Kočičí Princ - Drop of Milk 4

Vzbudilo ji hlasité bušení hole s kovovým koncem, narážejícím přísně do parketové podlahy z velice tmavého dřeva. Trhnula sebou a protřela si unaveně oči, ani nevnímala pohoršené upomínky na její chování z úst jejího mistra.
  Nikdo se na ni neohlížel, jak bylo ve společnosti obvyklé, tohle byly stejně jenom otrhané děti, stejné jako byla ona a doléhala na ně ta samá únava jako právě teď na ni.
,, Slečno Ofelie! Vzhledem k vašim výsledkům, musím konstatovat, že si nemůžete dovolit poléhávání na lavici!" Káral ji vysoký muž s blonďatými vlasy svázanými černou stuhou, výraznýma zelenýma autoritativníma očima a ostře řezanou tváří. Na sobě měl dlouhý kabát vínově červené barvy s několika sponami na zádech a podél knoflíků, byl to tradiční oděv všech vyučujících a po jeho ruce samozřejmě nesměla chybět hole, která rozhodně nesloužila k opoře.
,, Omlouvám se Mistře." Zamumlala pokorně a znovu se v lavici narovnala, tiše zamručela a zamračila se. Mistr byl jako většina z vyšších vrstev, a proto nikdo z takovýchto lidí necítil soucit k prostým dětem, vstávajícím s prvním náznakem rozednění, zkrátka...nikdo je nešetřil.
,, Ne, pouze omluva mi nestačí!" Práskl holí o stůl a pyšnými kroky v bělostných punčochách a černých střevících kráčel po dřevěných schůdcích až k ní. ,, Uděluji ti trest, abys pochopila, že spát během výkladu je neslušné!"
  Svraštil své úzké světlé obočí a orlí nos pozvedl hrdě do výše, uchopil ji v bílé rukavici za zápěstí a pod ruku ji nekompromisně vsunul papír s dalším teoretickým výpočtem: ,, Tohle vypočítáš do konce hodiny! A jestli tam budeš mít chybu, budeš to zkoušet tak dlouho, dokud neuspěješ!"
 Ofelia věděla, že odporovat mistrovi je zbytečné, ale přece jenom se neubránila drzému výrazu při pohledu na jeho opudrované narůžovělé tváře.
  Povzdechla si, sklopila hlavu k příkladu, ale ještě svého Mistra zastihla, než se k ní obrátil zády úplně:
,, Ale...Pane...tohle jsme se ještě neučili!" Namítla skoro úzkostlivě a zoufale.
,, No tak se alespoň pokusíš být napřed ty nevzdělanče! A vy ostatní! Pokračujte ve svém zápisu nebo vás čeká stejný trest!" Okřikl menší šepotání ve třídě a vrátil se na své místo ke katedře, přitom je všechny bedlivě pozoroval, přičemž se častokrát zastavil na bezradně se tvářící Ofelii.

Seděla tam dlouho, už celé odpoledne, její bezradnost neměla koncí a navíc byla nervózní ze samoty, jediným přítomným byl stále trpělivě čekající Mistr, který si však stejně čas od času neodpustil nějakou tu nepříjemnou poznámku: ,, Tak copak? Zřejmě tu budeš muset sedět do zítřka. Vy otrhanci, nemáte na nic mozek." Poklepal si přitom s výsměšným úšklebkem na spánky. ,, Upřímně nechápu, proč vás my aristokrati vůbec financujeme. Ach ano, jen díky několika vlivným slovům Ofelie, se můžete alespoň trochu vzdálit od prostých lidí...Jen díky vlivným slovům!" Zopakoval důrazně, přičemž se nahnul blíž ke stolu, jakoby jí chtěl zahnat do úzkých ještě víc.
,, Já vím Mistře a neskonale si toho vážím." Zašeptala spíš pro sebe než pro něj, navíc....vděčnost prostého obyvatelstva byla knížatům a baronům lhostejná.
,, Ah!" Utřela si čelo zapocené od neustálého soustředění a zírala bez přestání na nažloutlý pergamen s nákresem kruhu, v němž bylo po stranách několik znaků, které ještě neznala.
 ,, Jsem ten nejsvědomitější žák, ale i přesto mě za jednou jedinou malou chybu bude takhle trestat. Ti namyšlení šlechticové!" Zaklela si pro sebe snad poprvé v životě a přitom jí něco napadlo.
  Nejistě sáhla po bílém peru namočeném v inkoustu a seřezanou špičkou se odvážila nakreslit první čáru písmena, které jak si myslela, mělo patřit vedle oblého znaku skládajícího se s menšího oblouku a dvou teček pod ním.
  ,, Už abych byla venku!" Pokračovala ve svých tichých nevyslyšených stížnostech a obrátila hlavu směrem k naoranžovělému světlu vycházejícího za podlouhlou školní budovou, uzavírající školní nádvoří za oknem.
,, Ofelie!!" Ozvalo se další okřiknutí a prásknutí holí o zem.
,, Ano, ano Mistře, plně se na to soustředím!" Pokoušela se obhájit a zase upřela zrak na pergamen, ve skutečnosti už byla v koncích, dokončila rovnou čáru na konci zohnutou směrem dolů, kterou přetínala svisle další nicméně už klikatá čára, koutkem oka ale stále pozorovala nádherný západ slunce, když v tom jí do zorného pole skočil nějaký rozmazaný malinký černý stín, sedící na otřískaném starém parapetu.
  Ty velké modrošedé oči okamžitě poznala, rozzářila se jí tvář a beze slov pohnula rty, aby naznačila svému malému roztřepenému příteli pozdrav. Kocour se ale akorát protáhl a znovu se posadil, naklonil hlavu na stranu, jakoby si prohlížel její práci.
,, No jo, ty prašivče. Ty jsi tam venku a můžeš si pobíhat, kde chceš, ale já tu musím sedět a počítat tyhle nesmysly!" Zavrčela podrážděně a opět přejela perem po pergamenu, poté vzhlédla ke katedře a nevěřila vlastním očím.
  Mistr hluboce spal a chrápal, což u něj bylo nezvyklé, jak se o něm tradovalo, kvůli opravám testů byl schopen vydržet až do té nejhlubší noci. Že by jen tak usnul při hlídání jejího trestu se jí nechtělo věřit, nicméně práci měla hotovou...tedy...nejspíš.
  Pokrčila rameny, vstala a tichými krůčky se ocitla u jeho stolu, natáhla se ke kraji a jen tak tak na vyvýšenou plochu dosáhla, vsunula svou práci Mistrovi pod ruce a pak co nejrychleji a nejmazaněji vyběhla ze třídy. Byl to zvláštní okamžik, připadala si jako plíživec, což zrovna dělala...plížila se. Plížila se po vyzdobených spletitých chodbách než našla východ, cestou k němu se ale musela vyhnout několika dalším Mistrům, kteří spolu v hloučku komunikovali.
  Proklouzla však snadno, díky svému malému vzrůstu, natáhla se na špičkách a sevřela pozlacenou růžemi zdobenou kliku prosklených dveří, otevřela je a vyběhla přes školní nádvoří, prošla pod šedým kamenným obloukem a ocitla se s hlubokým úlevným výdechem v jedné z úzkých uliček, neváhala ani vteřinu a vyrazila domů.
  Pokračovala by v rychlé chůzi i nadále, kdyby za sebou však neuslyšela tiché cupitání. Prudce se otočila ve strachu, jestli na ni náhodou Mistr neušil past a teď ji nasupeně sleduje, nicméně, místo vysoké útlé postavy osoby, tam opět seděl onen kocour.
,, Máš hlad? Ale já už žádné mléko nemám, běž domů. Další mléko bude až v pondělí, ulov si nějakou myš! Copak nejsi kočka?" Povytáhla obočí a otočila se k němu celým tělem, přidřepla si a nastavila dlaň, okamžitě do ní mazlivě vrazil hlavou a studeným čumákem jí zastudil mezi prsty.
,, No jo, zase ta tvoje přítulnost. Vážně jsem nečekala, že kočky budou tak společenské. Ta většina u mého domu se povětšinou drží zpátky."
  Vzala ho do náručí a posadila si ho na rameno, ve školní ušmudlané a onošené uniformě vypadala jako čarodějnice z pohádek: Malý čepec s dlouhým otrhaným pávím perem a přichycenou dlouhou stuhou visící až dolů s potrhaným pláštíkem přehozeným přes rameno, skrývající našedivělou košili s volánky a úzké chlapecké černé kalhoty s punčochami a střevíci. No dobře, úplně jako čarodějnice nevypadala, neměla špičatý klobouk ani koště, ale ona si ráda představovala jiné světy, i přesto, že zde vládla velice mocná energie...magie. Kocour hlasitě zavrněl, bílými vousky se otřel o její tvář a ocas jí složil okolo krku, pohlédl směrem ke škole a pak skoro káravě na ni.
,, No tak, odejít jsem musela. Jinak bych šla spát až s rozedněním! Nemáš ponětí, co mi Mistr dal za ..."úkol"!" Obhajovala se před ním, jakoby to byl její nejlepší přítel...kterého znala však neuvěřitelně krátce. Prohlížela si vzdálenou majestátní budovu výuční univerzity a na chvíli se pozastavila nad zašlou krásou její architektury.  U každého většího podlouhlého okna, které symbolizovalo polohu kabinetu, byl miniaturní kulatý balkonek s pozlaceným zábradlím s balustrádou.
  Okna byla vyzdobena smaragdovou a modrou mozaikou znázorňující určité znaky ze zaklínadel a omítka zářila lehce narůžovělou barvou, nyní však zanesenou několika sazemi.
  Střechy byly kopulovité a prosklené, pod takovými místy se většinou nacházely knihovny a prosklené střechy sloužili jako hlavní zdroj světla, aby se nemuselo plýtvat s elektřinou. Skoro jí až začalo mrzet, že tak podle utekla a porušila svoje slušné způsoby, o nichž však měl její Mistr značné pochyby. Zavrtěla hlavou a podrbala kocourka za ušima.
,, Ty jsi mi ale ďáblík, co jsi tam vůbec dělal?" Odpovědí jí však bylo jen tiché mňouknutí.
,, No tak fajn, seženu ti něco k snědku, protože jsi nejspíš zapříčinil usnutí Mistra. Hehe, to by byla vážně sranda. Určitě jsi kouzelná kočka." Zasmála se pobaveně a vyrazila do širších uliček, směrem k trhu, ačkoli věděla co tím riskuje, nicméně doufala, že uniforma univerzity jí zajistí alespoň trošku bezpečí. I tak však nemizel pocit nejistoty, u tržiště pro vyšší vrstvu byla poprvé, procházela širokou ulicí s mramorovým dlážděním, které se lesklo i v té nejhlubší noci a odráželo obraz všech návštěvníků. Okolo byly vysoké černé lucerny pohupující se na kovových sloupech znázorňující šlahouny nějakých popínavých rostlin, ještě ale nebyly v plné záři, slunce stále ještě bdělo na obloze.
,, Tyhle ulice ještě zůstaly krásné." Špitla směrem ke svému malému příteli: ,, Kdysi to takhle bylo krásné všude, ale jednoho dne to prostě zmizelo...Víš? Nikdo neví proč, a co se stalo, ale jedno je jisté...měla v tom prsty jak jinak magie."
  Zamračila se nepatrně a rozešla se po zatím klidné a tiché ulici dál, ale už z dálky slyšela hlasy bujarého tržiště, které bylo v plném proudu, navíc se zdálo, že na náměstí u slonovinové fontány právě propuká nějaký festival bohatýrů, pochopitelně o takových akcích prostí lidé ani nesměli vědět. Natož se tam vyskytnout, i přestože vstup na tržiště zakázán nebyl.  Brzy se vymotala z postraní i tak velice a překvapivě prostorné uličky, lemované řadou honosných potemnělých domů - všichni se nejspíš už dávno procházeli po promenádě a užívali si příjemné houslové hudby, rozléhající se po širokém okolí.
  Pozdě si malá Ofelie uvědomila, že se ocitla ve špatnou dobu na špatném místě, stánky sice zářili leskem činného prodeje, ale jenom ty, které byly plné sladkostí, slaných pochoutek, prskavek, ohňostrojů a hlavně nádherných zdobených masek.
  Ofelia vykoukla zpoza rohu, div že nespadla do prvního úzkého kanálu, který vedl podél uličky z druhé strany.
  Vydechla úžasem, když jí do očí spadl třpyt prvního ohňostroje, co jí ale uchvátilo nejvíc, byl pohled na kupícící se smetánku v nádherných šatech a ještě krásnějších maskách.
  Jako slepé, nebo jen troufalé dítě se vrhla k prvnímu stánku, skryla se do stínu jedné z křiklavě rudých markíz a natáhla ruku ke spadené bílé škrabošce, která jen tak opuštěně ležela pod prohýbajícím se dnem židle, na níž seděl obtloustlý obchodník. Město pomalu zalíval první temný závoj příjemného svěžího večera a ona si v duchu natěšeně říkala: ,, Ty jsi mi kocourku snad přinesl trošku zábavy..." A nasadila si neohroženě masku.


- TO BE CONTINUED....