Kočičí Princ - Drop of Milk 2

Poté co opustila hospůdku, jakoby se po ní slehla zem. Její černá silueta se ztratila ve vzrůstající vánici a i přes úzkostlivé volání doktora a ostatních se nevrátila, neohlédla ba ani nezastavila.
 Byla pryč v mžiku a její stopy zahladil nový příval jemného snížku, který však nepříjemně řezal do tváří. Venku se snad čerti ženili, ale nadcházející večer a noc prožívaly jakousi euforii právě vyřknutého kouzla.... Něco se v tu záhadnou starodávnou dobu změnilo a probudilo.
,, Myslíte si, že to byla pouhá pomoc nemocnému?"  Zeptal se spíš sám sebe doktor, když za sebou zavřel a utichlo tak řádění vánice tam venku.
,, Pane Orlandsi a pro co by tu přece jen byla?" Zamumlal po jeho pravici jeden z jeho rostlých kolegů a prohrábl si ustupující vlasy.
,, Svět Indigové Aristokracie je a bude pro nás naprostou záhadou pane Stevensi....," odvětil klidně doktor Orlands a zamyšleně se znovu vydal po schodech do pokoje nyní pojmenovaného pacienta Fausta, aby zajistil jeho stav.
,, Uděláme, jak řekla, nerad bych se vzpíral její vůli." Řekl ještě, než se jim ztratil z dohledu.

****

Uplynulo dlouhých 14 let, dlouhých 14 let...tak dlouhých, že lidé skoro začali počítat dny, týdny, měsíce dokonce i roky. 

  Kdysi překrásné místo, kde se zrcadla blyštila na nebesích v plovoucích chrámech, voda v hlubinách ukrývala podmořské parky s mramorovou stezkou lemující překrásné bělostné sochy a obrovské Esoeum, které se tyčilo nad věžatým městem Senectrum,  kdysi zahalené do složitého závoje sešitého z několika dalekých mil látek, jehož maska byla zdobená kousky peří symbolizující mocného patrona magie. Jenže to všechno, nyní chátralo, zem pokryla nestoudná lež. 

  Okolo věží Senectra byly postaveny dlouhé tlusté šedivé komíny vypouštějící jedovatý zčernalý kouř, Esoeumova maska byla zanesená špínou a zplodinami a jeho obrovitá dominantní socha se nakláněla do strany a pohlcovala jej rozbahněná země. 

  Zrcadla na nebesích v Indigových chrámech byla popraskaná a neodrážela nic jiného, než nesrozumitelné barevné kreace... Co se stalo? Byla palčivá otázka všech učenců, ale prosté obyvatelstvo na to mělo vlastní názor: ,, postupný vývoj", říkali... Nutno říci, že pomalu se učící měšťané a vesničané, možná měli největší pravdu ze všech. Ale bylo to tak? Tím se nebudeme prozatím zabývat...

Bylo na začátku prosvíceného září, listy na stromech pomalu žloutly a nebe se častěji k večeru barvilo do růžových červánků. 

  Zelené kopce se táhly široko daleko spolu s hustým lesem lemujícím jejich okraje a spolu s nimi se jako stráž držely u malého a přesto rušného obchodního průmyslového městečka kdysi známého největším pěstováním různobarevných růží, proto jako odraz starých časů neslo jméno Rosesia.

   Naštěstí, neustále si neslo překrásné domy v barokním stylu s jasně zlatavou výzdobou a zářící bílé domy, nepoznamenané okolní rozlehlou továrnou lemovali úzké klikaté uličky, jimiž bylo město protkané jako pavučina. 

  Obchodní a pracovní ruch se neuklidnil ani v podvečerních hodinách a stánky, obtěžkané zbožím, neustále lákaly nové a nové návštěvníky, které pobízely hlasité hlasivky prodávajících žen a hrdých gentlemanů. Rosetia, zdálo se, žila bezstarostným životem, ale na druhé straně, tady byla únava, strach a zoufalství....na druhé straně, byla vynalézavost a zlomyslný úmysl. 

   Přesně v půl sedmé, kdy se ručička v hodinách na recepci jednoho z luxusních hotelů zase o kousek pohnula.

Přesně v tu dobu, hluboko v podzemí, plné temnoty a praskajících dřevěných nebezpečně vyhlížejících trámů, vycházeli horníci.

  Zmožení únavou, špinavý od černého prachu s neuvěřitelnou bolestí zad a v rukách neochvějně svírajíc malou lucerničku, která jim svítila na cestu chabým světýlkem.

  Většina z toho zástupu, byly starší nebo dospělí muži, zvyklí na těžkou práci, ale přece jen se mezi nimi mihnulo několik miniaturních tělíček, vyzáblých až na kost, stejně ušmudlaných a tahajících krumpáče, byli to malý chlapci, sirotci, bez rodiny a bez peněz.

  A díky zdejším šlechticům, měli alespoň nějakou práci a časem možná i dostatek peněz na potřebné vzdělání - jak naivní útěcha, jejich výplata totiž nebyla příliš obnosná.

  Mnohem horší pohled z chlapců, však byl na tři dívenky v různém věku, přičemž ta nejmladší se za nimi unaveně plahočila v roztrhaném hnědém pláštíku a proděravělých vysokých kdysi žlutých botách.

  Kulhala na jednu nohu, protože ta druhá byla silně obvázána a stažená černočerným hadrem se stopami po krvi, očividně to nebohé dítě ochutnalo nepříjemný pád do tmy. 

  Do hloubky, která pro ni mohla být klidně smrtelná, ale zřejmě jako jedna z mála měla neskutečné štěstí a kupodivu, na jejím usměvavém obličejíčku se nedala najít ani jediná nepřirozená vráska starostí.

  Jen čistá a upřímná dychtivost znovu vidět poslední zbytky denního světla. 

  Jakmile se malým výtahem, tak akorát prostorný pro jejich početnou skupinu, vysouval po dlouhých lanech nahoru a zakotvil u prahu kameny posázené cestičky, jako první s nadšeným výskotem vyběhla, nečekajíc na ostatní, kteří se během těch hrůzných dob v temnotě stali skoro jejími přáteli. Možná, to byli spíše okovy, jejich tváře bez jakékoli energie dívku v jejím věku patrně děsili a uzavírali do samoty bez jakékoli aktivity, nejhorší noční můra pro každé dítě. 

  Nebylo tedy divu, že pocítila určitou úlevu, když nadšeně vběhla postraními bránami do opevněného městečka, do jeho spletitých ještě užších uliček.

  Hlavní - obchodní - cesty ve městě byly určeny pro vyšší vrstvu obyvatelstva, nebyl to sice daný zákon, ale často se stávalo, že pokud se takzvaná ,, chátra", ocitla mezi trhy, vozy a extravagantně zdobenými kočáry, nikdy se již nevrátila. 

  Snad proto, že nějaký z rozzlobených podnapilých lordů, kteří právě prohráli v kartách všechny své peníze, si vylívali vztek na obyčejných občanech a vhazovali je pod kola spěchajících kočárů, nebo to bylo proto, že by kočí nehodlal před takovou překážkou zastavit? 

  Zkrátka a dobře, pohybovat se, zvlášť ve večerní hodinu po nejrušnějších částech města, bylo obrovským rizikem a směšnou hloupostí. Tato dívka se zrzavými vlasy, spadajícími až na zadek, sice byla sirotek, ale na nějakou nespokojenost si stěžovat nemohla. 

  Do dolů šla pracovat dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek - dnes byl čtvrtek  - a každé úterý trávila zase v kuchyni jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Indigové Aristokracie, kde usilovně uklízela, za což pak dostala od kuchařky velice chutné opečené křidélko kuřete. Při dobrém teplém jídle, navíc mohla pozorovat i dění v rozlehlém sídle plném jak jinak křiklavých ozdob způsobujících neuvěřitelnou barevnou mozaiku a s hihňáním občas uklízela i na chodbě a nenápadně pozorovala škvírkou mezi dveřmi Baronovu pracovnu.

  Dle jejího názoru, to byl velice šikovný mladý muž, ale nehodil se pro nic jiného než diplomacii. Matematická řešení nechával na svých rádcích a na nějaké urovnání svého pokoje raději ani nesáhl...takhle strávila každý druhý den v týdnu. 

  Ale i přesto se to nedalo rovnat se zkušenostmi ze zbylých dnů, každou středu a v pátek - v němž občas dostala volno - navštěvovala zdejší školu, která se pyšnila nejlepším základním vzděláním v oblasti Lícenské Magie, jejíž nejsilnější část poté ovládala samotná pověstná vrstva Indigové Aristokracie. Bohužel, ona se musela spokojit jen se základy, které se skládaly z nesmyslných vzorců a jakéhosi počítání a rýsování, v čemž si vedla celkem obstojně, jen pokaždé otravovala mistra s otázkami typu: 

  ,, Ale proč se křížové písmeno nesčítá s ypsilonovým aspektem?" - což bylo určité šifrované písmo přepracované abecedy.

Mistr, který se svými žáky zpočátku měl zlatou trpělivost, pokaždé klidně odpověděl, píšící přitom bělostným perem na zažloutlý pergamen: 

  ,, Drahá Ofélie, toto jsou základní pravidla, která se nesmějí porušit, jinak se výsledné zaklínadlo nemusí povést", později ji už ale huboval a napomínal ji za vtíravé otázky, že se vlastně učí jen teorii, která popisuje jen málo vzorců, které stvoří ono vysněné zaklínadlo - jehož samotné se nikdy nenaučí.

 Ofelie, tak znělo její jméno a byla na něj po právu pyšná, její sousedka, kterou považovala ve své dětské naivitě za svou babičku, jí jednou vyprávěla příběh o princezně Ofelii, která na počest Esoeuma, nechala vystavět jeho obrovskou sochu a sama byla velice významnou vědátorkou a Lícenskou profesorkou, navíc se o ni tradovalo, že když ji měl zachránit rytíř před zlotřilým drakem, diplomaticky se nějakému masakru vyhnula a sepsala s těmito tak odlišnými stranami smlouvu. 

  Rytíř prý dostal pusu na tvář a drak polovinu jejího království s překrásným doupětem v podzemí, kde byl obsypán zlatem. 

  Ale v těchto dobách, už byly draci a rytíři pouhým mýtem. Nastoupila extravagance, Lícenská věda, Sanacenské šifrování, Indigová seizma, gigantická architektura a nekonečný a nesmrtelný průmysl a jeho revoluční vynálezy.

  Konec pohádkám a Ofelia si to musela každý den znovu a znovu připomínat, aby nezklamala sama sebe a zástup různobarevných a flekatých koček, posedávajících právě u jejího malého stísněného a poničeného barokního domečku, vtěsnaného mezi několika továrními budovami. Objala ji známá mlha a přátelské mňoukání žadonící po hrnečku mléka.