,, Jaképak aha!" Zasmál se hlasitě Faust a tázavě na ni pohlédl, když se začala sbírat se zmateným výrazem na nohy. ,, Pravda pravdoucí to je! Hmh...a kampak jdete, mladá slečno?"
,, Musím zpátky do školy, s Mistrem Pierrem jsem sice skončila dříve, ale čeká mě nákres další mandaly. Mám z toho velké obavy." Odpověděla Ofelie s povzdechem a zakrýt pochybnosti o sobě samé se jí však příliš nedařilo, čehož si okamžitě pohotový hrabě povšimnulm, protože nejistě těkala očima z místa na místo.
,, Proč obavy? Nebylo právě kvůli mandalám určeno, že jsi nadaná dívenka?" Optal se a na chvíli si sundal cylindr, aby si prohrábnul své černé vlasy.
,, Ano, ale spíš se obávám, že za mě hrála náhoda pane. Myslím si, že to ve skutečnosti vlastně neumím a někde se stala chyba. Možná mě obdivujete neprávem." Odvětila nejistá tím, jestli mu toto vůbec může říct, aby neshledal jakési podezření na její osobu, že by snad nějak podváděla.
,, Jestli je to tak či onak, je to jedno. Kouzlo si nevybírá jen tak někoho a rozhodně by se nad tvou dlaní nevzneslo děvče, kdyby nesouhlasilo s vaším nadáním. Mandaly jsou jen obyčejné příklady...avšak ani se nedají pořádně naučit! Je tedy skoro dobře, že jsi to jen tak hádala. Mandala je zákeřná věc, stejně jako celá problematika magie." Ujišťoval ji a doupravoval si černou ofinu, která mu neposedně poletovala po čele zmítaná malým vánkem.
,, Takže...mě ničím nenařknete, pane?" Pozvedla obočí překvapeně a začínala o Faustovi opravdu uvažovat jako o nezvyklém cizinci a šlechtici v tak přísném světě jako byl ten jejich. Jeho chování bylo až příliš slušné i kdyby promlouval na dámu modré krve, natož na Ofelii!
,, A proč bych měl? Spíš ti popřeji štěstí, slečinko. Hodně zdaru a pořádně se soustřeď, soustředění tě přivede ke správné odpovědi. Nuže, mám i nějakou práci já... Sbohem slečinko!" Máchl cylindrem na rozloučení a poté si ho znovu posadil na hlavu. Rázným krokem vyrazil od dřevěnného mola jinou ulicí, odbočující pryč od přístavů a tržišť směřující kamsi do nejzazších koutů Rossesie.
,, To už je po druhé, co jsem ho potkala. Hmm a ta jeho pohádka o tom, co tady dělá je dost zvláštní. Přece musel vědět, proč sem jede už předtím, nebo se tu skutečně objevil jen tak a až pak zjistil svůj cíl?" Zamračila se za ním Ofelie přes rameno, jakmile se od něj obrátila a namířila si to hlavní třídou vedoucí přes promenádu oklikou kolem velké kašny znázorňujícího poseidona až k zadnímu vchodu univerzity.
,, Kdybych tak měla čas se zabývat právě touhle věcí, ale teď mám hlavu plnou těch proklatých mandal!" Postěžovala si pro sebe a namátkou sáhla rukou ke svému boku, nepatrně se zohnula a chtěla pohladit hladkou srst černého kocoura Hraběte, o němž si myslela, že jí celou dobu následuje. Ale opak byl pravdou, nenásledoval.
Svraštila obočí a rychlými pohyby se začala rozhlížet po bočních ulicích, střechách a rozích krčících se pod okapem.
,, Hrabě?! Hrabě?" Volala a v prvních chvílích, měla silné nutkání vydat se ho hledat, v zápětí však usoudila, že taková myšlenka je zcela zbytečná. Toulat se bylo přece kocouří přirozeností, musela se tedy smířit tím, že své myšlenky bude muset i nadále sdílet sama se sebou samotnou. Musí si přece nějak poradit s onou zlomyslnou překážkou, a jak jí právě poradil hrabě Faust Diesemberg, důležité bylo soustředit se!
Svěsila ramena, upravila si neposedný lem pláštíku, urovnala klobouk na hlavě a pokračovala v cestě, ačkoli ji v hloubi duše mrzelo, že její jediný přítel nebude hlídat, jako předtím, její počínání.
Netrvalo dlouho a úzká cestička, kterou odbočila z promenády a kličkovala mezi domy se brzo zapustila do trávníku a mezi nesedícími různě tvarovanými šedými kameny se proplétali malé výhonky menších popínavých rostlin, zakončila u zadního vchodu univerzity kde na ni už netrpělivě čekal Mistr Sirithus.
Postával s nosem povýšeně vypnutým k nebi, koutkem oka významně zahlídal na hodinky, kterými kontroloval každého opožděného žáka, byť šlo pouze o desetiny minut.
,, Nepřekvapilo by mě, slečno Ofelie, kdyby jste se zdržela ještě déle. Alespoň bych konečně mohl vznésti námitku, že vám jsou doučovací lekce lhostejné...ale vy jste... ", spolknul rozhořčení ze svého zmařeného plánu. ,, ...přišla v ten pravý čas." cedil skrz zuby orámované uzkými bledými rty, které křivil do nuceného úsměvu.
,, Mandala vás čeká. A mohu vám prozradit, že je opravdu těžká. Ten kdo nezná pokročilejší základy Lícenské magie, nemá byť sebemenší naději na úspěch." Ustoupil s úštěpačnou poznámkou stranou a nechal ji beze slova vejít na nádvoří k hlavním dřevěným vratům. Bohatě zdobená vrata elegantně doplňovala kamenné zdi starší části budovy v gotickém slohu.
Mistr se za nervózní dívenkou okamžitě vydal, jen naposledy věnoval nervózní pohled za svá záda a pak s polknutím, tak aby jej Ofelie nezaslechla, vystoupil za ní a svým temným stínem jí zahalil, jako ochranným pláštěm.
Ozvalo se zavrzání vrat a oba zmizeli přicházející bouři ze zlověstných očí.
Uběhlo sotva pár minut a Ofelie při psaní na pergamenu, kde byla vykreslena obzvláště složitá mandala s šesti přirozenými symboly - tedy těmi původními - a osmi prázdnými položkami, které zbývalo doplnit, spustil se déšť se silným vichrem v patách a ozval se ohlušující hrom. Nebe proklál dlouhatánský klikatý blesk a zář z něj osvítila menší blížící se tmavý stín připomínající siluetu nějakého ptáka. Bylo však divné, že jiná hejna ptáků se raději zdržovala dál od mraků...
- TO BE CONTINUED...
