma. Možná to byl prostě jen její toužebný pocit, ale na tom nezáleželo. V takovém světě byla ráda za jakékoli přístřeší.

Unaveně se protáhla, svlékla ze sebe svůj hnědý pláštík, položila ho na háček, který byl značně nakřivo zatlouklý vedle rozbitého zrcadla.
  Ve střepech se prohlédla, pohodila vlasy a oprášila si svou béžovou plátěnou košili, potom zahmatala v kapse u potrhaných kalhot a vytáhla pár mincí, co dostala za dnešní šichtu.
 Hrdě se na ně podívala, ačkoli to byla titěrně malá suma, otřela je palcem od prachu a potom je shrábnula ze stolu do malého cestovního kufříku pod stolem, kde už měla ušetřenou menší hromádku stříbrňáků, na níž vévodil jakýsi zašlý amulet s kdysi modravým povrchem.
  Poplácala svoje bohatství a kufřík pořádně zavřela a zamknula malým klíčkem, který nosila na krku. Potom vstala a zamířila k plotně, kde už od rána stál hrnec s cibulovou polévkou. Byla to její jediná skromná večeře po těžké práci.


- TO BE CONTINUED...