Kočičí Princ - Drop of Milk 6

Ofelie úplně ztuhla, nezmohla se na jediný pohyb, jen s vykulenýma očima sledovala počínání toho zmoženého muže.
  Hlasitě kašlal a prsty jí zarýval do pravého ramene, u úst si neustále držel bílý nyní už strašidelně narudlý kapesník, do kterého přibývaly další krvavé fleky.
,, Omlouvám se, že Vás obtěžuji, mladý chlapče." Zachrchlal sípavým hlasem a stále k ní nevzhlédl. ,, Potřebuji jen krátkou oporu. To víte ta zatracená magie." Řekl tlumeným hlasem skrze zmuchlanou látku krajkami olemovanou látku.
,, N..Nic se neděje pane." Vyklouzlo z ní rychle ustrašeným tichým hláskem, vůbec nevěděla co si má v takové situaci počít. Neznala slovní obraty vyšší společnosti, neuměla se mezi nimi chovat, neznala pravidla té správné etikety a neuměla odhánět nějakým elegantním způsobem nežádoucí pozornost. Kdyby byla skutečný šlechtic, určitě by se jí nezamlouvalo, že se o ní někdo opírá.
  Dotyčný si ale její neschopnosti a podivného vystupování zjevně nevšiml a stále se o ni opíral, pokoušel se polykat nežádoucí krev v ústech, aby ji neplival na všechny strany, ale příliš se mu to nedařilo.
  Ústa masky se začala barvit do tmavě rudé a muž se začal pomalu dusit, klopýtl od ní a chytil se za krk.
  Hlasitý kašel později přerušil i tu nejhlasitější muziku znějící z promenády a všichni přítomní se podívali tázavě tím směrem.
 Tohle bylo pro roztlučené srdíčko Ofelie příliš, hlasitě polkla, a když se chtěla obrátit a zmizet, nedovolilo jí to naléhavě alarmující svědomí. Nechtěla jen tak přihlížet agónii a možné smrti tohoto vysoce postaveného muže ale zároveň jeho zdravotní stav nebyla schopna pochopit.
,, Magie?" Říkala si pro sebe s bázlivou tázavostí a nedokázala si připustit, že by za něco takového mohla magie, ne ne , to nebyla pravda určitě se zmýlil.
   Raději k němu ale přiskočila, aby uchovala svou iluzi důležitosti ve společnosti a pokoušela se jeho kašel nějakým způsobem zastavit.
  Když už se muži podlamovali kolena a všichni kolem hrůzou omdlévali - zvláště dámy - a páni s hrůzou přihlíželi s jen mužovým oslovením na rtech: ,, Sire Skalfarde!"
  Jenže Sir je už dávno neslyšel, v bezvědomí ležel bezmocné Ofelii v náručí a hruď se mu ještě párkrát otřásala kašlem, bylo jasné, že nastával jeho konec.
  Svírala ho pevně, a ačkoli jej neznala, oči jí pod maskou vlhly, v rukou jí umíral jakýsi Sir Skalfard a ona nebyla schopna tomu zabránit.
  Už začala propadat beznaději, když mu sundala masku a do úst nalévala džbán s vodou, který našla stojící opodál u občerstvení, a zjevně to nemělo žádný účinek.
  Ale jakmile kašel ustal, hrudník se už ani nepohnul, najednou se ozvalo prudké vydechnutí lapající po dechu a Sir prudce otevřel oči, spolu s kapkami vody a krve vychrchlal jakýsi neidentifikovatelný zakrvácený chuchvalec a prudce se posadil. Chytil se překvapeně za ústa a další krev už nevyšla, šlehl pohledem zvědavě po džbánu s vodou a poté po svém zachránci.
,, Mladý muži, vy jste mne uzdravil! Ale obyčejná voda....musíte mít neuvěřitelnou...počkat!" Zarazil se hned ve chvalořečení a zabodl do mladíka - tedy do naší Ofelie - své uhrančivé podezíravé oči.
,, Vy nevládnete žádnou magií!" Sykl znechuceně a rychle se sbíral na nohy, aby na ni ukázal svým špičatým ukazováčkem, hlasitě se rozkřičel na celé kolo: ,, Co tu dělá hloupý student z univerzity?! Tenhle festival je jen pro mágy a vy ním nejste!" Vyštěkl a jal se popadnout ji za lem límce. Ofelie vykřikla a pokusila se mu vytrhnout, na místo toho mu ale pod prsty vklouzl její obličej a on ji s prudkým trhnutím odtáhnul.
,, Ha! Jak jsem říkal! Obyčejná prostá holka, co dokonce vypadá jako malý chlapec! Jak nestydaté! Měla byste nosit alespoň otrhané dívčí šaty!" Stěžoval si na její výchovu a hodlal ji přitáhnout za ucho k sobě a přísně ji vyhubovat.
  Jenže než se k tomu odhodlal, cestu k ní mu zastoupil jakýsi vysoký muž v černém fraku, s černým motýlkem uvázaným u límečku bílé košile a s cylindrem zaraženým do čela, odkud vylézaly prameny černých podlouhlých vlasů stažených do elegantního culíku a s úhledně upravenými kotletami na mladé tváři.
,, Je to moje služebná a moje drahá společnice, chtěl jsem, aby se trošku porozhlédla po tomto tržišti pane, a jediné právo na potrestání mám já." Ozval se jeho hluboký ale i jemně znějící hlas mladíka s odhodlaným výrazem ve tváři se vší ctí oponující Siru Skalfardovi, který se tváři jako nějaké kyselé ovoce.
,, A pokud vím, právě vám zachránila život před jistou smrtí." Připomněl mu a s mírným potěšeným úsměvem, sledoval jeho pobledlou náhle zamlklou tvář. Ještě chvíli trvalo, než se Sir Skalfard uvolil k nějakému slovu.
,, A vy jste kdo pane? Že si semnou troufáte takto mluvit?!" V jeho obličeji se dalo poznat, že příchozímu absolutně nevěří, hlavně když ho nikdo z nich neviděl přijít.
,, Jsem..." Hrdě se zatvářil, vysekl mu hlubokou poklonu, přičemž sňal z hlavy cylindr, kterým kolem sebe máchl a zastavil ho po svém boku: ,, Hrabě Faust Diesemberg! K vašim službám Sire!" Z galantností a ctností, vycházející z pouhého představení se mnohým dámám v okolí opět zatočila hlava a s výdechy padaly svému doprovodu do náručí.
,, Hr-Hrabě Faust Diesemberg?!" Vypískl skoro a musel mu taktéž vyseknout hlubokou zahanbenou poklonu.
,, Omlouvám se za svůj výstup pane! Stydím se za to a mrzí mne to.." Poté se obrátil na zmatenou zaraženou Ofelii stojící ve stínu hraběte a skrze semknuté rty procedil: ,, Převelice vám děkuji za záchranu, máte...zvláštní talent." Poznamenal a poté se co nejrychleji vydal kolem stánků pryč.

- TO BE CONTINUED...

Kočičí Princ - Drop of Milk 5

Prodírala se opatrně kolem stánků. Vyhýbala se bystrým zrakům bavící se společnosti. Nechtěla se prozradit díky svému sporému otrhanému šatstvu, prozrazující, že do této vrstvy rozhodně nepatří a potrestána být nechtěla. Také se obávala možného označení za zlodějinu, kdyby se náhodou ospalý obchodník probral natolik a poznal, že mu jedna z masek schází.
  Proto se držela u stěn a spoléhala na stíny. Přitom si skoro vůbec nevšímala, že ji kocour věrně následuje, ačkoli si klestil cesty poněkud, pro člověka riskantním terénem - vysokými kluzkými střechami.

  Nevšímala si ho, protože byla lapena úchvatností této majestátní scény, která se před ní odehrávala.
  Tolik rozličných masek, barev, do vzduchu vylétaly jiskry ohňostroje, sem tam se mezi překrásnými vějíři zalesklo i několik prskavek nebo velkých lízátek, v ručkách půvabných bohatých dětí.
  Nemohla dělat nic jiného, než zírat a tiše závidět...i když jí prosté obyvatelstvo hrubým chováním naznačovalo, že jsou šlechtici pouhou zlobou pro tento svět, ona se k těmto hanám na aristokraty nemohla přidávat.
  Byla fascinována jejich společenskými způsoby, ačkoli některé považovala za přízemní, hloupé ba dokonce směšné. To ale pořád neměnilo nic na tom, že si mohli užívat tohoto bezproblémového života, bez zbytečných překážek, které neustále zažívala. Musela se nad tím až vesele nepatrně strojeně pousmát, opírala se ramenem o zakulacenou stěnu a měla ruce složené na prsou, tak ráda by k nim patřila.

Z uvažování nad tím, co " kdyby", ji vytrhl postranní hlouček dvou mužů a třech žen, nedaleko ní, který se s halasným smíchem o něčem zrovna bavil, nevěnovali jí sice pražádnou pozornost, ale byla u nich příliš blízko a pohnout jinam se nemohla. Nezbývalo nic jiného, než být zticha a nedobrovolně poslouchat jejich rozhovor, což bylo značně nepříjemné a neslušné vůči vyšší vrstvě, natož vůbec k lidem celkově.

,, Slyšela jsem, že Havran zase někoho chytil!" Zasmál se mladý ženský hlas skrytý pod stříbrnou lesklou škraboškou s pery po stranách a s dlouhými vlnitými tmavými vlasy spadajícími až k zavazování překrásného krajkovaného rudého korzetu.
,, Havran? O kom to mluvíte dámy?"
  Ohlédl se na ně muž ve složitém několika vrstveném plášti s nabíranými rukávy, zahalujícím i jeho vyboulené pozlacené kalhoty, na hlavě mu vládl trojboký klobouk se zlatým perem a díval se na ně uhrančivýma očima skrz bělostnou masku, jejíž jedna část tváře byla posázena blyštivými diamanty.
  ,, Ale jděte!" Mávla pobaveně druhá dáma, která se pod množstvím krajek, průsvitných látek a pod skvostnou červeno-černou strakatou maskou doslova ztrácela. ,, Neříkejte mi, že neznáte Havrana!"
,, Lituji slečno, ale o takovém...JMÉNU," odmlčel se a nechal vyplynout pyšně svůj důraz na podivnost oslovení dotyčného, o němž se právě bavili. ,, Jsem jaktěživ neslyšel, jsem až z dalekého Liberisu, tam máme své záhadné muže činů." Zakončil se znechuceným tónem a musel si přiložit bělostný kapesník k pootevřeným ústům své masky, hlasitě do něj zakašlal, až to nepěkně znělo.

Tichá ani nedutající Ofelie se nad jeho nezvykle nezdravým kašlem nepatrně zamračila, ale stále se přidržovala na stejném místě, nohy měla v punčochách sražené k sobě, tak aby se jí netřepala kolena a ruce měla přiražené k tělu, zády se lepila na zeď, jak nejvíce mohla. Jejich rozhovor nerušeně pokračoval.

,, Havran...taktéž Baron Havran je úchvatný a hlavně ten pravý muž činů! Slyšela jsem, že vykonává nejlepší práci pro Konsilium! Jeho schopnosti jsou kolosální!! Navíc se okolo něj povídá tolik překrásných věcí!" Nechala se unést tmavovlasá žena a pod maskou zamrkala svýma velkýma hnědýma očima.
,, Ale také i plno nepěkných věcí slečno." Ozvala se třetí žena v méně složitém kostýmu, měla na sobě jen bílý lesknoucí se plášť s kápí, zpod níž zářila nafialovělá nepříliš zdobená maska. ,, Říká se o něm tolik špatných věcí, že já být vámi dámo, dám od něj ruce pryč!"
  Ohnala se odmítavě vějířem a poté se vydala se svým mlčenlivým společníkem, druhým mužem, který měl podobně laděný kostým, jako jeho žena, k fontáně, aby si dali krátký tanec mezi ostatními páry.
 Zanechali tak pokašlávajícího muže a dvě dívky za sebou, s Ofelii nedaleko, která víc a víc propadala nervozitě.
  I zbylí hlouček se pomalu začal rozpadat a hrozilo, že jedna z odcházejících dívek si jí co nevidět všimne a určitě osočí ze špehování, ale co by bylo mnohem horší, kdyby zjistili kým je! Trest by okamžitě ze zbičování stoupl na něco mnohem bolestivějšího. Ale obezřetnější patrně nebyla, neustále zahloubaně přemýšlela nad těmi věcmi, o nichž se skupinka bavila.
,, Co je Konsilium? A kdo je Havran? Nikdy jsem o nich neslyšela." Na chvíli od dění spustila svůj pohled a zadívala se nad sebe, na střechu, kde u komína seděl kocour, který se opět tvářil, jakoby se ho nic z toho netýkalo.
  Samozřejmě, že malé dívence nemohl poskytnout ani jednu malou odpověď, tedy....jednu věc ji poskytnul. Tiše zasyčel, vztekle se nahrbil a srst na hřbetu zpozorněla, přesně ve chvíli, kdy se dívčina drobného ramene dotkl onen pokašlávající a dusící se šlechtic!

- TO BE CONTINUED...

Kočičí Princ - Drop of Milk 4

Vzbudilo ji hlasité bušení hole s kovovým koncem, narážejícím přísně do parketové podlahy z velice tmavého dřeva. Trhnula sebou a protřela si unaveně oči, ani nevnímala pohoršené upomínky na její chování z úst jejího mistra.
  Nikdo se na ni neohlížel, jak bylo ve společnosti obvyklé, tohle byly stejně jenom otrhané děti, stejné jako byla ona a doléhala na ně ta samá únava jako právě teď na ni.
,, Slečno Ofelie! Vzhledem k vašim výsledkům, musím konstatovat, že si nemůžete dovolit poléhávání na lavici!" Káral ji vysoký muž s blonďatými vlasy svázanými černou stuhou, výraznýma zelenýma autoritativníma očima a ostře řezanou tváří. Na sobě měl dlouhý kabát vínově červené barvy s několika sponami na zádech a podél knoflíků, byl to tradiční oděv všech vyučujících a po jeho ruce samozřejmě nesměla chybět hole, která rozhodně nesloužila k opoře.
,, Omlouvám se Mistře." Zamumlala pokorně a znovu se v lavici narovnala, tiše zamručela a zamračila se. Mistr byl jako většina z vyšších vrstev, a proto nikdo z takovýchto lidí necítil soucit k prostým dětem, vstávajícím s prvním náznakem rozednění, zkrátka...nikdo je nešetřil.
,, Ne, pouze omluva mi nestačí!" Práskl holí o stůl a pyšnými kroky v bělostných punčochách a černých střevících kráčel po dřevěných schůdcích až k ní. ,, Uděluji ti trest, abys pochopila, že spát během výkladu je neslušné!"
  Svraštil své úzké světlé obočí a orlí nos pozvedl hrdě do výše, uchopil ji v bílé rukavici za zápěstí a pod ruku ji nekompromisně vsunul papír s dalším teoretickým výpočtem: ,, Tohle vypočítáš do konce hodiny! A jestli tam budeš mít chybu, budeš to zkoušet tak dlouho, dokud neuspěješ!"
 Ofelia věděla, že odporovat mistrovi je zbytečné, ale přece jenom se neubránila drzému výrazu při pohledu na jeho opudrované narůžovělé tváře.
  Povzdechla si, sklopila hlavu k příkladu, ale ještě svého Mistra zastihla, než se k ní obrátil zády úplně:
,, Ale...Pane...tohle jsme se ještě neučili!" Namítla skoro úzkostlivě a zoufale.
,, No tak se alespoň pokusíš být napřed ty nevzdělanče! A vy ostatní! Pokračujte ve svém zápisu nebo vás čeká stejný trest!" Okřikl menší šepotání ve třídě a vrátil se na své místo ke katedře, přitom je všechny bedlivě pozoroval, přičemž se častokrát zastavil na bezradně se tvářící Ofelii.

Seděla tam dlouho, už celé odpoledne, její bezradnost neměla koncí a navíc byla nervózní ze samoty, jediným přítomným byl stále trpělivě čekající Mistr, který si však stejně čas od času neodpustil nějakou tu nepříjemnou poznámku: ,, Tak copak? Zřejmě tu budeš muset sedět do zítřka. Vy otrhanci, nemáte na nic mozek." Poklepal si přitom s výsměšným úšklebkem na spánky. ,, Upřímně nechápu, proč vás my aristokrati vůbec financujeme. Ach ano, jen díky několika vlivným slovům Ofelie, se můžete alespoň trochu vzdálit od prostých lidí...Jen díky vlivným slovům!" Zopakoval důrazně, přičemž se nahnul blíž ke stolu, jakoby jí chtěl zahnat do úzkých ještě víc.
,, Já vím Mistře a neskonale si toho vážím." Zašeptala spíš pro sebe než pro něj, navíc....vděčnost prostého obyvatelstva byla knížatům a baronům lhostejná.
,, Ah!" Utřela si čelo zapocené od neustálého soustředění a zírala bez přestání na nažloutlý pergamen s nákresem kruhu, v němž bylo po stranách několik znaků, které ještě neznala.
 ,, Jsem ten nejsvědomitější žák, ale i přesto mě za jednou jedinou malou chybu bude takhle trestat. Ti namyšlení šlechticové!" Zaklela si pro sebe snad poprvé v životě a přitom jí něco napadlo.
  Nejistě sáhla po bílém peru namočeném v inkoustu a seřezanou špičkou se odvážila nakreslit první čáru písmena, které jak si myslela, mělo patřit vedle oblého znaku skládajícího se s menšího oblouku a dvou teček pod ním.
  ,, Už abych byla venku!" Pokračovala ve svých tichých nevyslyšených stížnostech a obrátila hlavu směrem k naoranžovělému světlu vycházejícího za podlouhlou školní budovou, uzavírající školní nádvoří za oknem.
,, Ofelie!!" Ozvalo se další okřiknutí a prásknutí holí o zem.
,, Ano, ano Mistře, plně se na to soustředím!" Pokoušela se obhájit a zase upřela zrak na pergamen, ve skutečnosti už byla v koncích, dokončila rovnou čáru na konci zohnutou směrem dolů, kterou přetínala svisle další nicméně už klikatá čára, koutkem oka ale stále pozorovala nádherný západ slunce, když v tom jí do zorného pole skočil nějaký rozmazaný malinký černý stín, sedící na otřískaném starém parapetu.
  Ty velké modrošedé oči okamžitě poznala, rozzářila se jí tvář a beze slov pohnula rty, aby naznačila svému malému roztřepenému příteli pozdrav. Kocour se ale akorát protáhl a znovu se posadil, naklonil hlavu na stranu, jakoby si prohlížel její práci.
,, No jo, ty prašivče. Ty jsi tam venku a můžeš si pobíhat, kde chceš, ale já tu musím sedět a počítat tyhle nesmysly!" Zavrčela podrážděně a opět přejela perem po pergamenu, poté vzhlédla ke katedře a nevěřila vlastním očím.
  Mistr hluboce spal a chrápal, což u něj bylo nezvyklé, jak se o něm tradovalo, kvůli opravám testů byl schopen vydržet až do té nejhlubší noci. Že by jen tak usnul při hlídání jejího trestu se jí nechtělo věřit, nicméně práci měla hotovou...tedy...nejspíš.
  Pokrčila rameny, vstala a tichými krůčky se ocitla u jeho stolu, natáhla se ke kraji a jen tak tak na vyvýšenou plochu dosáhla, vsunula svou práci Mistrovi pod ruce a pak co nejrychleji a nejmazaněji vyběhla ze třídy. Byl to zvláštní okamžik, připadala si jako plíživec, což zrovna dělala...plížila se. Plížila se po vyzdobených spletitých chodbách než našla východ, cestou k němu se ale musela vyhnout několika dalším Mistrům, kteří spolu v hloučku komunikovali.
  Proklouzla však snadno, díky svému malému vzrůstu, natáhla se na špičkách a sevřela pozlacenou růžemi zdobenou kliku prosklených dveří, otevřela je a vyběhla přes školní nádvoří, prošla pod šedým kamenným obloukem a ocitla se s hlubokým úlevným výdechem v jedné z úzkých uliček, neváhala ani vteřinu a vyrazila domů.
  Pokračovala by v rychlé chůzi i nadále, kdyby za sebou však neuslyšela tiché cupitání. Prudce se otočila ve strachu, jestli na ni náhodou Mistr neušil past a teď ji nasupeně sleduje, nicméně, místo vysoké útlé postavy osoby, tam opět seděl onen kocour.
,, Máš hlad? Ale já už žádné mléko nemám, běž domů. Další mléko bude až v pondělí, ulov si nějakou myš! Copak nejsi kočka?" Povytáhla obočí a otočila se k němu celým tělem, přidřepla si a nastavila dlaň, okamžitě do ní mazlivě vrazil hlavou a studeným čumákem jí zastudil mezi prsty.
,, No jo, zase ta tvoje přítulnost. Vážně jsem nečekala, že kočky budou tak společenské. Ta většina u mého domu se povětšinou drží zpátky."
  Vzala ho do náručí a posadila si ho na rameno, ve školní ušmudlané a onošené uniformě vypadala jako čarodějnice z pohádek: Malý čepec s dlouhým otrhaným pávím perem a přichycenou dlouhou stuhou visící až dolů s potrhaným pláštíkem přehozeným přes rameno, skrývající našedivělou košili s volánky a úzké chlapecké černé kalhoty s punčochami a střevíci. No dobře, úplně jako čarodějnice nevypadala, neměla špičatý klobouk ani koště, ale ona si ráda představovala jiné světy, i přesto, že zde vládla velice mocná energie...magie. Kocour hlasitě zavrněl, bílými vousky se otřel o její tvář a ocas jí složil okolo krku, pohlédl směrem ke škole a pak skoro káravě na ni.
,, No tak, odejít jsem musela. Jinak bych šla spát až s rozedněním! Nemáš ponětí, co mi Mistr dal za ..."úkol"!" Obhajovala se před ním, jakoby to byl její nejlepší přítel...kterého znala však neuvěřitelně krátce. Prohlížela si vzdálenou majestátní budovu výuční univerzity a na chvíli se pozastavila nad zašlou krásou její architektury.  U každého většího podlouhlého okna, které symbolizovalo polohu kabinetu, byl miniaturní kulatý balkonek s pozlaceným zábradlím s balustrádou.
  Okna byla vyzdobena smaragdovou a modrou mozaikou znázorňující určité znaky ze zaklínadel a omítka zářila lehce narůžovělou barvou, nyní však zanesenou několika sazemi.
  Střechy byly kopulovité a prosklené, pod takovými místy se většinou nacházely knihovny a prosklené střechy sloužili jako hlavní zdroj světla, aby se nemuselo plýtvat s elektřinou. Skoro jí až začalo mrzet, že tak podle utekla a porušila svoje slušné způsoby, o nichž však měl její Mistr značné pochyby. Zavrtěla hlavou a podrbala kocourka za ušima.
,, Ty jsi mi ale ďáblík, co jsi tam vůbec dělal?" Odpovědí jí však bylo jen tiché mňouknutí.
,, No tak fajn, seženu ti něco k snědku, protože jsi nejspíš zapříčinil usnutí Mistra. Hehe, to by byla vážně sranda. Určitě jsi kouzelná kočka." Zasmála se pobaveně a vyrazila do širších uliček, směrem k trhu, ačkoli věděla co tím riskuje, nicméně doufala, že uniforma univerzity jí zajistí alespoň trošku bezpečí. I tak však nemizel pocit nejistoty, u tržiště pro vyšší vrstvu byla poprvé, procházela širokou ulicí s mramorovým dlážděním, které se lesklo i v té nejhlubší noci a odráželo obraz všech návštěvníků. Okolo byly vysoké černé lucerny pohupující se na kovových sloupech znázorňující šlahouny nějakých popínavých rostlin, ještě ale nebyly v plné záři, slunce stále ještě bdělo na obloze.
,, Tyhle ulice ještě zůstaly krásné." Špitla směrem ke svému malému příteli: ,, Kdysi to takhle bylo krásné všude, ale jednoho dne to prostě zmizelo...Víš? Nikdo neví proč, a co se stalo, ale jedno je jisté...měla v tom prsty jak jinak magie."
  Zamračila se nepatrně a rozešla se po zatím klidné a tiché ulici dál, ale už z dálky slyšela hlasy bujarého tržiště, které bylo v plném proudu, navíc se zdálo, že na náměstí u slonovinové fontány právě propuká nějaký festival bohatýrů, pochopitelně o takových akcích prostí lidé ani nesměli vědět. Natož se tam vyskytnout, i přestože vstup na tržiště zakázán nebyl.  Brzy se vymotala z postraní i tak velice a překvapivě prostorné uličky, lemované řadou honosných potemnělých domů - všichni se nejspíš už dávno procházeli po promenádě a užívali si příjemné houslové hudby, rozléhající se po širokém okolí.
  Pozdě si malá Ofelie uvědomila, že se ocitla ve špatnou dobu na špatném místě, stánky sice zářili leskem činného prodeje, ale jenom ty, které byly plné sladkostí, slaných pochoutek, prskavek, ohňostrojů a hlavně nádherných zdobených masek.
  Ofelia vykoukla zpoza rohu, div že nespadla do prvního úzkého kanálu, který vedl podél uličky z druhé strany.
  Vydechla úžasem, když jí do očí spadl třpyt prvního ohňostroje, co jí ale uchvátilo nejvíc, byl pohled na kupícící se smetánku v nádherných šatech a ještě krásnějších maskách.
  Jako slepé, nebo jen troufalé dítě se vrhla k prvnímu stánku, skryla se do stínu jedné z křiklavě rudých markíz a natáhla ruku ke spadené bílé škrabošce, která jen tak opuštěně ležela pod prohýbajícím se dnem židle, na níž seděl obtloustlý obchodník. Město pomalu zalíval první temný závoj příjemného svěžího večera a ona si v duchu natěšeně říkala: ,, Ty jsi mi kocourku snad přinesl trošku zábavy..." A nasadila si neohroženě masku.


- TO BE CONTINUED....

Kočičí Princ - Drop of Milk 3

Krátce se pousmála, každou z nich pohladila a přivítala, poté se vydala do svého rozpadajícího se domečku, odkud jim z vědra plného mléka nalila do otlučených hliněných misek.
  Každá z nich se na svou misku hned hladově vrhla, kromě jedné černé o mnoho větší kočky s velkýma zářivýma modrošedýma očima.
  Posedávala na pařezu, který tam zbyl po useknutí mohutného stromu, aby vznikl prostor pro další tovární budovu, pozorovala ji upřeně a pohazovala huňatým ocasem.
  Trpělivě čekala, na rozdíl od vyhladovělých oprášených koček, od nichž se lišila vlastně i svou vizáží. Nebyla otrhaná, ani nijak zašpiněná, srst měla heboučkou, lesklou a podlouhlou.
  Ofelia se neubránila dalšímu úsměvu, vzala poslední z misek, co doma schovávala pro sebe na jídlo a nalila do ní zbytky mléka.
  Položila misku na pařez, uctivě se vzdálila, aby ji náhodou nevyplašila a sledovala, jak se nahýbá nad miskou a lačně kmitá hrubým jazýčkem kapky vlahého mléka. Ani se nedivila její žízni v tomhle ještě relativně horkém období a s úzkými uličkami, v nichž se proháněl horký dým z vysokých cihlových komínů, jen přidávalo na už tak hrozné a nepříjemné teplotě.

  Rosesia už byla taková, bylo to sice nevelké městečko, spíše venkovského původu, ale vzhledem k poloze k surovinám jako bylo právě uhlí, bylo ideálním místem pro potřeby průmyslu. Nikdo příliš nevěděl, kromě těch vyvolených a bohatších, co se v těch obrovských kolosálních budovách vlastně vyrábí, jeden starý pán, kterého viděla na ulici žebrat, tvrdil, že prý nějaké součástky. Což by odpovídalo malé rozloze továren v Rosesii, nicméně, co vyráběla v tom případě největší továrna světa ve velkoměstě Senectra? A vůbec, co to jsou součástky?
  Ofelia se zamyšleně podrbala ve svých uhlím ušpiněných kdysi světlých hnědých vlasech a zelenýma očima zrovna zkoumala za hřbetem černé chlupaté kočky jeden ze vzdálených komínů. Ačkoli nežila v dobách údajného vrcholu, sama měla pocit, jakoby se něco neskutečně změnilo. Rychle a náhle, jakoby jen někdo lusknul prsty a všechno staré bylo pryč.
,, Hmm...Možná bych se měla zítra ve škole zeptat Mistra, co si o tom myslí. Ale..pryč s tím. Ještě bych dostala výprask za časté dotazy." Řekla si pro sebe šišlavým hláskem a pohledem se znovu vrátila k tomu vyhladovělému zvířeti:  ,, Ty asi nejsi kočička co? Podle mě jsi kocour, protože jsi větší než ostatní a máš moudřejší pohled."
   Mluvila ke kocourovi a opatrně si přisedla na pařez vedle něj: "Můžu?" Kocour se stejně jako ona uvelebil na kusu mrtvého dřeva a zřejmě mu vůbec nevadila její společnost. Líně se protáhl, nahrbil se až se mu srst naježila a pak jí s vrněním vrazil pod ruku svou hlavu.
 Byl opravdu společenský, ani trochu se jí nebál, hlasitě vrněl, skoro až broukal a nechal se od ní drbat za ušima.
,, Takový bezstarostný život...," řekla si pro sebe a hlazením po hlavě mu sklopila uši. ,, Já musím pořád jen pracovat, ale občas bych se chtěla také jen tak natáhnout na střechu a vyhřívat se. Vy kočky máte opravdu štěstí." Zasmála se tiše a potom vstala a vydala se domů, ačkoli ji kocour zvědavě následoval.
 Zastavila se u dveří a otočila se na něj.
,, Ne, dovnitř nemůžeš... Ráda bych tě tam vzala, ale asi by se ti tam nelíbilo." Odstrkovala ho opatrně nohou, ale naštěstí se kocour posadil na otrhanou rohožku a koukal na ni, potom hlasitě zamňoukal a odběhl, zmizel mezi dalším houfem koček, které ho následovali do vzdáleného úkrytu na střeše sousedního opuštěného domu.

Jen se za nimi dívala a pak otevřela oprýskané kdysi na růžovo natřené dveře a vešla dovnitř, jako obvykle ji přivítal chlad, který v domečku vládl, nemohla si totiž příliš dovolit plýtvat dřevem na oheň a tak topila jen v těch nejtěžších chvílích.
  Na několika místech bylo neskutečně vlhko a vlivem děravé střechy měla v koutech menší kaluže vody - hodně špinavé vody -, opodál měla malou skromnou pec a přes malou místnůstku zase menší cihlový krb pokrytý vrstvou sazí a prachu, její malinká postel se pak tísnila hned u něj a kousek od ní vedly malé točité schody na půdu, kam památně chodila jen na Svátek Zimy.
  Tam nahoře, byla totiž pro ni velice cenná věc.
  Velká truhlice z černého dřeva s pracně vyrytými ornamenty a s několika těžkými již vylomenými zámky a právě za tou krásou se skrývalo několik věcí, o nichž Ofelie nejistě polemizovala, že patří jejím rodičům. Nebyla si však ve skutečnosti jistá ničím, ani si příliš nevzpomínala na tenhle dům, jen v něm měla jakýsi pocit, že se tu cítí jako doma. Možná to byl prostě jen její toužebný pocit, ale na tom nezáleželo. V takovém světě byla ráda za jakékoli přístřeší.

Unaveně se protáhla, svlékla ze sebe svůj hnědý pláštík, položila ho na háček, který byl značně nakřivo zatlouklý vedle rozbitého zrcadla.
  Ve střepech se prohlédla, pohodila vlasy a oprášila si svou béžovou plátěnou košili, potom zahmatala v kapse u potrhaných kalhot a vytáhla pár mincí, co dostala za dnešní šichtu.
 Hrdě se na ně podívala, ačkoli to byla titěrně malá suma, otřela je palcem od prachu a potom je shrábnula ze stolu do malého cestovního kufříku pod stolem, kde už měla ušetřenou menší hromádku stříbrňáků, na níž vévodil jakýsi zašlý amulet s kdysi modravým povrchem.
  Poplácala svoje bohatství a kufřík pořádně zavřela a zamknula malým klíčkem, který nosila na krku. Potom vstala a zamířila k plotně, kde už od rána stál hrnec s cibulovou polévkou. Byla to její jediná skromná večeře po těžké práci.


- TO BE CONTINUED...

Kočičí Princ - Nahlédnutí

Kočičí Princ
Žánr: Mystériozní / Fantasy
Vydání: ?? Ale určitě to časem kniha bude :)

About:

Každý z nás určitě sní každý den, každý večer, každé odpoledne...zkrátka pořád...o jakémsi vzdáleném světě, který není po fyzikálních zákonech reálný nebo vůbec možný. Ale i v zdánlivě nelogické a nepochopitelné směsi, se dá najít reálný odraz toho, že by tento svět mohl být skutečný...Vítejte v království Indigové Aristokracie, Esoeuma a záhadné magie, která je jen pro zasvěcené... Tento příběh, mě napadl jako vždy, z čista jasna...když mi na rameni seděla moje kočka Morty a tak jsem si pohrávala s myšlenkami, o muži, který by ovládal kočky - odtud Kočičí Princ - protože moje kočka(spíš ještě kotě) Morty, mě poslouchá jak kdybych byla její mistr, ale přitom já nelpím na tom, aby mě taková bytost jako je kočka poslouchala :) Nicméně, s touto myšlenkou jsem si hrála delší dobu, u toho jsem se dívala na spoustu inspirativních věcí, jako je překrásné anime Wolf's Rain, vzpomínala jsem na dobu, kdy jsem si četla Čarodění, sjížděla fotky benátských masek a zrovna včera mě napadl kompletní příběh...Kočičího Prince...

Jak jsem již naznačila, tento příběh se odehrává ve světě plném magie a aristokracie, nobles a plesů, masek a různých karnevalů, zakrývajících zlou a pravou tvář nebezpečné magie smíchané s průmyslovou revolucí. Masek na obličejů významných lidí přibývá a málokdo tuší, co za nimi skrývají...Povede se Faustovi a jeho malé přítelkyni Ofelii rozkrýt tajemství těchto temných zahalených časů?

Odkud zrovna jméno Faust ? Jedním z mých oblíbených příběhů, je právě Goetheho Faust a Mefisto...Nebudu říkat, že je ten příběh pro mě jako dělaný, ale něco do sebe přece jen má. A tato dvojice Faust a Mefistofeles, mě naprosto uchvátila, proto jsem jednoho z hlavních postav pojmenovala právě Faust...

Toť k zajímavostem a náhlednutím :)

Kočičí Princ - Drop of Milk 2

Poté co opustila hospůdku, jakoby se po ní slehla zem. Její černá silueta se ztratila ve vzrůstající vánici a i přes úzkostlivé volání doktora a ostatních se nevrátila, neohlédla ba ani nezastavila.
 Byla pryč v mžiku a její stopy zahladil nový příval jemného snížku, který však nepříjemně řezal do tváří. Venku se snad čerti ženili, ale nadcházející večer a noc prožívaly jakousi euforii právě vyřknutého kouzla.... Něco se v tu záhadnou starodávnou dobu změnilo a probudilo.
,, Myslíte si, že to byla pouhá pomoc nemocnému?"  Zeptal se spíš sám sebe doktor, když za sebou zavřel a utichlo tak řádění vánice tam venku.
,, Pane Orlandsi a pro co by tu přece jen byla?" Zamumlal po jeho pravici jeden z jeho rostlých kolegů a prohrábl si ustupující vlasy.
,, Svět Indigové Aristokracie je a bude pro nás naprostou záhadou pane Stevensi....," odvětil klidně doktor Orlands a zamyšleně se znovu vydal po schodech do pokoje nyní pojmenovaného pacienta Fausta, aby zajistil jeho stav.
,, Uděláme, jak řekla, nerad bych se vzpíral její vůli." Řekl ještě, než se jim ztratil z dohledu.

****

Uplynulo dlouhých 14 let, dlouhých 14 let...tak dlouhých, že lidé skoro začali počítat dny, týdny, měsíce dokonce i roky. 

  Kdysi překrásné místo, kde se zrcadla blyštila na nebesích v plovoucích chrámech, voda v hlubinách ukrývala podmořské parky s mramorovou stezkou lemující překrásné bělostné sochy a obrovské Esoeum, které se tyčilo nad věžatým městem Senectrum,  kdysi zahalené do složitého závoje sešitého z několika dalekých mil látek, jehož maska byla zdobená kousky peří symbolizující mocného patrona magie. Jenže to všechno, nyní chátralo, zem pokryla nestoudná lež. 

  Okolo věží Senectra byly postaveny dlouhé tlusté šedivé komíny vypouštějící jedovatý zčernalý kouř, Esoeumova maska byla zanesená špínou a zplodinami a jeho obrovitá dominantní socha se nakláněla do strany a pohlcovala jej rozbahněná země. 

  Zrcadla na nebesích v Indigových chrámech byla popraskaná a neodrážela nic jiného, než nesrozumitelné barevné kreace... Co se stalo? Byla palčivá otázka všech učenců, ale prosté obyvatelstvo na to mělo vlastní názor: ,, postupný vývoj", říkali... Nutno říci, že pomalu se učící měšťané a vesničané, možná měli největší pravdu ze všech. Ale bylo to tak? Tím se nebudeme prozatím zabývat...

Bylo na začátku prosvíceného září, listy na stromech pomalu žloutly a nebe se častěji k večeru barvilo do růžových červánků. 

  Zelené kopce se táhly široko daleko spolu s hustým lesem lemujícím jejich okraje a spolu s nimi se jako stráž držely u malého a přesto rušného obchodního průmyslového městečka kdysi známého největším pěstováním různobarevných růží, proto jako odraz starých časů neslo jméno Rosesia.

   Naštěstí, neustále si neslo překrásné domy v barokním stylu s jasně zlatavou výzdobou a zářící bílé domy, nepoznamenané okolní rozlehlou továrnou lemovali úzké klikaté uličky, jimiž bylo město protkané jako pavučina. 

  Obchodní a pracovní ruch se neuklidnil ani v podvečerních hodinách a stánky, obtěžkané zbožím, neustále lákaly nové a nové návštěvníky, které pobízely hlasité hlasivky prodávajících žen a hrdých gentlemanů. Rosetia, zdálo se, žila bezstarostným životem, ale na druhé straně, tady byla únava, strach a zoufalství....na druhé straně, byla vynalézavost a zlomyslný úmysl. 

   Přesně v půl sedmé, kdy se ručička v hodinách na recepci jednoho z luxusních hotelů zase o kousek pohnula.

Přesně v tu dobu, hluboko v podzemí, plné temnoty a praskajících dřevěných nebezpečně vyhlížejících trámů, vycházeli horníci.

  Zmožení únavou, špinavý od černého prachu s neuvěřitelnou bolestí zad a v rukách neochvějně svírajíc malou lucerničku, která jim svítila na cestu chabým světýlkem.

  Většina z toho zástupu, byly starší nebo dospělí muži, zvyklí na těžkou práci, ale přece jen se mezi nimi mihnulo několik miniaturních tělíček, vyzáblých až na kost, stejně ušmudlaných a tahajících krumpáče, byli to malý chlapci, sirotci, bez rodiny a bez peněz.

  A díky zdejším šlechticům, měli alespoň nějakou práci a časem možná i dostatek peněz na potřebné vzdělání - jak naivní útěcha, jejich výplata totiž nebyla příliš obnosná.

  Mnohem horší pohled z chlapců, však byl na tři dívenky v různém věku, přičemž ta nejmladší se za nimi unaveně plahočila v roztrhaném hnědém pláštíku a proděravělých vysokých kdysi žlutých botách.

  Kulhala na jednu nohu, protože ta druhá byla silně obvázána a stažená černočerným hadrem se stopami po krvi, očividně to nebohé dítě ochutnalo nepříjemný pád do tmy. 

  Do hloubky, která pro ni mohla být klidně smrtelná, ale zřejmě jako jedna z mála měla neskutečné štěstí a kupodivu, na jejím usměvavém obličejíčku se nedala najít ani jediná nepřirozená vráska starostí.

  Jen čistá a upřímná dychtivost znovu vidět poslední zbytky denního světla. 

  Jakmile se malým výtahem, tak akorát prostorný pro jejich početnou skupinu, vysouval po dlouhých lanech nahoru a zakotvil u prahu kameny posázené cestičky, jako první s nadšeným výskotem vyběhla, nečekajíc na ostatní, kteří se během těch hrůzných dob v temnotě stali skoro jejími přáteli. Možná, to byli spíše okovy, jejich tváře bez jakékoli energie dívku v jejím věku patrně děsili a uzavírali do samoty bez jakékoli aktivity, nejhorší noční můra pro každé dítě. 

  Nebylo tedy divu, že pocítila určitou úlevu, když nadšeně vběhla postraními bránami do opevněného městečka, do jeho spletitých ještě užších uliček.

  Hlavní - obchodní - cesty ve městě byly určeny pro vyšší vrstvu obyvatelstva, nebyl to sice daný zákon, ale často se stávalo, že pokud se takzvaná ,, chátra", ocitla mezi trhy, vozy a extravagantně zdobenými kočáry, nikdy se již nevrátila. 

  Snad proto, že nějaký z rozzlobených podnapilých lordů, kteří právě prohráli v kartách všechny své peníze, si vylívali vztek na obyčejných občanech a vhazovali je pod kola spěchajících kočárů, nebo to bylo proto, že by kočí nehodlal před takovou překážkou zastavit? 

  Zkrátka a dobře, pohybovat se, zvlášť ve večerní hodinu po nejrušnějších částech města, bylo obrovským rizikem a směšnou hloupostí. Tato dívka se zrzavými vlasy, spadajícími až na zadek, sice byla sirotek, ale na nějakou nespokojenost si stěžovat nemohla. 

  Do dolů šla pracovat dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek - dnes byl čtvrtek  - a každé úterý trávila zase v kuchyni jednoho z nejbohatších a nejvlivnějších mužů Indigové Aristokracie, kde usilovně uklízela, za což pak dostala od kuchařky velice chutné opečené křidélko kuřete. Při dobrém teplém jídle, navíc mohla pozorovat i dění v rozlehlém sídle plném jak jinak křiklavých ozdob způsobujících neuvěřitelnou barevnou mozaiku a s hihňáním občas uklízela i na chodbě a nenápadně pozorovala škvírkou mezi dveřmi Baronovu pracovnu.

  Dle jejího názoru, to byl velice šikovný mladý muž, ale nehodil se pro nic jiného než diplomacii. Matematická řešení nechával na svých rádcích a na nějaké urovnání svého pokoje raději ani nesáhl...takhle strávila každý druhý den v týdnu. 

  Ale i přesto se to nedalo rovnat se zkušenostmi ze zbylých dnů, každou středu a v pátek - v němž občas dostala volno - navštěvovala zdejší školu, která se pyšnila nejlepším základním vzděláním v oblasti Lícenské Magie, jejíž nejsilnější část poté ovládala samotná pověstná vrstva Indigové Aristokracie. Bohužel, ona se musela spokojit jen se základy, které se skládaly z nesmyslných vzorců a jakéhosi počítání a rýsování, v čemž si vedla celkem obstojně, jen pokaždé otravovala mistra s otázkami typu: 

  ,, Ale proč se křížové písmeno nesčítá s ypsilonovým aspektem?" - což bylo určité šifrované písmo přepracované abecedy.

Mistr, který se svými žáky zpočátku měl zlatou trpělivost, pokaždé klidně odpověděl, píšící přitom bělostným perem na zažloutlý pergamen: 

  ,, Drahá Ofélie, toto jsou základní pravidla, která se nesmějí porušit, jinak se výsledné zaklínadlo nemusí povést", později ji už ale huboval a napomínal ji za vtíravé otázky, že se vlastně učí jen teorii, která popisuje jen málo vzorců, které stvoří ono vysněné zaklínadlo - jehož samotné se nikdy nenaučí.

 Ofelie, tak znělo její jméno a byla na něj po právu pyšná, její sousedka, kterou považovala ve své dětské naivitě za svou babičku, jí jednou vyprávěla příběh o princezně Ofelii, která na počest Esoeuma, nechala vystavět jeho obrovskou sochu a sama byla velice významnou vědátorkou a Lícenskou profesorkou, navíc se o ni tradovalo, že když ji měl zachránit rytíř před zlotřilým drakem, diplomaticky se nějakému masakru vyhnula a sepsala s těmito tak odlišnými stranami smlouvu. 

  Rytíř prý dostal pusu na tvář a drak polovinu jejího království s překrásným doupětem v podzemí, kde byl obsypán zlatem. 

  Ale v těchto dobách, už byly draci a rytíři pouhým mýtem. Nastoupila extravagance, Lícenská věda, Sanacenské šifrování, Indigová seizma, gigantická architektura a nekonečný a nesmrtelný průmysl a jeho revoluční vynálezy.

  Konec pohádkám a Ofelia si to musela každý den znovu a znovu připomínat, aby nezklamala sama sebe a zástup různobarevných a flekatých koček, posedávajících právě u jejího malého stísněného a poničeného barokního domečku, vtěsnaného mezi několika továrními budovami. Objala ji známá mlha a přátelské mňoukání žadonící po hrnečku mléka.

Kočičí Princ - Drop of Milk

Byla to stejně chladná zimní noc, jako ta letošní. Tenkrát ale z nebe padaly vločky častěji a přinášely sebou jedno tajemství za druhým…

 Malá vesnička, tísnící se pod vrcholy hor a obrostlá hustým lesem se schovávala v nažloutlé mlze odrážející miniaturní světýlka luceren a olejových lamp postávajících v malých předsíních těsných domečků s děravými břidlicovými střechami. 

   A přesně v tomhle krutém zimním čase se v jedné z hospod na posteli třásl podivně vyhlížející černovlasý muž, jehož delší neostříhané a neudržované vlasy nesoucí známky mastnoty mu padaly na záda. Licousy po stranách tváře byly orosené potem stejně jako jeho zvrásněné čelo. Mladá tvář byla poznamenána několika jizvami, ranami a vytřeštěným nepříčetným pohledem.

  Měl na sobě volnou košili s volánky a na nepohodlné tvrdé posteli se zmítal pod pažemi statných mužů v bílých pláštích, v jejichž čele stál postarší muž v saku a s hodinkami visícími z kapes za zlatý řetízek. Zamračeně skrz hustý knír a obočí pozoroval jeho chování a zmateně si prohraboval prošedivělé vlasy.

,, Odkud sem přišel?" Otočil se na silnější dámu po jeho levici, která podle prostého oblečení a ustaraného chování o prostředí pokoje, nemohla být ničím jiným než majitelkou této malé stísněné hospůdky.

,, Dotrmácel se teprve před pár hodinami, ale věřte mi, ještě když mi stál na prahu a žádal mě o nocleh, působil úplně normálně. Myslíte, že je něčím posedlý?" Vyptávala se bázlivě s jistým zadrháváním v řeči.

,, Posedlý? Ne, podle mě bude potřebovat jenom nějakou ozdravnou léčbu, pokud se nám ho tedy podaří uklidnit." Zamručel nevrle, protože se chýlilo k půlnoci a únava se na něm již ukrutně podepisovala. Mžoural do přítmí a hlasitý nepříjemný křik vyluzující ústa zmučeného pacienta ho popouzel ještě víc.

 ,, Aaaarh!!!!" Zavřeštěl neznámý a s vykuleným pohledem proti nim nečekaně vystartoval a sekl po jednom ze svalnatých mužů svou poškrábanou obvázanou levačkou.

   Dlouhé zažloutlé nehty mu zavadily nepříjemně o tvář a způsobily dotyčnému nepěkné rýhy na obličeji. Ozvala se rána a šílenec byl zase zpátky násilím zatlačen do postele, nicméně jeho řeči a křik neustaly.

,, Pomozte mi, pomozte!" Šeptal celý bez sebe, přičemž mu kapičky potu stékaly po obličeji. ,, Jsou všude! Úplně všude!" Halekal zběsile a pověsil se na doktora, chytil ho za límec a sápal se po něm.

,, Sundejte toho blázna ze mě!!" Stěžoval si okamžitě znechuceně a odtahoval ho od sebe, jeho dech byl totiž nesnesitelný. Ještě dlouhou hodinu mezi sebou zápasili, dokud se za nimi neozvalo zavrzání dveří a nezazněly něčí kroky. Všichni ztichli a zarazili se, dokonce i ten poblázněný mladík se náhle uklidnil. Zůstal sedět v peřinách a s těkavým pohledem zíral na příchozí. 

  Hospodyně se uctivě vzdálila a nenacházela slov uvítání, protože ten kdo vešel, nebyl jen tak někým.

  Spadal do nejvyšších vrstev a byl vůbec zázrak, že se někdo takový odhodlal vydat do těchto zapomenutých končin. Jisté ale bylo, že ne bezdůvodně.

  Překvapivý návštěvník byl zahalen do dlouhého tmavofialového pláště pokrývající notný prostor za ním. Obličej měl bezpečně zahalený do hluboké kápě. I skrze takové šero, které vznikalo díky svíčkám a nedostatku světla, šlo rozpoznat, že se nejednalo o muže. 

  Ladné obrysy postavy s jemnějšími rysy a čouhající krajky starorůžových šatů se prostě nedaly přehlédnout. Červené jasně natřené rty se zpod stínu kápi do široka roztáhly a do ticha proniklo krátké a roztomilé: 

,, Hihi!"

,, Umh! Madam! Madam!" Vyloudilo se uspěchaně a nervózně postupně z úst všech přítomných, kromě nemocného, který na ženu o něco málo starší než byl on, zíral s nevídanou úctou.  Dokonce když odhalila své dlouhé neskutečně světlé blonďaté vlasy skoro působící jako samotný sníh tam venku, snad i úžas se skvěl v jeho zmučeném výrazu.

,, Lituji, jestli Vás ruším při práci pánové, ale mohla bych snad přispět s trochou svých znalostí?" Vklouzla mezi ně s cvrlikajícím úsměvem a prohlédla si jejich řádící problém.

,, Znáte jeho jméno?" Zeptala se a nepatrně se ohlédla, nikdo však neodpověděl...dokud...

,, Faust...." Pronesl tiše s mírnou zmateností v hlase bledý mladík zahleděný jejím směrem.

,, Faust?" Pousmála se na něj znovu a uchopila jeho obličej do svých hebkých ale zároveň děsivě studených rukou, až se Faust otřásl a škubnul hlavou: ,, Jak nádherné jméno. Jak ses sem dostal?"

,, Já...nepamatuji si to, moje mysl je zastřená mlhou..." Odůvodnil svou přítomnost vyčerpaně. Skoro si však byl jistý, že mluví jako zhypnotizován - ještě před chvílí nebyl rozumného jednání.

  Nenechala mu ale čas na přemýšlení.

  Špičkou ukazováčku se dotkla jeho vlhkého horkého čela a přivřela oči, její půvabný obličej najednou vypadal, jakoby nad jeho prokletím hluboce tesknila.

,, Celé tvé tělo je jako v mlze, jsi zajatcem ve své vlastní duši...Na to není žádný lék, jen ohavný pobyt v kobkách nemocnic." Odmlčela se a pak opět pomalu hovořila: ,, Chceš se od tohoto zajetí odprostit?"

Nemusel nad tím dvakrát přemýšlet, a ačkoli jeho odpověď byla proti jeho zmatené a ztracené vůli, pomalu pokýval hlavou a vyhrkl dychtivě: ,, Ano chci!"

,, Pak bych tedy chtěla požádat ctihodné pány lékaře i milou hostitelku, aby opustili tuto místnost." Nemusela to říkat dvakrát, skupinka se okamžitě vydala ven ze dveří. Jen doktor na ně ještě naposled pohlédl a pak za sebou prásknul dveřmi.

,, Tvoje duše bude volná, nespoutaná, divoká, ale přesto krotká." Hladila ho po vlasech a začala drbat za ušima.

  ,, Svou věrnost nebudeš dávat příliš najevo, ale odteď si budeš na věky pamatovat, kdo zachránil tvůj zdravý rozum."

  Pustila se ho a nechala ho unaveně padnout do postele, během několika minut zavřel oči a hluboce usnul, zatímco ona svižným krokem vyšla z místnosti. ,,  Postarejte se mu o oblečení, o jídlo a pití a tohle mu dejte."  Poručila a vtiskla jim do rukou jeden měšec - pro ně - a druhý, který měl být určený pro něj.