Kočičí Princ - Drop of Milk

Byla to stejně chladná zimní noc, jako ta letošní. Tenkrát ale z nebe padaly vločky častěji a přinášely sebou jedno tajemství za druhým…

 Malá vesnička, tísnící se pod vrcholy hor a obrostlá hustým lesem se schovávala v nažloutlé mlze odrážející miniaturní světýlka luceren a olejových lamp postávajících v malých předsíních těsných domečků s děravými břidlicovými střechami. 

   A přesně v tomhle krutém zimním čase se v jedné z hospod na posteli třásl podivně vyhlížející černovlasý muž, jehož delší neostříhané a neudržované vlasy nesoucí známky mastnoty mu padaly na záda. Licousy po stranách tváře byly orosené potem stejně jako jeho zvrásněné čelo. Mladá tvář byla poznamenána několika jizvami, ranami a vytřeštěným nepříčetným pohledem.

  Měl na sobě volnou košili s volánky a na nepohodlné tvrdé posteli se zmítal pod pažemi statných mužů v bílých pláštích, v jejichž čele stál postarší muž v saku a s hodinkami visícími z kapes za zlatý řetízek. Zamračeně skrz hustý knír a obočí pozoroval jeho chování a zmateně si prohraboval prošedivělé vlasy.

,, Odkud sem přišel?" Otočil se na silnější dámu po jeho levici, která podle prostého oblečení a ustaraného chování o prostředí pokoje, nemohla být ničím jiným než majitelkou této malé stísněné hospůdky.

,, Dotrmácel se teprve před pár hodinami, ale věřte mi, ještě když mi stál na prahu a žádal mě o nocleh, působil úplně normálně. Myslíte, že je něčím posedlý?" Vyptávala se bázlivě s jistým zadrháváním v řeči.

,, Posedlý? Ne, podle mě bude potřebovat jenom nějakou ozdravnou léčbu, pokud se nám ho tedy podaří uklidnit." Zamručel nevrle, protože se chýlilo k půlnoci a únava se na něm již ukrutně podepisovala. Mžoural do přítmí a hlasitý nepříjemný křik vyluzující ústa zmučeného pacienta ho popouzel ještě víc.

 ,, Aaaarh!!!!" Zavřeštěl neznámý a s vykuleným pohledem proti nim nečekaně vystartoval a sekl po jednom ze svalnatých mužů svou poškrábanou obvázanou levačkou.

   Dlouhé zažloutlé nehty mu zavadily nepříjemně o tvář a způsobily dotyčnému nepěkné rýhy na obličeji. Ozvala se rána a šílenec byl zase zpátky násilím zatlačen do postele, nicméně jeho řeči a křik neustaly.

,, Pomozte mi, pomozte!" Šeptal celý bez sebe, přičemž mu kapičky potu stékaly po obličeji. ,, Jsou všude! Úplně všude!" Halekal zběsile a pověsil se na doktora, chytil ho za límec a sápal se po něm.

,, Sundejte toho blázna ze mě!!" Stěžoval si okamžitě znechuceně a odtahoval ho od sebe, jeho dech byl totiž nesnesitelný. Ještě dlouhou hodinu mezi sebou zápasili, dokud se za nimi neozvalo zavrzání dveří a nezazněly něčí kroky. Všichni ztichli a zarazili se, dokonce i ten poblázněný mladík se náhle uklidnil. Zůstal sedět v peřinách a s těkavým pohledem zíral na příchozí. 

  Hospodyně se uctivě vzdálila a nenacházela slov uvítání, protože ten kdo vešel, nebyl jen tak někým.

  Spadal do nejvyšších vrstev a byl vůbec zázrak, že se někdo takový odhodlal vydat do těchto zapomenutých končin. Jisté ale bylo, že ne bezdůvodně.

  Překvapivý návštěvník byl zahalen do dlouhého tmavofialového pláště pokrývající notný prostor za ním. Obličej měl bezpečně zahalený do hluboké kápě. I skrze takové šero, které vznikalo díky svíčkám a nedostatku světla, šlo rozpoznat, že se nejednalo o muže. 

  Ladné obrysy postavy s jemnějšími rysy a čouhající krajky starorůžových šatů se prostě nedaly přehlédnout. Červené jasně natřené rty se zpod stínu kápi do široka roztáhly a do ticha proniklo krátké a roztomilé: 

,, Hihi!"

,, Umh! Madam! Madam!" Vyloudilo se uspěchaně a nervózně postupně z úst všech přítomných, kromě nemocného, který na ženu o něco málo starší než byl on, zíral s nevídanou úctou.  Dokonce když odhalila své dlouhé neskutečně světlé blonďaté vlasy skoro působící jako samotný sníh tam venku, snad i úžas se skvěl v jeho zmučeném výrazu.

,, Lituji, jestli Vás ruším při práci pánové, ale mohla bych snad přispět s trochou svých znalostí?" Vklouzla mezi ně s cvrlikajícím úsměvem a prohlédla si jejich řádící problém.

,, Znáte jeho jméno?" Zeptala se a nepatrně se ohlédla, nikdo však neodpověděl...dokud...

,, Faust...." Pronesl tiše s mírnou zmateností v hlase bledý mladík zahleděný jejím směrem.

,, Faust?" Pousmála se na něj znovu a uchopila jeho obličej do svých hebkých ale zároveň děsivě studených rukou, až se Faust otřásl a škubnul hlavou: ,, Jak nádherné jméno. Jak ses sem dostal?"

,, Já...nepamatuji si to, moje mysl je zastřená mlhou..." Odůvodnil svou přítomnost vyčerpaně. Skoro si však byl jistý, že mluví jako zhypnotizován - ještě před chvílí nebyl rozumného jednání.

  Nenechala mu ale čas na přemýšlení.

  Špičkou ukazováčku se dotkla jeho vlhkého horkého čela a přivřela oči, její půvabný obličej najednou vypadal, jakoby nad jeho prokletím hluboce tesknila.

,, Celé tvé tělo je jako v mlze, jsi zajatcem ve své vlastní duši...Na to není žádný lék, jen ohavný pobyt v kobkách nemocnic." Odmlčela se a pak opět pomalu hovořila: ,, Chceš se od tohoto zajetí odprostit?"

Nemusel nad tím dvakrát přemýšlet, a ačkoli jeho odpověď byla proti jeho zmatené a ztracené vůli, pomalu pokýval hlavou a vyhrkl dychtivě: ,, Ano chci!"

,, Pak bych tedy chtěla požádat ctihodné pány lékaře i milou hostitelku, aby opustili tuto místnost." Nemusela to říkat dvakrát, skupinka se okamžitě vydala ven ze dveří. Jen doktor na ně ještě naposled pohlédl a pak za sebou prásknul dveřmi.

,, Tvoje duše bude volná, nespoutaná, divoká, ale přesto krotká." Hladila ho po vlasech a začala drbat za ušima.

  ,, Svou věrnost nebudeš dávat příliš najevo, ale odteď si budeš na věky pamatovat, kdo zachránil tvůj zdravý rozum."

  Pustila se ho a nechala ho unaveně padnout do postele, během několika minut zavřel oči a hluboce usnul, zatímco ona svižným krokem vyšla z místnosti. ,,  Postarejte se mu o oblečení, o jídlo a pití a tohle mu dejte."  Poručila a vtiskla jim do rukou jeden měšec - pro ně - a druhý, který měl být určený pro něj.